Literární web Sůvička
Gočárova díla v mém rodném městě
26. března 2026, Eva
Hradec Králové je město mého srdce. Narodila jsem se tu, vystudovala gympl, prožila první lásky a první průšvihy. Nyní bydlím v Sedlčanech, nicméně do Hradce se pořád ráda vracím a dění v Hradci stále sleduji. A taky věrně fandím hokejovému Mountfieldu HK a Votrokům, fotbalovému týmu FC Hradec Králové.
Díky architektům Josefu Gočárovi a Janu Kotěrovi se Hradci přezdívá „Salón republiky“. Josef Gočár (1880 – 1945) vtiskl městu urbanistickou podobu ve spolupráci s tehdejším osvíceným starostou Františkem Ulrichem. Raná Gočárova díla jsou ovlivněna secesí, později se stal vyznavačem kubistického a funkcionalistického stylu.
Jeho nejznámější kubistické stavby jsou Dům U Černé Matky Boží v Praze a Automatické mlýny v Pardubicích. Minulý rok jsem navštívila Pardubice, jelikož v Sezemicích u Pardubic máme rodinný hrob, a tak jsem si Gočárovy mlýny na Chrudimce prohlédla:
Jednou z nejobdivovanějších Gočárových funkcionalistických staveb je kostel sv. Václava ve Vršovicích. Foto si půjčím z netu, protože stojí za to:
Zdroj: Prague City Tourism
Podrobné informace o Gočárovi si můžete najít na internetu, anebo se zeptat té chytré umělé. Ráda bych se věnovala Gočárovým dílům, ke kterým mám osobní vztah.
Gymnázium J.K. Tyla:
Ve 14. století bylo poblíž Labe založeno jezuitské gymnázium, později rakouské gymnázium. V letech 1925 – 1927 bylo na tomto místě vybudováno Rašínovo státní gymnázium jako součást Gočárova školského areálu v Labské kotlině, který kromě gymnázia zahrnuje i mateřskou školku a základní školy.
Gymnázium J.K. Tyla nese budova od roku 1940. Před hlavním vchodem dominuje bronzová plastika Vítěze od sochaře Jana Štursy.
Hradecký gympl jsem navštěvovala v druhé půlce sedmdesátých let. Mám na něj jen ty nejlepší vzpomínky. V té době komouši utahovali šrouby po normalizaci, všechno zakazovali, nutili národ omílat úspěchy socialismu po nezištné bratské pomoci v roce 1968, halekat častušky a opakovat prázdné floskule sovětské propagandy. Na gymplu nás k ničemu takovému nenutili. Byl to takový malilinký ostrůvek „nebuzerace“, netroufnu si říct svobody, o té se nám tehdy mohlo jen zdát. Zatímco na jiných školách studenti nesměli nosit do školy džíny či trička s nápisy, kluci dlouhé vlasy, holky příliš dlouhé nehty a příliš krátké sukně, na gymplu jsme to měli volnější. Velký podíl na tom, že si gympl zachoval určitou důstojnost, měli profesoři a profesorky, žádný rudý bolševický nok nás neučil. Naší třídní byla paní profesorka Marta Pětová. Chovala se k nám s respektem a my jí to opláceli. Martička, jak jsme ji přezdívali, je prostě dáma každým coulem a rádi ji přivítáme na každém třídním srazu. Na ruštinu jsme měli paní profesorku Srbovou a díky ní jsem přelouskala Dostojevského, Tolstého, Turgeněva a další ruské autory.
Interiér budovy gymnázia je řešen velkoryse, široká schodiště, široké chodby, za vchodem prostorný vestibul, na každém patře velká půlkruhová hala s okny. Při posledním srazu jsme se sešli před gymplem a než jsme vyrazili do hospody, budovu jsme si prohlédli.
Na poslední fotce je posluchárna chemie. Zde kralovala paní profesorka Holečková, která nás učila chemii a při zkoušení místo „s tím já nesouhlasím“ říkala „s tím já nereaguji“.
Vylezli jsme i na střechu gymplu, takže jsem měla možnost vyfotit si Hradec odsud:
Základní škola a Mateřská škola Josefa Gočára:
Hned naproti gymplu se nachází Základní škola Josefa Gočára. Je postavena ve stejném stylu jako gympl, zvenčí režné zdivo, uvnitř vzdušné a světlé chodby.
Budovy základní školy jsou propojeny přes mateřskou školku a tvoří dohromady jeden komplex. Dříve se těm školám říkalo V Lipkách. Moje maminka zde v šedesátých letech učila a tatínek ji vyfotil u zábradlí dnešní školní jídelny:
Krajské ředitelství policie Královéhradeckého kraje:
Konstruktivistickou budovu Ředitelství státních drah (1928–1932) na Ulrichově náměstí nechal vybudovat starosta František Ulrich dle projektu Josefa Gočára. Dnes budova slouží jako Krajské ředitelství policie.
Nad hlavním vchodem je nádherný reliéf „Alegorie práce, obchodu a dopravy“ podle návrhu sochaře B. Stefana.
V šedesátkách a sedmdesátkách jsme bydleli ve vile Aničce a Ulrichovo náměstí se tehdy jmenovalo Gottwaldovo. Soudruzi vystlali náměstí mramorem a postavili na něj sochu Gottwalda. Když mramorový povrch namrzl, tak se z náměstí stala hladká jednolitá klouzačka, na které lidé padali na zem jako švestky a způsobovali si komplikované i nekomplikované zlomeniny. Jakýsi papaláš rozhodl, že není hodno soudruha Gottwalda, aby se kolem jeho sochy každoročně pořádaly takové masakry, tak ten mramor za několik mega zase sundali.
Na „Gotwalďáku“, jak mu lidé přezdívali, v nynějším sídle policie byl Městský národní výbor HK. Rodiče se sem chodili pravidelně dotazovat, kdy už tu Andulu, jak vile Aničce maminka hanlivě přezdívala, konečně zlikvidují a dají nám náhradní byt.
Secesní vila Anička byla zvenčí honosná, ale bydlení v ní nebyla žádná slast, jelikož komouši do ní neinvestovali, když ji chtěli zbourat. Což se nakonec nestalo a Anička tu stojí dodnes. Mám fotku z doby, kdy tam ještě sídlila GENERALI, ta už tam ovšem není:
Na národní výbor jsem chodila s rodiči ráda, protože tu mezi podlažími jezdil nepřetržitý výtah pater noster, ve kterém jsem se proháněla, zatímco rodiče marně žadonili o nový byt. Z komoušského institutu maminka odcházela rozzuřená, já vydováděná jak z pouťové atrakce.
Banka na Masarykově náměstí:
Rondokubistická budova Anglobanky na Masarykově náměstí byla vystavěna dle architektonického návrhu Josefa Gočára v letech 1922 – 1923. Je to rohová budova a vypadá úžasně. Ostatně která Gočárova budova tak nevypadá. Dnes tu má pobočku Fiobanka, předtím zde sídlila Komerční banka:
Budova banky vybíhá z ulice Čelakovského:
Jako většina Masarykových náměstí si i to hradecké zažilo anabázi přejmenovávání a odstranění Masarykovy sochy a návratu původního názvu a sochy po roce 1989. V Hradci to náměstí i sochu potkalo několikrát. Poprvé instalovali sochu T. G. Masaryka od Otty Gutfreunda na náměstí v roce 1926. Během německé okupace byla socha odstraněna v roce 1940 a Masarykovo náměstí dostalo název náměstí Boženy Němcové, avšak už v roce 1941 bylo opět přejmenováno, a to na Nové náměstí/Viktoria Platz. Po osvobození v roce 1945 se mu vrátil název Masarykovo náměstí a v roce 1947 se sem vrátila i Masarykova socha. V roce 1953 jej bolševici slavnostně přejmenovali na náměstí Velké říjnové revoluce a Masaryka po vzorů fašistů zase sundali. Za mého dětství se náměstí jmenovalo Leninovo a v budově bývalé Anglobanky byla pošta. Rodiče sem chodili telefonovat tzv. „meziměsto“, protože to z telefonní budky nebylo možné. Nahlásili u okénka na poště telefonní číslo a město, kam chtějí volat, a čekali, až se spojovatelka s daným číslem spojí a ohlásí, do které kabinky si mají jít zvednout telefon.
Jako gympláci jsme také chodili do hospody Na Růžku. Při hezkém počasí postával před vchodem do hospody vždy hrozen lidí, tenkrát tu nebyla zahrádka jako dnes, pivaři si stavěli půllitry na okenní parapety, nebo je drželi v ruce.
Gočárovo schodiště:
Do historického centra města od nábřeží Orlice, Jiráskových sadů a zimního stadiónu můžete vystoupat buď po pivovarském schodišti, schodišti Bono Publico, nebo po Gočárově schodišti, které vyúsťuje hned u kostela Panny Marie.
Dříve tu bylo jen schodiště Bono Publico.
Pivovarské schody neboli zpívající schody byly postaveny až v roce 2007. Proč zpívající schody je jasné, když po nich začnete stoupat, rozezní se hudba.
Název pivovarské schody je odvozen od pivovaru, který tu stál již od středověku. Vařil se zde Hradecký Ležák a později Votrok. Jako gymplačka jsem chodila do pivovaru na brigády do spilky, moje práce spočívala v tom, že jsem po stočení piva vlezla do betonové nádrže, vymyla ji kartáčem, který jsem si máčela ve vodě s kyselinou (už nevím jakou), a pak celou nádrž vystříkala hadicí. Na konci devadesátek se pivovar přestavěl na Krajský úřad Královehradeckého kraje.
Gočárovo schodiště bylo postaveno v letech 1909 až 1910. Gočár musel vyřešit, čím vyplnit proluku, která vznikla po zboření bývalé vodárenské věže Kropáčky. Za vlády komoušů v minulém století bylo schodiště zcela zdevastované a nepamatuji si, že by se tudy někdy chodilo. Obnoveno bylo až po rekonstrukci Jižních teras, které se táhnou mezi Bonem Publicem a Gočárovým schodištěm. Hradečáci mu přezdívají „U tří tupláků“, a to podle tří velkých svítilen, které připomínají svým tvarem tuplák.
Magistrát města Hradec Králové :
Magistrát města Hradec Králové na třídě Československé armády je Gočárovo dílo v konstruktivistickém stylu. Budova byla postavena v třicátých letech a sloužila jako společné sídlo pro Okresní a Finanční úřady. Tvoří ji tři křídla uspořádaná do tvaru písmene H, přičemž spojovací křídlo s hlavním vstupem zdobí opuková plastika českého lva.
Před budovou dnešního magistrátu byla (a dosud je) zastávka autobusů a trolejbusů. Jako holky jsme tu často čekaly na trolejbus, který nás dovezl na Slezské předměstí, kde jsme rády nakupovaly oblečení a také navštěvovaly kavárnu v hotelu Alessandria, která byla tehdy velmi oblíbená.
Josef Gočár byl žákem Jana Kotěry. O jeho hradeckém působení až příště.
Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Postřehy, Reportáže, cestování, Střípky z dětství