Postřehy z Turecka


17. února 2011, autor Eva,



    Během putování po nejvýznamnějším tureckém regionu Anatolie jsme navštívili i několik karavanserájů. Karavanseráje byly vlastně zájezdní hostince budované od 13. století Seldžuky a Osmany. Osmanská říše byla protkána obchodními cestami, vedla zde i veleznámá hedvábná stezka, a karavany naložené zbožím potřebovaly někde přenocovat chráněny před nájezdy středověkých loupežníků a banditů.
      Obchodníci, poslové, mniši a tehdejší panovníci se zde mohli najíst, napít, umýt i pobavit. O zvířata bylo také dobře postaráno, byly zde prostorné stáje a zásoby krmiva. Tato útočiště pro cestující byla stavěna podél cest ve vzdálenostech, které se tehdy předpokládaly, že je za den mohou ujít velbloudi či koně. Po setmění se zavřely brány a dovnitř už nikoho nepustili.
     
 
 
     Navštívili jsme i několik mešit. Před modlitbou vykonají muslimové očistu. Umyjí si hlavu, ruce a nohy ve speciálních kašnách poblíž budovy.
     
     Před vstupem do mešity si musíte zout boty, ženy mají vyhrazen jiný vchod než muži. U turistů toto pravidlo není vyžadováno, takže cizinky vchází stejným vchodem jako muži.
 
 
   Uvnitř nenajdete žádné obrazy či sochy, neboť islámské náboženství, jak známo, zakazuje zobrazovat lidi a zvířata. Je zde pouze výzdoba na zdech, avšak nádherná.
 
 
 
 
    Při modlení jsou všichni muslimové obráceni tváří k Mekce. Modlí se zvlášť ženy a zvlášť muži.
    
 
 
    Mustafa nám prozradil, že Turci mají zcela odlišný důchodový systém, důchody jsou zde minimální a existují venkovské oblasti, kde lidé nedostávají vůbec žádné důchody. Staré a nemohoucí živí jejich děti a v případě, že tito lidé nemají žádné potomky, stará se o ně celá islámská komunita. Prý tento systém funguje a nikdo ze staříků nestrádá. Nedokážu posoudit, nakolik je Mustafova informace pravdivá. Nedivím se však Turkům, že tolik usilují o práci v Německu. Když se takový „gastarbeiter“, který pracoval, platil daně a sociální pojištění v Německu, vrátí do své domoviny a dostává z Německa důchod, žije si zde jako král.
      Při cestování po Francii se nám nejednou stalo, že nás obsluha v restauraci či motorestu odmítla obsloužit, protože jsme mluvili německy. Museli jsme vyhledat jiné pohostinství a zde jsme si radši objednali anglicky. Takovými předsudky Turkové netrpí, neboť značná část Turků je závislá na cestovním ruchu. Jejich jazyková vybavenost mě překvapila. Jak v hotelech, tak na tržištích i v obchodech mluví všichni obstojně německy a anglicky. V resortu Belek Beach, kam Knižní klub každoročně vyveze množství Čechů, trhovci už švitoří lámaně česky.
 
     
 
 
     Na závěr mého povídání o Turecku nemohu nezmínit Atatürka. Turecko bojovalo za 1. světové války na straně poražených mocností Německa a Rakousko-Uherska. Utrpělo značné ztráty na životech a obrovské ekonomické ztráty. Během války se stal hrdinou důstojník Mustafa Kemal, který se proslavil zejména v bojích na Gallipolském poloostrově v letech 1915 – 1916. 
      Na Lausannské konferenci v roce 1923 byly vytyčeny hranice nového Turecka a díky úsilí Mustafy Kemala byla vyhlášena první republika, jejímž hlavním městem se stala Ankara a Mustafa Kemal byl zvolen prvním prezidentem. Tento velký státník střihl Turecku demokracii západního stylu. Významně omezil vliv islámské šlechty. Přeměnil Turecko v sekulární stát, čímž ukončil vládu tzv. chalífátu, islámského vládního orgánu. Zrušil islámské soudní dvory a náboženské školy. Hodně se také přičinil o zrovnoprávnění žen a zavedl zákon, že muž smí mít pouze jednu manželku. Po roce 1935 mu začali přezdívat „otec Turků“ neboli Atatürk. Zemřel v roce 1938.
      Přestože většina obyvatel v Turecku vyznává islám, jsou na svého „otce“, reformátora a zakladatele nového moderního státu patřičně hrdi. V každém městě najdete jeho sochu či pomník, jsou po něm pojmenována náměstí, ulice, je zobrazován na bankovkách a známkách.
      Zažili jsme oslavy založení první republiky dne 29. října 1923. Turecko bylo vyloženě zaplaveno portréty Atatürka, vlajkami, prapory a girlandami. O takové poctě si náš „tatíček“ Masaryk může nechat jen zdát.
      V souvislosti s nepokoji na Středním východě jsem četla, že pokrokoví lidé v těchto zemích vzhlížejí k Turecku jako ke svému vzoru. Takového skloubení islámu a demokracie by chtěli docílit. A protože Turecko je v islámském světě velmi respektováno, stává se jakýmsi moderátorem mezi Evropskou unií, Amerikou a arabskými státy.
      Přejme si, aby tento status Turecku vydržel a aby v tomto dosavad sekulárním státě nepřevládly protievropské a uraženecké nálady, které se momentálně objevují jako následek odmítnutí Turecka jako člena EU.
 






Zařazeno v kategorii Postřehy, Reportáže, cestování



Počet komentářů na “Postřehy z Turecka” - 2


    P.F.Zarken   (20.2.2011 (17.05))

    Krásné obrázky a kvalitní výklad, Evi. Já jsem v Istanbulu zažil, že synové majitele malého, ale pěkného hotýlku mluvili plynule česky. Díky Ti za pěkný zážitek***


    Eva   (20.2.2011 (23.40))

    Pavle, v Istanbulu jsem nebyla, ale asi to je také nádherné město... je fakt, že na krajana narazíš všude, mně se to taky často stává...



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička