Literární web Sůvička
Kam jsem chodila bruslit
5. února 2026, Eva
V šedesátých letech jsem jako malá holka bydlela ve vile Aničce v Hradci Králové. O této známé vile, jejíž zachování si Hradečáci v porevolučních letech vybojovali, jsem již psala, dám aspoň fotky:
A kam jsem tehdy chodila bruslit? Krytý zimní stadion se v Hradci začal budovat až v roce 1968. Předtím tu bylo nekryté kluziště, z kterého se musel odhrnovat sníh. S tatínkem jsme sledovali, jak chlapi odhrnují sníh ručními hrably a jakmile bylo „čisto“, na led vlítli bruslaři. Brusle jsem si přezouvala na dřevěných lavicích v hledišti, šatna tu buď nebyla, nebo mi její existenci zamlčeli. Tatínek chodil po kluzišti pěšky a tahal mě za sebou jak aljašský malamut. Nebo jsem se potácela na kraji kluziště, kousek jsem popojela, chytla se mantinelu, pak zase popojela a zase chytla mantinelu a říkala jsem tomu bruslení. Že by se brusle nebezpečně rozjely, nehrozilo. Zdědila jsem, už nevím po kom, ošklivé hnědé genderově neutrální brusličky, které musely pamatovat slavnou krasobruslařskou éru Áji Vrzáňové a které byly zcela tupé.
Nejvíce jsem chodila bruslit na Labe pod Pražským mostem.
Tenkrát tu nebyla upravená náplavka jako na fotkách výše, jen travnatý svah. Labe zamrzalo každý rok, město nevydychovalo takové teplo jako teď a co si pamatuji, byly tužší zimy. Ale dětské vzpomínky, jak známo, bývají dost zkreslené. Když nebyl na Labi sníh, dalo se dojet od Hučáku až do Předměřic, Hradečákům obvykle stačilo dobruslit ke Kamennému mostu na Pláckách.
Jakmile nachumelilo, vždycky se našli kluci, kteří odhrnuli sníh, aby mohli hrát hokej, nebo tatínkové, aby jejich děti mohly řádit na ledě. Jako prcka mě doprovázeli rodiče, tatínek mě trénoval na ledě, maminka monitorovala ze břehu a radila, co mám dělat, ačkoliv sama nikdy nebruslila. Jako školačka jsem už chodila bruslit sama. Od Aničky to bylo kousek a doprava ve městě byla minimální. Před odchodem z domu mě maminka vždycky upozornila, že si mám zapnout bundu až ke krku a až si nazuji brusle, mám si vzít rukavice. Rodiče zřejmě předpokládají, že dítě nenapadne si vzít rukavice, když mu mrznou ruce. O čepici se maminka nezmiňovala, tu jsem měla už na hlavě.
Fotku zmrzlého Labe plného bruslařů jsem v tatínkových albech nenašla, jen zimní fotku z nábřeží naproti lázním:
U babičky v Plotištích jsem chodila bruslit na Keprťák, písák mezi Plotištěmi a Plácky. Tam jsem to měla nejradši, jelikož jsem tu měla kamarády. Keprťák byl v zimě i v létě obestaven auty, neboť sem jezdili lidé z města. Vždy se někdo postaral o jeho úklid a sníh byl odhrnutý téměř po celé jeho ploše. Nevím, zdali se tam ještě bruslí, ale koupat se tu už nedá. Z Keprťáku se stala smradlavá díra plna splašků z polí.
Na Novém Hradci Králové, kam jsem chodila do školy, jsme chodili bruslit na Biřičku, a to buď rámci tělocviku, nebo jsme se domluvili, že přijdeme do školy s bruslemi a vyrazili na rybník po vyučování. Z Biřičky mám taky jen letní fotku:
Hodiny tělocviku jsme trávili na místním stadiónu.
V létě jsme tu běhali, skákali, házeli, v zimě bruslili. To už jsem měla bílé holčičí brusle, samozřejmě zděděné, sice mě trochu tlačily, ale byla jsem z nich nadšena. Učila jsem se „překladát“ v zatáčkách, ale nikdy jsem se to pořádně nenaučila. Musím přiznat, že na bruslení jsem byla pěkný kopyto. Ale snažila jsem se a záviděla spolužačce Mirce, která vytáčela na ledě piruety a holubičky. Ale Mirka to neměla zadarmo. Zatímco my ostatní ráno chrněli, Mirka chodila před vyučováním na staďák na krasobruslení. Asi jsem na ni zrovna obdivně koukala, když jsem upadla a vrazila si zadní část brusle do nohy těsně nad kolenem. Nicméně jsem vstala a mátožila se po ledě do konce tělocvičné hodiny. V šatně noha rozmrzla, povolila a spustila se z ní krev. Místní zdravotnice mi ránu zavázala a třídní běžela za mámou, která učila na stejné škole, aby to nějak řešila. Máma prohlásila, že to do konce vyučování vydržím, takže jsem s tou zraněnou nohou nataženou do uličky seděla ještě nějakou dobu ve škole, pak dojela trolejbusem do centra a dobelhala se do vily Aničky. Doma mi rodiče sundali obvaz a vykoukla na ně ošklivá rozšklebená díra. Táta mě vzal hned do nemocnice, kde mi ránu zašili a tátovi vynadali, že s tím jde až teď. Táta přišel domů a vynadal mámě, že kvůli ní dostal vynadáno. Parádní jizva z bruslení mi zůstala dodnes.
V roce 1971 jsme se přestěhovali na Moravské předměstí do modrého třináctipatráku naproti stadionu s lízátky. Dneska ty paneláky vypadají jinak:
Odtud to bylo kousek na Bejčák, slepé rameno Orlice.
V létě jsme se tu koupali, v zimě bruslili. Jen jsme si museli dávat pozor, abychom se nepřiblížili k řece, tam už byl moc tenký led. Orlice tolik nezamrzala jako Labe, je přeci jen o něco svižnější.
V sedmdesátkách jsem chodila se spolužačkami na staďák. Různé úpravy probíhaly na zimním stadiónu do roku 1976, nicméně po většinu doby byl stadión pro veřejnost otevřený. My holky jsme se držely za ruce, kroužily po ledě a překážely ostatním, kluci do nás schválně vráželi a všichni jsme se pak celí rozdovádění váleli po ledě, kluci z toho, že nás povalili, holky z toho, že si k laškování vybrali zrovna nás. Pokukovaly jsme na tribunu, jestli po nás pokukují starší kluci, kteří chodili do místního bufetu na pivo, a když se náležitě posilnili, tak na nás pokřikovali. Vynikal mezi nimi dlouhovlasý rezatý kluk, jmenoval se Milan Šperka. Do bufetu jsme se neodvážily ani na limču, poněvadž to byla klasická zakouřená špeluňka, kde hulákali opilci a zejména kvečeru to tam začalo být dost divoký.
O zimních víkendech, kdy naše opečovávaná a oprašovaná Škoda 1000 MB odpočívala zazimovaná v garáži, naši jezdili trolejbusem z Moravského předměstí do centra a procházeli se po městě. Maminka mě nutila, abych na nedělní procházky chodila s nimi. Navlékla mě do přešívaného kabátu s vypelichaným skunkem kolem krku coby límcem, sukýnky a punčocháčů. Asi si dovedete představit, jak patnáctiletou holku bavilo koukat do výkladů, kde stejně nic zajímavého nebylo, zatímco se její kámošky prohánějí na staďáku na bruslích. Vlekla jsem se kus za rodiči a dávala najevo svou nelibost. Máma vyžadovala, abych je došla a šla pěkně spořádaně vedle nich a netvářila se tak otráveně. Před kinem Centrál se obvykle scházela místní omladina, z nichž jsem některé kluky znala. Zde jsem rodiče rychle předešla, aby mě s nimi kluci neviděli a neposmívali se mi, že jsem domácí mazánek a vzorňouš, a chvátala pro změnu několik metrů před nimi. Na konci ulice táta vycákl a začal křičet, že se na ty mý kyselý držky už nemůže dívat, ať si táhnu kam chci. Okamžitě jsem jela domů, převlékla do bundy a do džín a hurá na staďák.
V osmdesátých letech jsem se přestěhovala za manželem do Sedlčan. Když byly děti malé, chodila jsem s nimi bruslit na přehradu. Bruslí se tam pořád, zejména tento rok byly příznivé podmínky. Fotky zamrzlé přehrady mám, jelikož tam chodím se psem:
S pejskem chodím také k rybníku Bobrník. Vybudoval jej místní řezník, který je velmi podnikavý. Když byly tuhé mrazy, postavil na ledě stánek a prodával tam občerstvení:
A na sedlčanský zimní stadion doprovázím vnoučky. A obdivuji babičky, které ještě se svými ratolestmi bruslí, já už bych to nedala.
Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Postřehy, Střípky z dětství