Literární web Sůvička

Milánek na zabití – část druhá: Milánek na vodě

10. ledna 2026, Eva

čtvrtek 12. června

Prožila jsem báječný a klidný rok. Respektive školní rok. Milánek stále cukroval s Klárkou, navštěvovali nás jen občas, pouze na pokec, nebo vzít Kubu na procházku, k jídlu nic nechtěli.

Že by se tchyně začala více věnovat vaření? Pokud Milánek nebyl ani se svou milou, ani s naším psem, dřepěl doma a učil se na přijímačky. Samozřejmě, že se na ten gympl dostal, dokonce byl druhý nejlepší, a to hned za jedním supernadaným chlapcem, který odmocňuje a násobí zpaměti, vyjmenuje vám všechna hlavní města, nejvyšší hory a prezidenty Spojených států od dob čajové války.

Tomuto kromobyčejnému chytrolínovi však nezbývají mozkové buňky na běžné činnosti a je neustále trochu mimo. Jeden učitel mi o něm v ordinaci vyprávěl, jak bez zaklepání a bez pozdravu vtrhl do sborovny, před zraky překvapeného učitelského sboru vyndal pinďoura, vymočil se do umývadla, které tu kantoři mají, aby si mohli máčet hadr na hlavu. Po vykonání potřeby beze slova odešel. Tento génius tedy jako jediný překonal našeho Milánka.

 

Klárka udělala přijímačky na obchodní akademii, a protože gympl a obchodní akademie jsou vlastně jedna budova, od září spolu budou chodit do stejné školy. Jsem zvědava, zda stále za ručičku…

 

sobota 14. června

Naši kamarádi Ondra s Katkou chtějí o červencových svátcích sjet řeku. Rozhodli se pro Berounku, ta je sjízdná vždycky. Berou s sebou Ondrovu neteř Terku a synovce Matěje a navrhli nám, zda nechceme jet taky. Mohli bychom vzít Milánka a Klárku, aby mladí měli nějaké parťáky.

 

neděle 15. června

Diskutuji s Petrem, zda vzít Milánka na vodu. Nakonec jsme si řekli, proč ne? Milánek je teď celkem v pohodě, co chodí s Klárkou. Za ten rok se mu taky značně zvýšilo sebevědomí. Dříve to byl uřvaný a ubulený spratek, dnes je to mladík, co má holku, aspiruje na úspěšného studenta střední školy a dá se s ním o lecčems hovořit.

 

Něco mi však našeptávalo, že zase vypustíme gina z lahve.

 

středa 18. června

„Co děláte na Cyrila a Metoděje a na Husa?“ oslovím náš páreček, když se staví vyvenčit Kubu.

Podívají se na sebe a pokrčí rameny.

„Zatím ještě nevím,“ odpoví Klárka.

„Máš pro mě nějaké překvapení?“ dychtivě vyzvídá Milánek. Zeptala jsem se obou, ale náš sebestředný synoveček to samozřejmě vztáhl na sebe.

„Chcete jet s námi na vodu?“ nadhodím a vyzývavě se podívám na Klárku.

Nadšení nebralo konce! Klárka ani Milánek v životě v lodi neseděli, takže já budu dělat zadáka Klárce a Petr Milánkovi.

 

úterý 1. července

Schůzka ohledně vodáckého výletu. Ondra s Katkou už rezervovali v půjčovně lodě. V pátek přejedeme dvěma auty do Zvíkovce, zde si půjčíme lodě, jedno auto se přesune do cíle v Nižboru, kde lodě zase vrátíme. Nižborské auto pak dojede pro zvíkovské auto.

 

Řešíme, zda nasadit nováčkům vesty, či ne.

„Já umím perfektně plavat,“ chlubí se Milánek.

Matěj, Terka i Klárka také tvrdí, že plavou jak delfíni.

Nakonec to rozsekne Katka: „Berounka není nebezpečná, ve vestách se nejezdí. To není jako Labe v Harrachově.“

Ondra ji doplní: „V podstatě to je nejmírnější řeka a v tomhle suchým a horkým počasí tam moc vody nebude.“

 

pátek 4. července

Chystáme se na odjezd do Zvíkovce. Dorazí Klárka s Milánkem. Přendáváme jejich věci do sudů, já do jednoho sudu s Klárkou, Milánek bude sdílet vodotěsný barel společně s Petrem.

„A kde máš boty do lodě, jak jsem ti říkal?“ dotazuje se Petr.

„Já je mám tady,“ řekne Milánek a vytáhne „moc pěkné“ plastové a smradlavé pantofle od trhovců. Stačil mu od nich načpět celý obsah plastové tašky rovněž z tržnice, v které si vše přinesl.

„Ale v těch se ti bude blbě přenášet loď, budou se ti vyzouvat,“ vysvětluje Petr.

„Já budu přenášet loď?“ podivuje se Milánek. Všimla jsem si, že náš narcis opět začíná většinu vět slůvkem já.

„Nepojedou s námi žádný buršové, aby ti poponášeli loď. Budeš si muset všechno nosit sám, a jestli jsi gentleman, pomůžeš při přenášení taky Klárce, tak se to na vodě dělá,“ přidám se.

„Já… a přenášet… dvě lodě?“ zalapá po dechu.

Chvíli přemýšlí a pak vystřelí: „Ale patnáctiletý nesmí zvedat žádná těžká břemena.“ Ten by mohl dělat předáka rudým odborům!

„Ale ty to zvládneš, jsi přeci chlap, viď Klárko,“ vychutnávám si ho a mrknu na Klárku. Ta se jen uculí. Z Milánka evidentně vyprchává prvotní nadšení.

Někde vzadu se mi rozbliká varovná kontrolka.

 

Vyštrachám v kůlně své staré tenisky velikosti 6. Naštěstí má Milánek malou nohu o velikosti 5, takže má ještě rezervu. Nechápu, jak tak malá ťapička dokáže udržet tak velké a tlusté monstrum, aby se za chůze nepřevrátilo.

„Dej nám to všechno zvlášť do igelitky, ať mně nesmrdí hadry vod těch jeho pantoflí,“ vznesl první protest Petr.

Balím každému věci ještě do obrovské igelitové tašky.

 

sobota 5. července

Vyrážíme na vodu, tedy „do lodi vloď“, jak říká Ondra. Zadáci zaškolují své háčky. Poučíme je, jak pravidelně zabírat, aby se s ním zadák mohl synchronizovat, co je to kontra, a že musí hlásit všechny šutry, protože je zadák nevidí.

„Já už to chápu, můžeme jet,“ naparuje se Milánek.

 

Vyplouváme. Ukazuje se, že postup pochopili všichni kromě Milánka, který jen zlehka smáčí pádlo do vody.

O účinnosti a pravidelnosti záběrů nemůže být ani řeč. Petr se marně snaží přizpůsobit jeho zběsile pomalému a nerovnoměrnému tempu. Jejich kanoe se kymácí i na klidné vodě.

„Nevrť se tak, seď klidně, “ křičí na Milánka Petr.

Milánek se uklidní, ale když tahá pádlo z vody, vždy zavadí o bok lodi, takže z poslední kanoe na vodě se ozývá nepravidelné ťukání a Petrovo: „Nemlať tak do tý lodi!“

 

A už je to tady! Petr a Milánek najedou na kámen, který čouhá z vody, a cvaknou se. Přirážíme ke břehu. Vyléváme loď.

„Proč jsi nehlásil tak velkej šutr?“ rozčiluje se Petr.

„Já jsem myslel, že je to kapr,“ brání se Milánek.

Všichni kromě Petra lehnou smíchy.

„Příště laskavě nemysli a všechno oznamuj,“ zpraží ho Petr.

 

Milánek dobře ukryt v houští – asi se stydí za svou rosolnatou postavičku – se převléká do suchých šortkoplavek a trička. Nevím proč, je příšerné vedro a při tomhle tempu mu zásoby suchého brzy dojdou.

 

Překonáváme první jez. Petr poručil Milánkovi, aby seděl jak pecka a vůbec se nehýbal a pádlo raději nechal v lodi. Sedět jak pecka se Milánek za tu krátkou dobu naučil perfektně, což také bylo jediné, co zvládl.

 

Pod dalším jezem je vývar, a tak radši přenášíme. Na Klárku s Terkou je naložená kanoe přeci jen těžká, proto Ondra s Petrem ženským lodě galantně přenesou.

Pak přenáší své lodě Ondra s Matějem a Petr s Milánkem. Milánek škobrtá po kamenech, heká a v půlce cesty loď pustí. Ta ztěžka žuchne na zem.

„Co děláš ty pako, vždyť ji rozbiješ,“ řve Petr.

„Já už nemůžu,“ naříká Milánek.

„Tak máš říct, že si chceš odpočinout,“ pokračuje Petr zvýšeným hlasem.

Ondra se na to nemůže dívat, odstrčí Milánka s příkrým rozkazem: „Uhni.“ Popadne loď a přenese ji s Petrem.

 

Matěj s Terkou se ušklibují, Klárka má přemýšlivý pohled.

 

Zastavujeme a jdeme do hospody.

„Já mám hlad, a tady nemají nic teplého!“ diví se Milánek při pročítání skromného jídelního lístku.

„Máš tam přeci guláš, tak se furt nevysírej,“ vyjede na něho Ondra, který se neovládl.

Děti se rozchechtají, ale neodváží se něco říct. Včera v kempu jsem si stačila všimnout, jak se Milánek pořád vytahoval a jak se mu Ondrovi malí příbuzní za zády posmívali.

Milánek už jde všem hrozně na nervy. Nevím, jestli to vydržíme do pondělka a jestli se na výročí upálení mistra Jana Husa neodehraje další vražda.

„Před chvíli jsi sežral dvě tatranky, tak jak můžeš mít hlad!“ zavrčí Petr, který mu jindy vše toleruje.

„Já bych chtěl ovocný knedlíky, v tamtý hospodě na Zvíkovci je měli,“ dožaduje se náš pažravec.

„Tak to abysme se vrátili proti proudu na start, když Milánek dostal chuť na ovocný knedlíky,“ přisolí si Katka, která ho má zjevně také plné zuby.

„Tak si dej zmrzlinový pohár, když máš chuť na sladký,“ špitne Klárka a její přemýšlivý pohled se změní v zádumčivý.

Nakonec si náctiletí dají zmrzlinový pohár a kolu a my dospělí tláču s cibulí a octem s pivem a panáčkem. Jen Milánek vyžaduje ještě džus, který nemají, tak se spokojí s kofolou.

 

Klárčin pohled se změní v zasmušilý.

 

V úseku peřejí jdou do vody všichni kromě mě a Klárky. Musím Klárku pochválit, je nejen mimořádně inteligentní, ale i praktická. Na to, že je docela při těle, je šikovná a hbitá, rychle se zaučila a dokonce se umí pádlem lehce odstrčit od kamenů, aniž by nás převrhla. Začíná mi jí být trochu líto, že se vláčí s tím sobeckým bastardem.

Vylijeme vodu z kanoí a pokračujeme v jízdě. Milánkovi je zima a chce se převléknout do suchého.

„Za chvílí uschneš, my jsme taky mokrý,“ namítá Katka.

„Já neuschnu,“ rezolutně prohlašuje Milánek. Asi má zcela jinou termoregulaci než běžný pozemšťan.

 

Kvůli němu přirážíme ke břehu. Petr s Milánkem jsou už u břehu, ale ještě sedí v lodi a čekají, až ostatní vylezou. Petr zatím uvolňuje sud, ten nedočkavý pitomec jej otevře a začne se v něm hrabat.

Vyhodí Petrovu velkou igelitku, která je navrchu, aby se dostal ke svým věcem na dně sudu. Jak tam tak manipuluje, najednou žbluňk a oba jsou ve vodě i s otevřeným sudem.

Petr zuří: „Co děláš, ty debile? Proč to votvíráš v lodi?“

Milánek se rozbrečí: „Já budu mít všechno mokrý.“

 

Ten ukňouraný a ubulený spratek je zpátky! On vlastně nikdy neodešel, jen jsem to za ten rok přestala vnímat, když jsem ho neměla tak často na očích.

 

Blahořečím trhovcům, že prodávají hnusně umělohmotně zapáchající boty a že jsem věci dala do igelitek a ještě utáhla gumičkou. Petrova taška šla hned ke dnu, a když jsme ji vylovili, jeho oblečení bylo jen navrchu zlehka promáčené. I Milánkovy smradlavé věci jsou mokré jen zčásti.

Milánek se převlíkne z více mokrého do méně mokrého. Petr zlostně zaklapne sud, zajistí gumicuky a mlčky a bez nálady vyrážíme na další plavbu.

 

Kontrolka v hlavě mi přestala blikat, nyní je nad slunce jasné, že vzít toho rozmazleného fracka na vodu byla osudová chyba.

 

Klárčin pohled se změnil na pohrdavý.

 

Další jez. Těsně před hranou jezu Petr vylézá z lodi a čte vodu. Nevím, co to Milánka napadlo, ale mohutně se na háčku odrazí pádlem a my se zatajeným dechem sledujeme, jak se řítí sám do jezu. Kanoe se obrací, Milánek vypadává ven, pod jezem jej strhne proud a unáší.

Milánek křičí: „Pomóóóc!“

Petr bleskově vyběhne na břeh a běží podél zachránit svého tonoucího bratříčka, mimochodem „perfektního plavce“.

Naštěstí zasahují ostatní přítomní vodáci. Jakýsi kluk, který stojí na břehu o něco níže, se kousek vrací, vrhá se do vody a chytá našeho hrdinu. Když se oba postaví, mají vody kousek nad kolena.

Berounka opravdu není nebezpečná, to jen Milánek je hysterický. To už k nim dobíhá Petr. Milánek se celý třese a brečí. Petr ho bere kolem ramen a odvádí k nám.

Mezitím Ondra vytáhl jejich loď a jedna dívenka nám přinesla Milánkovo pádlo, které mu uplavalo.

Kousek od nás si Petr všimne, že šlápl do exkrementu a má jím obalené tenisky. Asi jak se prodíral nízkým křovíčkem při pokusu o záchranu Milánka. Naše řeky jsou specifické v tom, že jsou vůkol obesrány. Petr se stydí přijít ke Katce a ke mně s takto vyzdobenými botami, proto si je zouvá, vstupuje do řeky a proplachuje.

Náhle zařve: „Jau.“ Vylézá z vody a krvácí. Naše řeky jsou specifické i tím, že jsou plné střepů, protože si alkohol putující z lodě do lodi vodáci nepřivazují, a když se udělají, flašku rozbijí nebo utopí.

Petr si rozřízl napříč chodidlo, skoro všechny polštářky pod prsty. Řez je dost hluboký. Poskytnu mu nejnutnější ošetření a radši volám sanitu. Rána potřebuje pořádně vyčistit, aby se do ní nedostala infekce, a myslím, že to bude i na šití.

Náš vodácký výlet tím končí. Ondra a Katka se rozhodnou, že pojedou dále. Chabě předstírají, jak je to mrzí, že už nemůžeme pokračovat s nimi. Je na nich evidentně vidět, že si oddychnou, až se zbaví Milánka.

 

Klárčin pohled je plný smutku.

 

Sanita transportuje Petra i mě do zdravotního střediska, odtud jdu na stopa a nechám se odvézt do Zvíkovce. Ondra s Milánkem mezitím přiblíží loď k cestě, a když tam přijedu, tak ji spolu naloží. Milánek poslouchá jako hodiny a vůbec neodporuje. Z Ondry má respekt.

 

Klárka má v očích slzičky.

 

Naše sociální porucha jí řekne: „Proč brečíš, co se ti stalo?“

Klárka potichu odpoví: „Moc se mi to líbilo a mrzí mě, že jedem domů.“

A ten náš dement na to: „Já taky nevím, proč si Petr sundával ty boty. To nebylo potřeba.“ Ještě, že ho Petr neslyší!

 

Rozloučíme se a vyzvedneme Petra. Bylo to na šití, jak jsem předpokládala.

Cestou domů v autě všichni mlčíme. Petr vzdychá, musí ho to bolet. Přemýšlím o tom, jak nám Milánek před rokem zkazil pobyt na horách. Domnívala jsem se, že už to není ten vyčůraný a sebestředný parazit, že se změnil, co chodí s Klárkou. Ale on je stále stejný, to byla jen má naivní představa, že je jiný, protože jsem ho tak často nevídala, a nestačil mě vytočit.

Jedno vím však naprosto jistě. S Milánkem na vodu už nikdy!!!

 

Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Milanek na zabití, Postřehy, Povídky