Literární web Sůvička

Lítáš tady jak pomelo!

17. července 2026, Eva

Kdo nikdy nezkomolil nějaké přísloví nebo citát! Znám jich plno jen ze svého okolí.

Byla jsem s dcerou v kině. Založila jsem si ruce na prsou a čekala, až začne film. Tehdy třináctiletá Barča vyhrkla: „Mami, ty tady sedíš jak bača.“  Opravila jsem ji, že se říká paša, načež se dcera vytasila s další hláškou: „To se tedy musím chytit za ucho.“ V návalu smíchu jsem se nezmohla ani na slovo, chytila se za nos a přestala poučovat.

Slovenský a valašský pasák ovcí se usadil i v jiné hlavě. S kamarády Jirkou a Danou jsme jezdili na kolech po jižní Moravě a plánovali navštívit i Baťův kanál. Večer před výletem Jirka povídá: „Tak zejtra dáme ten Bačův kanál.“

Teta Milada vyšperkovala přirovnání o pometlu a houkla na svou neposednou dceru: „Lítáš tady jak pomelo!“

Strejda Láďa chtěl přirovnat abnormální štíhlost jedné slečny k sánské koze a prohlásil: „Je vychrtlá jak koza jánská.“

Babička Františka, když si nemohla vzpomenout na nějaké jméno, posteskla si: „Já mám asi toho Eisenhowera.“ Samozřejmě že měla na mysli toho Němce, co od určitého věku pronásleduje nás všechny. Tuším, že se jmenuje Alzheimer.

Druhá babička Jarmila, kterou děda láskyplně oslovoval „Ty moje stará monarchie“, vyprávěla o svém známém, který onemocněl rakovinou plic: „On byl totiž pasivní kuřák v ochotnickém spolku.“ Babička Jarmila vůbec měla úžasné promluvy. Děda Bohumil provozoval za první republiky sklad piva pro pardubický pivovar a babička mi vyprávěla o těžkém životě manželky podnikatele: „My jsme neměli takové vymoženosti jako máte teď, nebyly žádný papírový pleny, žádný automatický pračky, žádný myčky na nádobí. Tenkrát jsme se něco nadřeli. Všichni. Dokonce i služka pracovala!“

Fotka z Kunětické hory, kam jsem často jezdili na výlety.  Já jako malá holka a babička Jarmila, o níž děda prohlašoval, že není při těle, že je jen barokní typ. 

Obě výše zmíněné babičky nikdy neříkaly, že si musí umýt vlasy, ale že si musí umýt hlavu. A když si na tu umytou hlavu namotaly nepraktické nepohodlné kovové natáčky, spokojeně prohlásily, že si konečně udělaly hlavu.

A na závěr hláška Vlasty Buriana z filmu Byl jednou jeden král…: „Já jsem tajtrlík? Ty jsi tajtrlík! Hádáš se tady s křeslem, čepice ti vstává na hlavě, svíčka mně zhasla a já jsem tajtrlík? Zaprvé nevím, co to je, a zadruhé mě to uráží!“

 

 

Zařazeno v kategorii Postřehy, Střípky z dětství