Milánek na zabití – IV


5. ledna 2011, autor Eva,



čtvrtek 2. ledna
Konečně doma!
 
pondělí 6. ledna
Milánkovi začala škola a jeho rosolovité tělíčko se opět převaluje na našem gauči.
 
středa 8. ledna
Občas dostanu od pacientů bonboniéru. Tahle je obrovská, dvouposchoďová. Večer ji načnu a nechám nastraženou na stole. Jestli tohle sní, tak se osype i na nehtech.
 
čtvrtek 9. ledna
Dokázal to! Taky se celý drbe, myslím, že vypučí každou chvilku. Aby to bylo tuplované, uvařím mu kakao. Celý roztaje, protože kakao má zakázané a maminka mu ho nevaří. Uzavřeme tajnou dohodu, že mu ho občas udělám, ale nesmí to říkat doma.
 
pátek 10. ledna
Jakmile otevřu dveře, praští mě do nosu známý zápach. Na klikách, na pohovce a ovladačích, všude je opatlaná Milánkova mastička. Když ho ale vidím, jak vypadá, jak má všude vyrážku, jak se v jednom kuse ošívá a drbe, jak se trápí, je to pro mě satisfakce.
 
sobota 11. ledna
Volá tchyně: „Lenuško, konečně jsme z Milánka vytáhli, po čem se tak osypal. Prosím tě, nezlob se kvůli tý bonboniéře… Milánek je takový neomalený. Pořád mu říkám, že se musí napřed zeptat, než něco sní.“ 
No asi mu to maminko říkáš málo. Moc málo.
„To je v pořádku, hlavně, že mu chutnala,“ lžu tchyni.
„No jo chutnala. Ale jak ho to vytrestalo, chudáčka.“
Takže zase chudáček. O kakau ani slovo. Aspoň v tomhle se chudáček zachoval fér.
 
úterý 14. ledna
Milánek mě požádá o projímadlo, má po té čokoládě problémy. Dám mu koňskou dávku a poradím, ať si to nebere před odchodem do školy.
 
středa 15. ledna
Milánek poslechl. Projímadlo zabralo až u nás. Milánkovi maminka zřejmě nevysvětlila, že si musí po sobě umýt záchod, asi to dělá automaticky za něho. Zaplním mezery v jeho výchově, a to velmi důrazně, musí jít a napravit chyby. Když odejde, musím to stejně udělat znovu a pořádně. Kdy tohle skončí?
 
čtvrtek 16. ledna
Milánek ani nebyl ve škole, jaký má průjem. Dobře mu tak.
 
pátek 24. ledna
Protože tu není ten vyžírka, dělám bifteky, ale on se najednou zjeví ve dveřích. Prý je zesláblý po nemoci a musí hodně jíst. Rozdělí se s ním Petr, když má brášku tak rád. Já se o bifteky zásadně nedělím.
 
úterý 28. ledna
Byl tu jen chvilku a oznámil, že bude mít na vysvědčení samý jedničky, čímž Petrovi naznačil, že by to chtělo odměnu. Petr se jen záhadně usmívá. Tuším nějakej průšvih. 
 
pátek 31. ledna
Už je tady se samými jedničkami. Petr mu dá za vysvědčení foťák. Okamžitě mně docvakne. A na čem si to asi bude prohlížet, když nemá počítač?
Milánek to neřeší, celý šťastný si nás vyfotí a pak běží fotit exteriéry.
Hned po jeho odchodu Petr prohodí: „Už máš objednanej ten novej notebook?”
Bác ho! A je to tady. Notebook se mi vrátil jak bumerang.
Musím z toho vybruslit, a proto řeknu důrazně: „Mám, ale dost drahej. Ten Milánkovi opravdu nepůjčím. Nechci, aby to dopadlo jako posledně.“
Petr jen zahučí: „Hm, to se nějak vyřeší.“
Zajímalo by mě jak!
 
pátek 7. února
Ten foťák nebyl zas tak špatný nápad. Milánek se tu jen mihne a sdělí nám, že z něj bude slavný fotograf a že začal chodit do fotografického kroužku.
        
pátek 14. února
Milánek stále na umělecké dráze.
 
pondělí 17. února
Zimní zahrada je vděčný objekt. Milánek vyfotil každý zasněžený strom třikrát. V kroužku ho učili pracovat s detailem. Vyfotil si kus ledničky, mrazáku a pračky. To jsou pozoruhodné artefakty.
 
sobota 22. února
Milánek ve svém uměleckém rozletu úplně zapomněl, že máme oba svátek. Oslavili jsme to sami a v klidu.
 
úterý 25. února
Milánek tu sedí a brečí. Robert Vano z něj asi nebude. Chtěl po rodičích, aby mu koupili PC na stažení fotek, ale oni odmítli.
„A nemohli byste mně ho koupit vy?“ žebrá.
Ta drzost! To tak, sponzorovat si vlastního parazita! Mlčím však a nechávám tento horký brambor na Petrovi.
„Možná bysme se mohli s našima dohodnout na ňákým levnějším,“ opatrně slibuje Petr. To je celý on! Vždycky bratříčkovi povolí.
Milánek se ukáže v celé své kráse a tvrdě zaútočí: „Ale máma říkala, ať mi ho koupíš ty, když jsi mi dal ten foťák. Prej máte s Lenkou peněz dost a oni jsou chudí.“
 Petr zbrunátněl. Popadl Milánka, myslela jsem, že ho zmlátí, ale on ho dostrkal do auta a odjeli. Neřekl kam, ale já vím. Moje srdce plesá.
Petr se vrátil, když už jsem ležela v posteli s knížkou. Museli se strašně pohádat. Nikdy neřekl o své matce křivé slovo, ale teď chodí po ložnici a vykřikuje „naivní, pitomá“ a „nevidí si na špičku nosu“. Pak se lituje a cituje známé „pro dobrotu na žebrotu“.
Manželka by nikdy neměla pomlouvat manželovu matku, ani když tato matka vytočí manžela k nepříčetnosti, protože by se to jednou mohlo obrátit proti ní. 
Proto se tchyně zastanu a utěšuji manžela: „Ona to tak nemyslela, víš, že nemaj peněz nazbyt. A nakonec by ses mohl s vašima složit na ňákej repasovanej….“ Ostatně, je to i v mým zájmu.
Petr už je docela klidný: „Ale jo, vždyť to dneska už není tak drahý, ale mě štve ten princip… já mu dám dárek a on a matka místo vděku mě ještě takhle vydírají.“
Princip neprincip, hlavně, že teď bude od Milánka na nějakou dobu pokoj.
 
pátek 7. března
Telefonát od tchyně. Zve nás v sobotu na oběd. Oba víme proč. Dle mého názoru to přišlo moc brzo.
                                                              
 sobota 8. března
Hotová estráda kajícnosti a upřímné lítosti. I slzičky se objevily. Milánek rudne, koktá, omlouvá se. Petr během tohoto rodinného dramatu vypráví, jak jsem se tenkrát tchyně zastala. Další slzy dojetí. Tchyně si mě nemůže vynachválit. Ani jsem o sobě nevěděla, že jsem taková čistá duše.  
 
středa 12. března
Milánek si poručil kakao. S chutí mu ho uvařím. Snědl k němu všechny čokoládové oplatky, co jsme měli doma.
 
čtvrtek 13. března
Mastička na klikách, na sedačce i na záchodovém prkénku.
 
pátek 21. března
První jarní den se vyvedl. Milánek si uvázal na zahradě houpací síť. Bohužel mezi mladé křehké stromky a ošklivě je polámal. Při pádu s sebou strhl stolek s obloženým talířem a čajovou soupravou, kterou jsme dostali k Ježíšku. Jemu se bohužel nestalo nic. Mě snad pánbůh nemá rád.
 
středa 26. března
Volali mi ze školy do ordinace, abych se jela podívat domů, zda tam není Milánek a přivezla ho. Byli se školou u zubaře a Milánek utekl z čekárny. Takto vyvádí při návštěvě stomatologa každý rok, každý rok ho maminka musí dovléct za pomoci učitelů zpátky. 
Sháněli ho doma, tchyně je odkázala na nás. Petr je na služební cestě v Německu, tudíž musím já. Nakážu sestře, aby vysvětlila pacientům situaci, že se vrátím co nejdříve. Cestou se stavuji pro tchyni a spěcháme k nám.
Zde leží ten zbabělý malý smrad u DVD přehrávače a cpe se oříšky. To bude mít zubař radost. Donutím jej, aby si vyčistil zuby. Ledabyle je přejede kartáčkem, lepší už to asi nebude.
Následuje nejprve krátké bezvýsledné přemlouvání, potom dlouhé vyhrožování. Tchyně si vzala slovo a dala mu co proto.
Odvedeme už pokorného Milánka zpět k zubaři, ale v ordinaci zase začne vyvádět.
Ujmou se jej dva učitelé a zatlačí do křesla. Dokonce mu přikurtují nohy a ruce k zubařskému křeslu! Jinak to prý s ním nejde. Doktor mu strká do pusy jakousi vzpěru, aby ji nemohl zavřít. Připadá mi to jak u veterináře.
Radši vyjdu ven do čekárny. Tchyně mě celá ustaraná prosí, abych ještě nejezdila a počkala, odvezeme pak Milánka domů. Bude chudáček hrozně vystresovaný a musíme se o něj postarat. 
Za chvíli se ozve vysoký zvuk vrtačky a příšerný Milánkův řev. Kdybyste viděli ty rozzářené obličeje ostatních dětí! Taky se začnu usmívat, nejradši bych všechny objala. Odvážíme Milánka domů, je opravdu silně zdevastovaný a na další vyučování to nevypadá.






Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Milanek na zabití



Počet komentářů na “Milánek na zabití – IV” - 1


    Katka   (12.1.2011 (19.44))

    svěží čtení...líbí..ono vtipné situace se musí umět popsat, aby to nesklouzlo k trapnosti.tady je to psáno dobře a s grácií jemný humor..



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička