Literární web Sůvička

Milánek na zabití – část první: Z deníku doktorky Lenky

7. ledna 2026, Eva

úterý 11. června

Vím, že se na mě budete dívat jako na Herodese. Nesnáším Milánka. Milánkovi, mladšímu bratrovi mého muže Petra, je 13 let a bydlí s rodiči. Když jsem s Petrem ještě chodila, tak mně přišel docela roztomilý.

Takový vědátor, všechno chtěl vědět, pořád se na něco dotazoval. Často jsem s ním o všeličems diskutovala. Počínaje vznikem vesmíru a konče otázkami, proč je tento vesmír tak nespravedlivý a pubescentům se dělají beďary hlavně na zádech, když si je tam nemůžou mačkat.

Milánek, zakomplexovaný špekoun, se dobře učí, ale nikdy by nedal opsat úkol. Jen se raduje, když to druhým nejde. Oblečení má neustále pokecané od jídla, brýle věčně upatlané a tak zvláštně přes ně mžourá, že vypadá jak retard, ale to on není, on je nesnesitelně chytrej.

Jakmile jsme si s Petrem zařídili náš nový domeček, zvonek. Za dveřmi stojí ubrečený, uválený a usoplený Milánek.

„Co se děje?“ ptám se naoko překvapeně, i když vím. Milánka kluci zase seřezali. Nikdo ho ve škole nemá rád, protože donáší, a když si zažaluje, tak dostane nakládačku.

Milánka jsem utěšila a nabídla mu, ať kdykoliv přijde, kdyby ho kluci pronásledovali. To jsem neměla říkat za přítomnosti Petra. Vypadala jsem jako převeliký dobrák, ale v duchu jsem tajně doufala, že když chodíme z práce navečer a škola končí mnohem dřív, většinou stejně nebudeme doma. Stejnou myšlenku měl bohužel i můj mužíček, který vyšperkoval moji nabídku tím, že Milánkovi věnoval náhradní klíče od domu.

Milánek se místo domů naučil chodit k nám, navštěvuje nás takhle už tři měsíce a teď tu sedí vedle v obýváku s mým mužem na našem gauči a dívají se na moji televizi, co jsem si přinesla z mého původního bytu, hrozně se smějí… Copak asi dávají tak legračního?

Dochází mi trpělivost. Vstávám a důrazně a hlasitě Milánkovi nařizuji: „Hele, seber se a běž už domů. Rodiče se po tobě už určitě shání. Seš tady pořád, ať si tě taky užijou doma.“

Milánek ani necekne a odchází.

„Co to do tebe, prosím tě, vjelo, proč jsi na něj křičela, vždyť nic nedělá?“ diví se Petr.

Mám chuť vychrlit, jak mi tady Milánkova přítomnost vadí, jak bych chtěla radši trávit volný čas jenom s ním, vždyť bychom měli být stále ještě v líbánkách.

Z Petrova tázavého pohledu však usoudím, že by mě stejně nepochopil, a já momentálně nemám sílu to sáhodlouze vysvětlovat, a tak jen hlesnu: „Měla jsem dnes v práci strašně lidí, jsem příšerně utahaná a chci mít klid.“

Petr jen zakroutí hlavou a naštěstí už mlčí.

 

středa 26. června

Milánek tu dva týdny nebyl. Asi to zabralo, musím být na něj ostřejší, funguje to. Náš sexuální život se zlepšil.

 

pátek 28. června

Milánek mně udělal velkou radost. Přišel nám ukázat vysvědčení, má samozřejmě samé jedničky, z toho se však neraduji, to hodlám prožívat až se svými dětmi. Oznámil nám, že ho nyní celý měsíc neuvidíme, jede s rodiči na čtrnáct dní k Balatonu a hned potom na dětský tábor. Jak báječné, jak vynikající.

 

pondělí 5. srpna

Milánek se nám vrátil! Přišla jsem domů z práce, jeho jsem už nezastihla, ale zaznamenala pach té jeho smradlavé mastičky. Milánek totiž trpí jakousi kožní chorobou, která se navenek projevuje jako lupénka, ale kolega MUDr. Straka, kožní doktor, tvrdí, že to není lupénka, ale ekzém.

V konečném důsledku je to jedno, neboť současná medicína neumí vyléčit ani lupénku, ani Milánkův ekzém, pouze zmírnit příznaky. Milánek by měl držet dietu a vůbec nejíst sladké, čokoládu, kakao a jiné pochoutky.

Protože se ovšem neumí ovládnout, svoji vyrážku si víceméně pěstuje, a po každém prohřešku pak podivně čpí jakousi mastí, kterou mu speciálně míchají v lékárně.

 

sobota 23. srpna

Obědváme. Zvoní Milánek. Je prý po obědě, ale nabízené pečené kuře s brambory neodmítne. Pak se rozvalí na gauč a čeká.

Na co čeká ten otravný parchant? Petr navrhuje, abychom jeli na houby. Milánek ožije a chce jet taky. No to snad ne. Nakonec jedeme Milánek, Petr a já, každý svůj nožík a svůj košíček.

Milánek zřejmě čte úplně všechno, jak mu ty knihy přijdou pod ruku, a proto v autě dostaneme přednášku o houbách českých lesů, o možném riziku záměny, a když už se tak stane, jak bojovat s otravou, a to už ho musím přerušit, protože tady mně fušuje do řemesla.

V lese se ukáže, že teoreticky je sic dobře vyzbrojen, ale prakticky mu to není nic platné, jelikož špatně vidí a je rád, že dohlédne na zem, aby rozpoznal, že nešlápne do díry, nebo nezakopne o velkou větev, v žádném případě však, aby spatřil nějakou houbu. Nicméně klopýtá od jednoho k druhému a kritizuje obsah košíčků.

Když mě začal nutit, abych vyhodila z košíku vynikající holubinky mandlové, jelikož se ve skutečnosti prý jedná o jedovatou holubinku vrhavku, nevydržela jsem. Tyhle holubinky sbírám už od dětství, holubinka mandlová má jemnou oříškovou chuť, kdežto vrhavka silně palčivou.

Křičím na celý les: „Drž už konečně hubu, seš úplně nemožnej, vůbec tomu nerozumíš a do všeho jen kecáš! Zkazíš každou hezkou chvilku!“

Milánek zírá v němém údivu.

„Co říkáš?“ řvu nepříčetně a vytáčím sama sebe.

On dál neříká nic, mlčí a kouká. A já vidím, jak mu vlhnou oči. Posléze blekotá, že to myslel dobře, že o mne měl strach, abych se neotrávila. Petr zasahuje, říká něco o hysterce, naloží nás do auta a jedeme domů.

Milánek plačky vystupuje doma a my pokračujeme k nám. Petr mlčí, já též.

Doma se snažím trpělivě vysvětlit: „Ale já mám taky právo na soukromí. Milánek nemůže být pořád s námi. Kdykoliv přijdu domů z práce, je tu.“

U Petra však nepochodím, snaží se bratra zastat: „Milánek je takový chudák, má jen mě.“

To nechápu, copak je nějaký sirotek? Tchán a tchyně jsou ještě čilíci.

„Děti se mu smějí.“ Proč?!!!

„Nemá žádné kamarády, proto k nám chodí.“ Ani se nedivím!

„Tebe má rád, je to takový dobrák, ale ty se k němu chováš jako k cizímu. Měla by ses nad sebou zamyslet a snažit se k němu chovat líp, je to ještě dítě.“

Takže nejdřív hysterka a pak zamyslet! A on dobrák! Já jsem tedy na vině, že se u nás co týden roztahuje protivný fracek, krmí se naším jídlem a ohrožuje naše manželství. Vidím, že otevřeným odporem nic nezmůžu. Tak tedy válka. Vyhlašuji Milánkovi válku. Moji tichou válku, o které vím jen já. Budu mu potají znepříjemňovat život a tvářit se přitom jako prima švagrová.

 

úterý 3. září

Milánek začal chodit do školy a kluci mu prý už zase vyhrožují. Kéž by nezůstali jen u slibů! Milánek snědl uzené, z něhož jsem chtěla zapékat šunkafleky. Přijmu to jako veselou příhodu, jako když zapomenete jídlo na stole a sní vám ho třeba pejsek. Jsem přece prima švagrová.

 

pátek 6. září

Koupila jsem si nový notebook.

 

úterý 10. září

Chci k notebooku, ale dřepí tam Milánek.

 

čtvrtek 12. září

Milánek zase dřepí u notebooku. Možná by mi úplně stačil počítač, co mám v ordinaci!

 

pátek 13., sobota 14., neděle 15., pondělí 16., úterý 17. září

Milánek je u nás pořád. Stále čučí do monitoru a má to tu výhodu, že se na nic neptá. V sobotu jsme jeli na výlet, ani nechtěl jet s námi. Užili jsme si to.

 

středa 18. září

Přijdu z práce a samozřejmě u notebooku shrbená zádíčka děcka, které nikdy nesportovalo. Nevím, jak dlouho to ještě vydržím.

Náhle Milánek vstává, vypíná jej, rychle se rozloučí a zmizí. Konečně pohoda. Uvařím si kafe, notebook zase zapnu, ale ten se mnou vůbec nekomunikuje – nic nenabíhá.

 

čtvrtek 19. září

Servisní technik mi oznamuje: „Máte to pěkně zavirovaný, mladá paní.“

Pak na mě lišácky mrkne a řekne: „Když se stahuje porno, to je pak hned.“

Nemá cenu mu vysvětlovat, kdo tady vesele za naší nepřítomnosti sjížděl porno.

Technik vše rozchodí, nainstaluje novou verzi antiviru a všechny další potřebné programy. Nepřišla jsem o nic důležitého, protože medicínské programy a data pacientů mám uloženy v počítači v ordinaci a navíc je pravidelně zálohuji na externí disk.

Přesto využiji příležitosti a zavolám tchyni: „Milánek mi zničil v notebooku úplně všechna data, všechny programy jsou pryč… všechny podklady do účetnictví taky pryč!“

Tchyně jen lapá po dechu: „Ale jak je to možné, Lenuško?“

Náležitě to zdramatizuji: „Jak, jak, pořád u něj dřepí, leze já nevím na jaký stránky a všechno zaviroval… nic tu nefunguje… celá moje soukromá praxe je v pytli!!“

O pornu pomlčím, za prvé mi jde o to, aby k nám už nelezl, jeho morální vývoj je mi ukradený, za druhé tím nechci tchyni přidělávat starosti.

 

sobota 19. října

Vítězství. Milánek tu už měsíc nebyl a nic jsem pro to kromě jednoho telefonátu nemusela udělat. Asi se hrozně bojí. Kéž by to vydrželo navždy!

 

čtvrtek 24. října

Volá tchyně a zve nás v sobotu na oběd. Je velmi pokorná a milá. Bojím se, aby to nebyl pokus o smír.

 

sobota 26. října

Byl to pokus o smír! Moje maminka dělá lepší kachnu se zelím a bramborovým knedlíkem. Tchyně se moc nevytáhla. Po celou dobu oběda se na Milánka ani nepodívám a on rovněž upřeně zírá do talíře. I když on tak kouká vždycky, plný talíř, to je jeho nejlepší video.

U kávy a buchty, kterou už opravdu nemůžu, tchyně spustí: „Lenuško, prosím tě, už se na Milánka nezlob, on je tak nešťastný, tak ho to mrzí. Kdybys viděla, co se jen nabrečel!“

A šťouchne do synka: „Milánku, řekni taky něco, no vždyť víš.“

Milánek vstane, jde vedle, vrací se, podává mi kytici čajových růží, pokradmu se podívá na Petra (to musel on prozradit, že je miluji) a mumlá: „Lenko, promiň…“

Teď mě zcela zatlačili do kouta. Tak hezky se to vyvíjelo a teď mi nezbývá, než se s tím malým skrčkem udobřit! A zase ho obden nacházet doma a počítat pak ztráty.

Vynutím ze sebe milý úsměv a řeknu: „To víš, že jo, všechno to smažem a budem zas kamarádi…“

Tchyně se spokojeně usmívá, dosáhla svého, a tak může přejít do útoku: „Víš, Lenuško, Milánka hrozně baví pracovat na počítači, ve škole ho k tomu nechtějí pustit, jsou na něj zlí.“

Pak se zatváří, že by jí člověk dal snad korunu: „My jsme zase chudí a nemáme na to, abysme mu kupovali ten počítač a platili ten internet.“

Tak chudí zase nejsou, tchyně je sice teď na podpoře, ale tchán práci má, obsluhuje NC řízený soustruh ve zdejších strojírnách.

Naše chudá máti prosebně pokračuje: „Nemohla bys ho občas k tomu pustit? Už ti tam nic neudělá. A Petr říkal, že už prý nemůžeš dostat ten virus.“

No to je od Petra hezké!! To si na mě hezky políčili.

Rezignovaně vydechnu: „No občas by mohl.“

Tak a sklapla past. Vím, co bude následovat.

 

neděle 27. října

Čekám na Milánka, a on nepřišel.

 

úterý 29. října

Už je tady.

 

středa 30. října

Zase je tady. Přinesl si novou hru.

 

čtvrtek 31. října

Zase…

 

pátek 1. listopadu

Do pr…, to snad bude každý den!

 

sobota 2. listopadu

Dnes ne. Setkali jsme se však u hrobu.

Tchyně mi sdělila: „Víš, nakázala jsem Milánkovi, aby na Dušičky neobtěžoval, že se to nehodí… A vůbec, že k vám nemá chodit denně.“

 

neděle 3. listopadu

Milánek poslouchá maminku.

 

pondělí 4. listopadu

Tchyně má víc rozumu, než jsem si myslela.

 

úterý 5. listopadu

Ne, nemá. Už je zase tady.

středa 6., čtvrtek 7., pátek 8., neděle 10. listopadu

Opakuje se situace z minulého týdne. Začínám mít alergii nejen na Milánka, ale i na ten pitomej elektronickej křáp.

 

pondělí 11. listopadu

Ten notebook musí z domu!

 

úterý 12. listopadu

Rozvinu strategický plán. Hned po Milánkově odchodu si vše potřebné okopíruji na externí disk a zformátuji harddisk. Těším se na zítra.

 

středa 13. listopadu

Z práce pospíchám domů. Petr ještě není doma a Milánek tu také není. Ale asi tu byl. Pro jistotu se zeptám. Volám k nim, vezme to tchyně, a než stačím cokoliv říci, spustí: „Milánek za to teď opravdu nemůže, jen to pustil, už to nešlo.“

Hurá, vyšlo to!

Musím však být spravedlivě rozhořčená: „A kdo za to tedy může? Já snad? Celý den jsem nebyla doma, zase jsem přišla o všechna data!“

„Ale Lenuško, Milánek říkal, že si to stejně všechno zálohuješ a ještě máš ten počítač v práci. Tohle se dá lehce opravit, stačí znovu nainstalovat systém Windows, nahrát zálohované soubory a většina programů, co jsi tam měla, je zdarma stažitelná z internetu,“ odříkává jako básničku.

Úplně ji vidím, jak to čte z nějakýho papírku, co jí Milánek podstrčil. Ten zmetek, podcenila jsem ho. Další důvod zbavit se notebooku nadobro.

 

čtvrtek 14. listopadu

Dohodnu se se známým ze softwarové firmy, že ode mě notebook za symbolickou cenu odkoupí.

Petrovi si postěžuji: „Představ si, dala jsem spravit ten notebook a řekli mi, že si mám radši koupit nový, že už nestojí za to ho opravovat.“

Petr mě zaskočí: „Tak ho kup, to snad není problém?! Dnes už je za pakatel.“

Vydoluji ze sebe argumenty: „No zrovna za pakatel ne, ale ještě bych s tím počkala, nepotřebuji ho tak nutně, vlastně ho doma vůbec nepotřebuji. A pak budou Vánoce… A taky chceme jet na hory, což požere dost peněz.“

„Anebo ty ho nějak extra vyžaduješ?“ zeptám se opatrně.

Petr, úředník na magistrátu na životním prostředí, nepřítel sociálních sítí, jen pohrdavě odfrkne.

Námitka přijata. Uf.

 

pondělí 18. listopadu

Milánek se roztahuje na gauči a vidím, že si začíná otvírat kompoty, které pro nás moje maminka zavařila. Jsem zvědavá, jak dlouho nám vydrží. Nebo jemu?

Ani se nenamáhá omluvit za ten notebook, jen zabručí: „Čau,“ a dál se věnuje televizi.

Že by to prokoukl? Musím být opatrnější a mít neustále na mysli, že mám před sebou inteligentního protivníka.

 

čtvrtek 21. listopadu

Milánek tu sedí celý ubrečený, roztrhané kalhoty a rozbité koleno, prý spadl na zem, když utíkal před kluky. Jakmile kluci viděli, že krvácí, nechali ho být, a tak se dobelhal k nám. Ošetřuji mu ránu, na šití to není.

Neodpustím si rýpnout: „Tak na koho jsi zase žaloval, že tě honili?“

„Já nežaluji,“ zarputile odmítá obvinění.

Mělo by mi ho být líto, ale není. Vím od rodičů jeho spolužáků, že je opravdu velký podrazák, mnohdy si v ordinaci postěžují a vypráví mi, co kde komu provedl.

I učitelé už pomalu mají strach, když za nimi přijde s tím svým zlovolným výrazem, protože věčným žalováním a donášením je nutí řešit věci, které by normálně vůbec neřešili. Vždy se vesměs jedná o úplné klukoviny, které i oni v mládí prováděli. Milánek za ně ale vyžaduje potrestání.

 

pondělí 25. listopadu

Otevírala jsem dveře obýváku, když Milánek zrovna dojížděl pekáč se srnčím.

„Kolikrát jsem ti říkala, že máš jíst v kuchyni, všechno zamastíš,“ vyjedu na něj.

Dokonce i Petr u míchaných vajíček rozhořčeně poznamenal: „Ten Milan mě fakt naštval, já se na tu zvěřinu tak těšil.“

Že by cesta vedla tudy?

 

sobota 14. prosince

Uplynulých čtrnáct dní jsem se snažila chystat jídlo večer, kdy tam Milánek není, aby bylo na druhý den a Milánek je stačil sníst. On pokaždé jen ochutnal, ale vždy pro nás nechal dvě slušné porce.

Že by něco tušil? Pouze včera se neovládl a sežral skoro všechny meruňkové knedlíky.

Petr se projevil jako chápavý sourozenec, moc se tomu nasmál a prohlásil: „Meruňkový knedlíky stejně moc nemusím.”

Tudy cesta nepovede.

 

pondělí 16. prosince

Potrestala jsem sama sebe. Zkazila si tolik večerů a naučila Petra na teplá jídla.

U večeře, která se skládala z pokrájených tvrdých sýrů a chlebu s máslem, udiveně poznamenal: „A nic jinýho už nebude?”

Vidím, že maminka rozmazlila nejen Milánka, ale i Peťulku.

Odseknu: „Nemám furt čas vařit… Taky můžeš někdy uvařit ty.”

Petr mě překvapí a souhlasně pokývá: „No tak jo, zejtra udělám zapečený těstoviny s nivou, Milánek je má rád.”

To snad není pravda!!

 

úterý 17. prosince

Večeříme Petrovy zapékané těstoviny.

„Co budeš dělat o vánočních prázdninách Milánku?“ vyptává se Petr.

„Já nevím. Chtěl bych někam jet, ale nemám s kým,“ stýská si bratříček.

Hm, jak dojemné, jen aby nechtěl jet s námi.

A co budete dělat vy?“ ptá se ten vlezlej spratek.

Celá ztuhnu.

„Po Štěpánu jedem na týden do Krkonoš,“ hlásí můj muž.

„Jéé, vy se máte, to bych taky chtěl,“ nadchne se Milánek.

„Ale vždyť neumíš lyžovat… a ani nemáš lyže,“ oponuje Petr.

Najednou mi v hlavě blikne geniální myšlenka. Petr s Milánkem si ještě něco povídají, ale to už neposlouchám. Přemýšlím, rychle přemýšlím. Mozek pracuje jako o závod. Milánek je naprosto nesportovní, neohrabané a nepraktické dítě. Každou chvíli má odřená kolena, jak padá i na rovné zemi. Co kdyby se tam učil lyžovat! Ten to určitě nezvládne. Mohl by se krásně polámat a ležet nejmíň půl roku v nemocnici. Pak by třeba chodil o berlích, a to už by nás nenavštěvoval tak často.

Nebo by se mohl dolámat nadobro, to už by nás nenavštěvoval vůbec! Ano, to je ta pravá příležitost. Nadešla chvíle mé pomsty, moje tichá válka dostává konkrétní podobu, přesný rozměr. Teď, anebo nikdy!

Vyhrknu: „Ale vždyť bys mohl jet s námi. Lyže a lyžáky si můžeš půjčit v půjčovně. Aspoň by ses to konečně naučil!“

Milánek se celý rozzáří a Petr kouká doslova a do písmene s otevřenou pusou.

Pokračuji: „Zejtra spolu objedem všechny půjčovny.”

Stále zářící pohled a stále otevřená pusa.

Čekám, až někdo z nich něco řekne, ale jsou tak zaskočeni, že se nezmůžou ani na slovo.

Proto opět pokračuji já: „Taky budeš potřebovat nějaký lyžařský komplet a pořádnou čepici a rukavice. Koupím ti to jako dárek k Vánocům.“

„No to je hustý, musím to říct našim.“ Vstává a upaluje s tou radostnou novinou domů.

Petr vrtí hlavou: „Já se z tebe zblázním, nejdřív mi dáváš najevo, jak chceš mít soukromí a jak tě Milánek obtěžuje a pak ho vezmeš s sebou na dovolenou. Do ženský a do melounu fakt nevidíš.“

„Víš, mně ho přišlo tak strašně líto, jak říkal, že nemá s kým jet. On je vlastně chudák. Ještě nikdy nebyl na horách,“ špitnu soucitně.

„Ty seš tak strašně hodná holka,“ hladí mě po hlavě a vím, co bude následovat.

Ještě jsem stačila zavolat tchyni, ať k nám pošle Milánka už po obědě.

 

pátek 20. prosince

Poprosila jsem kolegu, aby za mě vzal odpolední ordinaci. Každoroční nápor neschopenek, aby si ženské mohly uklidit a napéct cukroví, jsem zvládla už minulý týden, teď by měl být relativně klid.

Milánek na mě už čeká doma.

Lyže a lyžáky jsme si půjčili v nedalekém městě, to nebyl problém. Ale potom jsme najezdili přes dvě stě kilometrů, abychom na atypicky vyvinutého a obtloustlého chlapečka sehnali lyžařskou bundu a lyžařské kalhoty. Výrobci sportovního oblečení zjevně nepočítají s tím, že by mohly lyžovat i tlusté děti.

 

úterý 24. prosince

Štědrý den proběhl v pohodě. Od Petra jsem dostala zlatý řetízek a svetr, já jsem mu věnovala velké šachy. Tchán a tchyně nám dali krásnou čajovou soupravu, no a Milánek nám koupil universální kráječ. Je vidět, že je prozíravý a hodlá se i nadále u nás stravovat a chce to mít rychle.

 

čtvrtek 26. prosince

Balím na hory. Od tchyně sedm telefonátů, co má zabalit Milánkovi s sebou. V jeho letech jsem to věděla sama.

 

pátek 27. prosince

Odjezd. Ještě, že máme velké auto. Milánek má víc tašek než my dva dohromady. Cestou snědl řízek s chlebem a kyselou okurkou, obloženou bagetu, tatranku a zapil to litrem a půl Spritu, proto jsme museli čtyřikrát zastavit. V autě je neskutečně drobků a smrdí to tam vylitým lákem.

Při vybalování jsem zjistila, že tchyně nedbala mých upozornění. Několikrát jsem jí zopakovala, že pobyt je i s jídlem – přesto by jediná z Milánkových tašek klidně vystačila pro partu horolezců.

 

sobota 28. prosince

Jdeme na to. Vyhlédneme si malý kopeček za chatou, abychom Milánkovi ukázali základy lyžování. Nedaří se. Milánek se dolů jakž takž skutálí, kopec je mírný, mírné jsou i pády, ale horší je dostat ho nahoru. Nemůže to vyšlapat, pořád ujíždí zpátky.

Petr mu marně vysvětluje, že se musí postavit bokem. Nakonec Petr zdolává kopec jako první, Milánek se drží za hůlku a nechává se popotahovat a já ho tlačím zezadu. Po celou dobu nám Milánek trpělivě vysvětluje, co děláme špatně.

Večer jsme utahaní jak koně, vůbec jsme si nezalyžovali, a Milánek, který dřel nejmíň, ale zřejmě poprvé v životě, okamžitě usíná.

Petr konečně navrhne: „Zejtra zkusíme ňákou jednoduchou sjezdovku, aby Milánka místo nás vytáh vlek.“

A já na to: „Lepší by byla trochu těžší, tam se víc naučí.“

Petr má obavy: „To ne, to by se mu mohlo něco stát, když je to takový neohrabanec.“

No dobře, i jednoduchá sjezdovka může splnit svou úlohu, když je to takový neohrabanec.

 

neděle 29. prosince

U vleku se s Petrem dohadujeme, kdo z nás pojede s Milánkem na dvoukotvě. Trvám na tom, že to budu já, protože se obávám, aby to Petr po prvním nezdaru nevzdal. Jsem rozhodnuta vystrkat svůj objekt pomsty nahoru za každou cenu, a proto nechám Petra radši odjet, aby mi nekomplikoval mé instruktorské úsilí.

Při prvním pokusu padáme hned po dvou metrech a strháváme s sebou i za námi jedoucí dvojici. Vlekař se začíná tvářit divně.

Znovu Milánkovi vysvětluji, že si nesmí na kotvu sedat, a když už spadne, tak se musí okamžitě odkutálet z dráhy, aby těm dalším nepřekážel.

Druhý pokus, to samé. Vlekař už je vysloveně naštvaný, za námi jedoucí děti se mohou potrhat smíchy.

Třetí pokus. Padáme až po sedmi metrech, Milánek naštěstí zareagoval na moje volání: „Rychle vypadni!“ a jeho „rychle“ stačilo na to, aby nikoho nesrazil.

Vlekař to nevydrží: „Tak tohle ne paní. Koukejte, co je za vámi lidí, nejste tu sami. Ať se to nejdřív naučí a pak přijde.“

„A kde se to má naučit? Prosím vás, ještě jeden poslední pokus…,“ doprošuji se kvůli tomu příšernému nemotornému a rozmazlenému frackovi a strkám vlekaři do ruky dvoukilčo.

Čtvrtý pokus. Sláva, odjeli jsme z dosahu brblajícího vlekaře. Asi v půlce kopce opět padáme. Milánek má hlad a chce na chatu.

Zkouším zabrnkat na mužskou ješitnost a slovy: „To seš chlap? Pořádnej chlap se přeci jen tak nevzdává,“ ho vyhecovat k dalším činům.

Sundává si lyže a chce jít po sjezdovce pěšky. Poučím ho, že se to nesmí, že by zde udělal lyžařům šlápoty a v jeho případě dost hluboké. Nakonec to dopadne jako včera, pouze s tím rozdílem, že toho pitomce, který táhne Milánka za hůlku, dělám protentokrát já.

Konečně nahoře! Já budu mít figuru! Poslední rady a jedeme. Pokukuji po stranách sjezdovky. Napravo lesík, vlevo vlek. Taková srážka Milánka se stromem nebo sloupem vleku by nemusela být marná. Po chvilce se otočím a vidím, že Milánek za mnou nejede. Že by už?

Zase šlapu kus kopce nahoru. Najdu jej ubuleného, sedícího na sněhu pár metrů pod vrcholem. Nad ním se sklání Petr.

Ptám se: „Co se ti stalo?“

„Mám něco s nohou. Strašně to bolí, au,“ brečí a brečí.

Prohlížím mu nohu. Má vymknutý kotník. Rolba jej odváží dolů k doktorovi. My sjíždíme za nimi. Doktor potvrdil moji diagnózu a Milánek dostal ortézu. A kvůli takové blbosti si zkazím dovolenou!

Zase jsem potrestala sama sebe. Milánek se na chatě nudí, všechno už přečetl. Jakmile přijdeme z lyžování, musíme se mu věnovat. Tyto hry už nemusím nikdy v životě hrát: prší, člověče, nezlob se, mlýn, dámu a piškvorky. Leda s nějakým němým děckem.

 

čtvrtek 2. ledna

Konečně doma!

 

pondělí 6. ledna

Milánkovi začala škola a jeho rosolovité tělíčko se opět převaluje na našem gauči.

 

středa 8. ledna

Občas dostanu od pacientů bonboniéru. Tahle je obrovská, dvouposchoďová. Večer ji načnu a nechám nastraženou na stole. Jestli tohle sní, tak se osype i na nehtech.

 

čtvrtek 9. ledna

Dokázal to! Taky se celý drbe, myslím, že vypučí každou chvilku. Aby to bylo tuplované, uvařím mu kakao. Celý roztaje, protože kakao má zakázané a maminka mu ho nevaří. Uzavřeme tajnou dohodu, že mu ho občas udělám, ale nesmí to říkat doma.

 

pátek 10. ledna

Jakmile otevřu dveře, praští mě do nosu známý zápach. Na klikách, na pohovce a ovladačích, všude je opatlaná Milánkova mastička.

Když ho ale vidím, jak vypadá, jak má všude vyrážku, jak se v jednom kuse ošívá a drbe, jak se trápí, je to pro mě satisfakce.

 

sobota 11. ledna

Volá tchyně: „Lenuško, konečně jsme z Milánka vytáhli, po čem se tak osypal. Prosím tě, nezlob se kvůli tý bonboniéře. Milánek je takový neomalený. Pořád mu říkám, že se musí napřed zeptat, než něco sní.“

No asi mu to maminko říkáš málo. Moc málo.

„To je v pořádku, hlavně, že mu chutnala,“ lžu tchyni.

„No jo chutnala. Ale jak ho to vytrestalo, chudáčka.“

Takže zase chudáček. O kakau ani slovo. Aspoň v tomhle se chudáček zachoval fér.

 

úterý 14. ledna

Milánek mě požádá o projímadlo, má po té čokoládě problémy. Dám mu koňskou dávku a poradím, ať si to nebere před odchodem do školy.

středa 15. ledna

Milánek poslechl. Projímadlo zabralo až u nás. Milánkovi maminka zřejmě nevysvětlila, že si musí po sobě umýt záchod, asi to dělá automaticky za něho.

Zaplním mezery v jeho výchově, a to velmi důrazně, musí jít a napravit chyby. Když odejde, musím to stejně udělat znovu a pořádně. Kdy tohle skončí?

 

čtvrtek 16. ledna

Milánek ani nebyl ve škole, jaký má průjem. Dobře mu tak.

 

pátek 24. ledna

Protože tu není ten vyžírka, dělám bifteky, ale on se najednou zjeví ve dveřích. Prý je zesláblý po nemoci a musí hodně jíst. Rozdělí se s ním Petr, když má brášku tak rád. Já se o bifteky zásadně nedělím.

 

úterý 28. ledna

Byl tu jen chvilku a oznámil, že bude mít na vysvědčení samý jedničky, čímž Petrovi naznačil, že by to chtělo odměnu. Petr se jen záhadně usmívá. Tuším nějakej průšvih.

 

pátek 31. ledna

Už je tady se samými jedničkami. Petr mu dá za vysvědčení foťák. Okamžitě mně docvakne. A na čem si to asi bude prohlížet, když nemá počítač?

Milánek to neřeší, celý šťastný si nás vyfotí a pak běží fotit exteriéry.

Hned po jeho odchodu Petr prohodí: „Už máš objednanej ten novej notebook?”

Bác ho! A je to tady. Notebook se mi vrátil jak bumerang.

Musím z toho vybruslit, a proto řeknu důrazně: „Mám, ale dost drahej. Ten Milánkovi opravdu nepůjčím. Nechci, aby to dopadlo jako posledně.“

Petr jen zahučí: „Hm, to se nějak vyřeší.“

Zajímalo by mě jak!

 

pátek 7. února

Ten foťák nebyl zas tak špatný nápad. Milánek se tu jen mihne a sdělí nám, že z něj bude slavný fotograf a že začal chodit do fotografického kroužku.

 

pátek 14. února

Milánek stále na umělecké dráze.

 

pondělí 17. února

Zimní zahrada je vděčný objekt. Milánek vyfotil každý zasněžený strom třikrát. V kroužku ho učili pracovat s makry. Vyfotil si logo firmy na dveřích ledničky, maso v mrazáku, čudlíky od sporáku a kousek ubrusu na stole. To jsou pozoruhodné artefakty.

 

sobota 22. února

Milánek ve svém uměleckém rozletu úplně zapomněl, že máme oba svátek. Zaplať Bohu. Oslavili jsme to sami a v klidu.

 

úterý 25. února

Milánek tu sedí a brečí. Robert Vano z něj asi nebude. Chtěl po rodičích, aby mu koupili PC na stažení fotek, ale oni odmítli.

„A nemohli byste mně ho koupit vy?“ žebrá.

Ta drzost! To tak, sponzorovat si vlastního parazita! Mlčím však a nechávám tento horký brambor na Petrovi.

„Možná bysme se mohli s našima dohodnout na ňákým levnějším,“ opatrně slibuje Petr. To je celý on! Vždycky bratříčkovi povolí.

Milánek se ukáže v celé své kráse a tvrdě zaútočí: „Ale máma říkala, ať mi ho koupíš ty, když jsi mi dal ten foťák. Prej máte s Lenkou peněz dost a oni jsou chudí.“

Petr zbrunátněl. Popadl Milánka, myslela jsem, že ho zmlátí, ale on ho dostrkal do auta a odjeli. Neřekl kam, ale já vím. Moje srdce plesá.

Petr se vrátil, když už jsem ležela v posteli s knížkou. Museli se strašně pohádat. Nikdy neřekl o své matce křivé slovo, ale teď chodí po ložnici a vykřikuje „naivní, pitomá“ a „nevidí si na špičku nosu“. Pak se lituje a cituje známé „pro dobrotu na žebrotu“.

Manželka by nikdy neměla pomlouvat manželovu matku, ani když tato matka vytočí manžela k nepříčetnosti, protože by se to jednou mohlo obrátit proti ní.

Proto se tchyně zastanu a utěšuji manžela: „Ona to tak nemyslela, víš, že nemaj peněz nazbyt. A nakonec by ses mohl s vašima složit na ňákej repasovanej…“

Ostatně, je to i v mém zájmu.

Petr už je docela klidný: „Ale jo, vždyť už mě to taky napadlo, ale štve mě ten princip, já mu dám dárek a on a matka místo vděku mě ještě takhle vydírají.“

Princip neprincip, hlavně, že teď bude od Milánka na nějakou dobu pokoj.

 

pátek 7. března

Telefonát od tchyně. Zve nás v sobotu na oběd. Oba víme proč. Dle mého názoru to přišlo moc brzo.

 

sobota 8. března

Hotová estráda kajícnosti a upřímné lítosti. I slzičky se objevily. Milánek rudne, koktá, omlouvá se. Petr během tohoto rodinného dramatu vypráví, jak jsem se tenkrát tchyně zastala. Další slzy dojetí. Tchyně si mě nemůže vynachválit. Ani jsem o sobě nevěděla, že jsem taková čistá duše.

 

středa 12. března

Milánek si poručil kakao. S chutí mu ho uvařím. Snědl k němu všechny čokoládové oplatky, co jsme měli doma.

 

čtvrtek 13. března

Mastička na klikách, na sedačce i na záchodovém prkénku.

 

pátek 21. března

První jarní den se vyvedl. Milánek si uvázal na zahradě houpací síť. Bohužel mezi mladé křehké stromky a ošklivě je polámal. Při pádu s sebou strhl stolek s obloženým talířem a čajovou soupravou, kterou jsme dostali k Ježíšku. Jemu se bohužel nestalo nic. Mě snad pánbůh nemá rád.

 

středa 26. března

Volali mi ze školy do ordinace, abych se jela podívat domů, zda tam není Milánek, a přivezla ho. Byli se školou u zubaře a Milánek utekl z čekárny.

Takto vyvádí při návštěvě stomatologa každý rok, každý rok ho maminka musí dovléct za pomoci učitelů zpátky. Sháněli ho doma, tchyně je odkázala na nás.

Petr je na služební cestě v Německu, aby se podíval, jak tam zachraňují ekosystém, tudíž musím já. Nakážu sestře, aby vysvětlila pacientům situaci, že se vrátím co nejdříve.

Cestou se stavuji pro tchyni a spěcháme k nám. Zde leží ten zbabělý malý smrad u DVD přehrávače a cpe se oříšky. To bude mít zubař radost. Donutím jej, aby si vyčistil zuby. Ledabyle je přejede kartáčkem, lepší už to asi nebude.

Následuje nejprve krátké bezvýsledné přemlouvání, potom dlouhé vyhrožování. Tchyně si vzala slovo a dala mu co proto. Odvedeme už pokorného Milánka zpět k zubaři, ale v ordinaci zase začne vyvádět.

Ujmou se jej dva učitelé a zatlačí do křesla. Dokonce mu přikurtují nohy a ruce k zubařskému křeslu! Jinak to prý s ním nejde. Doktor mu strká do pusy jakousi vzpěru, aby ji nemohl zavřít. Připadá mi to jak u veterináře.

Radši vyjdu ven do čekárny. Tchyně mě celá ustaraná prosí, abych ještě nejezdila a počkala, odvezeme pak Milánka domů. Bude chudáček hrozně vystresovaný a musíme se o něj postarat.

Za chvíli se ozve vysoký zvuk vrtačky a příšerný Milánkův řev. Kdybyste viděli ty rozzářené obličeje ostatních dětí! Také se začnu usmívat, nejradši bych všechny zulíbala. Odvážíme Milánka domů, je opravdu silně zdevastovaný a na další vyučování to nevypadá.

 

pátek 18. dubna

Přijde Milánek. Tak dlouho tu nebyl. Asi se po tom extempore u zubaře styděl. Ale to nemusel. Stejně dobře vím, že je to ustrašený a úlisný šmejd.

Chce vědět, zda o Velikonocích někam pojedeme. Zklamu ho a oznámím mu, že v sobotu a v neděli navštívíme moje rodiče, v pondělí budeme doma. Milánek koledovat s partou nechodí, protože ho nikdo s sebou nechce.

 

pondělí 21. dubna

Velikonoce. Přišel s pomlázkou aspoň k nám. Dostal vajíčka a vymrskal dvě děvčata. Svou maminku a mě.

 

úterý 22. dubna

Milánek chce nějaký prášky proti bolení břicha. Bodejť by ne, když sežere patnáct vajec. Dám mu Cerukal a projímadlo. A nakážu mu, aby nikam nechodil a ležel. Ani k nám ani do školy. Aby to nedopadlo jako posledně.

 

středa 30. dubna

Milánek je zase tu a zase si vesele huntuje žaludek. Tentokrát Petrovým uzeným bůčkem, já zahájila boj s kilogramy. Chce s námi jít na čarodějnice.

„A proč nejdeš s kamarády?“ rýpnu si, i když vím.

Kouká jak puk, pak se rychle otřepe a vrátí úder: „Máma říkala, že můžu jít s vámi, že na mě dáte pozor.“

Ta už mě se… jako ten spratek. Abych nakonec potají bojovala proti dvěma.

Petr zachraňuje situaci: „Ale my tam budem s partou… A asi až do rána, to by pro tebe nebylo.“

„Tak mě o půlnoci odvezete domů,“ rozkazuje.

„A já si nedám ani pivo. Na čarodějnice! Když říkám ne, tak ne,“ konečně se naštve i Petr.

Milánek začíná natahovat.

„A bul si jak chceš, stejně si nic nevynutíš,“ přisolím si.

Nešťastný bratříček se urazí a odtáhne domů.

 

pondělí 12. května

Kdyby tak uměl trucovat aspoň měsíc! Přišel si sníst svou pravidelnou pondělní večeři.

 

středa 14. května

Sbírám džbánky. Milánek mi rozbil tři vzácné kousky, když se natahoval pro knížku v knihovně. Mám pocit, že to udělal naschvál.

 

pátek 16. května

Je tady a prohledává ledničku. Na zahradě vidím jeho kolo. V ledničce našel něco, co ho na chvíli zabaví. Rychle uvolňuji matky u předního kola. Tentokrát to musí vyjít.

Konečně odchází. Jsem napnutá jako struna. Za chvíli slyším z ulice řev a po chvilce zvonek. Že by to šlo tak rychle?

„Lenko, voni mně vzali kolo.“ Bez breku si ho už nedovedu představit.

„A kdo?“

„Krejza a Sobotka.“ To jsou jeho největší trýznitelé. Jen aby se jim něco nestalo!

„A kam jeli?“

„Jako na sídliště.“

Naštěstí auto parkuje ještě před domem. Pomalu objíždím město a hledám oba uličníky. Krejza se prohání na kole na hřišti, Sobotka přihlíží a čeká, kdy se vymění. Jakmile mě spatří, zahodí bicykl a utečou.

Prohlížím přední kolo. Měli štěstí, matky jsou úplně na krajíčku, jen upadnout. Kolo rozmontuji, naložím a dovezu domů. Mezitím se vrátil z práce Petr, který kolo smontuje, řádně utáhne matky a Milánek tentokrát bez pohromy šlape na kole domů.

 

pondělí 19. května

Milánek bude mít narozeniny. Petr mě poprosí, ať mu po zkušenostech s foťákem radši vyberu něco já.

 

úterý 20. května

Koupila jsem mu od Geralda Durella O mé rodině a jiné zvířeně a ZOO v kufru. A také Velkou knihu o psech. Napadlo mě koupit inline brusle, ale už nevěřím, že by se to povedlo.

 

středa 21. května

Přišel si pro dárek. Velká kniha o psech ho nadchla, Gerald Durell taky, už od něho četl pár knih, ale tyhle dvě zrovna ne.

 

pátek 23. května

Milánek se stavil jen na chvilku a ani nechtěl nic jíst. Prý si čte o zvířátkách a moc ho to baví.

 

úterý 26. května

Je pevně rozhodnut. Chce pejska. U nich v bytě být nemůže, my máme zahradu, takže pejsek bude u nás. Pro Milánka nelze vybrat dárek, který by se neobrátil proti nám!

„Ale my jsme celý den v práci, byl by tady pořád sám,“ brzdím jej.

„Budu se o něj starat, budu s ním každý den chodit ven, krmit ho,“ horlivě slibuje.

Přeloženo do mého jazyka, budu vás otravovat každý den, žrádlo mu budete kupovat vy a až mě pes omrzí, budete se o něj starat vy.

Jakmile přijde Petr, Milánek se na něho vrhne a udolává ho stejnými argumenty.

Petr zprvu odporuje razantně, potom začíná váhat a posléze odporuje liknavě.

Tomu musím zamezit: „Ne Petře, zítra jdu na prohlídku ke gynekologovi a možná budeme mít jiné starosti.“

Lstivé a účinné. Petr zjihne, zavrhne psa a Milánek nerozumí vůbec ničemu.

 

středa 28. května

„Tak jak jsi dopadla?“ vyrukuje Petr ještě ve dveřích.

Málem jsem zapomněla!

„Jsou to jen zpožděné menzes. Dal mi injekci,“ oznamuji smutně.

Opravdu jsem byla u gynekologa, že se mi zpozdily menzes. Ale že nejsem těhotná, jsem věděla. V lékárně přeci prodávají baby test a ten je celkem spolehlivý. Ale nebudu to vykládat chlapovi.

 

29. května až 4. června

Milánek opakuje obehranou písničku o pejskovi.

 

čtvrtek 5. června

Dnes mně jedna paní přivedla do ordinace svou maminku, kterou pokousal pes.

Ošetřuji jí zranění a ptám se: „Co to bylo za psa?“

„Určitě to byl Součkův vlčák, protože běhal po ulici kousek od jeho domu,“ odpovídá babka.

Zase Souček. Místní podivín, který kšeftuje se psy, krade je a zase prodává. Taky se povídá, že je cvičí na psí zápasy. Už u něj byli ochránci zvířat, ale neshledali, že by psi byli v tak špatném stavu, aby mu je mohli odebrat.

Ošetřovala jsem už několik lidí pokousaných od jeho psů. Občas vyběhnou na ulici, i když Souček to vehementně popírá. Se Součkem jsou zkrátka věčné problémy.

„Musíme mít do 24 hodin potvrzení od veterináře, že pes nemá vzteklinu. A to i v případě, že je očkován,“ vysvětluji.

„A jak to máme udělat?“ děsí se stará paní.

„Já to zařídím,“ uklidňuji ji.

Volám veterináře a městské policajty, protože ti jediní dokážou arogantního Součka zkrotit a donutit ho, aby nechal psa vyšetřit.

Policajti už ve dveřích halekají: „Zase k Součkovi, paní doktorko?“

„Jo, k Součkovi.“

Nerudný Souček se jako vždy hádá, všechno zapírá. Paní ukazuje na vlčáka, který je již zavřený ve výběhu, a tvrdí, že je to určitě on. Po dalších scénách si policisté vynutí prohlídku psa, kterou veterinář se zjevným strachem vykoná. Důležitý rezultát. Pes nemá vzteklinu. Zaplať bohu.

V autě mi jeden z policistů říká: „To jste viděla ty hodnější, paní doktorko. Ale v domě má zavřený ty pravý bestie. Myslivci mu nemůžou přijít na jméno. Cvičí rotvajlery, aby strhávali srny, a načerno prodává srnčí do hospod.“

To by byl pejsek pro Milánka, vzpomenu si na jeho škemrání. Ten by s tím vlezlým skrčkem zatočil.

 

sobota 14. června

Dnes jsme strávili příjemný den v přírodě, tak mohu večer Petrovi nenápadně podsunout svůj plán.

„Přemýšlela jsem o tom pejskovi. Milánek teď bude mít svátek, co kdybychom mu nějakého pejska pořídili? Zas taková zátěž by to nebyla, když máme zahradu,“ začnu opatrně.

„Taky mě to napadlo, když pořád tak žadoní. V práci mi jeden kolega nabízel štěně labradora a já mu řek, že se musím poradit s tebou. Tak mu řeknu, že jo…“

No to mě zaskočil. Jak z toho ven? Musím mu vnutit hodného rotvajlera: „Mně včera v práci taky jeden pán nabízel pejska. Je mu už přes rok, je cvičený a poslouchá na slovo.“

„Co je to za rasu?“ To jsem čekala!

„Rotvajler,“ špitnu.

„Cože? Taková obluda krvelačná?“ vylítne.

„Nepřeháněj, žádný pes není zlý, když je dobře vedený… A tenhle je moc hodný.“

„Jo? A proč ho teda ten pán chce dát pryč?“ ptá se jízlivě.

Tak na tuto otázku jsem si připravovala odpověď celý den: „Protože ten pán je voják a přihlásil se dobrovolně na misi do Afghánistánu a nechce dát pejska do útulku.“

To musí být Petrovi přeci jasné, když je voják, tak pes bude perfektně vycvičený, když jde dobrovolně do Afghánistánu, tak je to dobrý člověk.

Ještě chvíli Petra zpracovávám. Štěně bude dělat všude loužičky, bude vyžadovat speciální štěněčí stravu a zde se nabízí už hotový poslušný pes. Nakonec Petra udolám.

 

pondělí 16. června

O polední pauze volám Součkovi.

„No co je?“ Ten se umí hezky představit.

„Dobrý den, tady Sirotková,“ představím se pod falešným jménem.

„Chtěla bych od vás koupit psa.“

„Jo, a jakýho?“

„Jednoho z vašich speciálně vycvičených rotvajlerů.“

„Jak vycvičených?“

„Na srny.“

„Takový žádný nemám.“

„Já vím, že máte.“

„Ne, nemám.“

„Vy tedy nemáte žádný rotvajlery?“

„Rotvajlery mám, ale ne takový, jaký chcete vy.“ Chápu, že mi to nemůže vyzvonit po telefonu.

„Dobře, a máte tedy nějakého ostrého rotvajlera?“ ptám se takticky.

„No to bych měl.“ Doufám, že pochopil.

„A kolik za něj chcete?“

„Patnáct tisíc.“ Ten bídák!

„Nezdá se vám příliš drahý?“

„Ne nezdá, takovýho psa, jako mám já, nikde jinde neseženete. A když se vám to nelíbí, tak si ho nekupujte.“

Dobře ví, že nemám jinou možnost.

„A jste schopen mi ho nachystat na středu ráno?“

„Kdykoliv chcete.“

„Takže ve středu ráno?“

„Jo.“

Petrovi oznámím, že už mám zamluvenýho toho pejska a že připravíme Milánkovi na středu překvapení.

 

úterý 17. června

„Kdy ti, Milánku, zítra končí škola?“ potřebuji vědět.

„Ve dvě,“ odpovídá a tázavě zvedá hlavičku. Začíná tušit dáreček.

„Tak hned ze školy utíkej sem. Bude tu překvapení,“ napínám jeho zvědavost.

Doufám, že po setkání s tímhle pejskem k nám už nepáchne. A jestli rotvajler odvede dobrou práci, určitě si ho oblíbím.

 

středa 18. června

Dnes má Milánek svátek. Petr už naštěstí odešel do práce a já se převlékám za paní Sirotkovou. Nasadím si paruku a oblečení, které jsem koupila v sekáči v nedalekém městě. Zaparkuji ve vedlejší ulici a jdu pěšky k Součkovi. Zvoním. Za chvíli se objeví ve dveřích.

„No co je?“ Ten asi nic jinýho neumí.

„Jdu si pro toho psa, pane Součku.“

„Jo aha, tak pojďte,“ vyzve mě, otevře branku a já vcházím na jeho pozemek. Kolem mě pobíhají psi, zdají se být přátelští.

„Tak vy chcete toho ostrýho,“ říká posměšně.

Za chvíli přivádí velkého černého psa. Nezdá se mi, že by byl zlý. Ale rotvajleři jsou prý záludní.

„Tady ho máte. Rovných patnáct tisíc. Náhubek a vodítko vám dám zadarmo.“ Jak velkorysé.

Když mu dávám peníze, ještě poznamená: „Jste mi ňáká povědomá.“

„To se vám asi zdá, vidím vás poprvé v životě, “ odpálím ho.

Ušklíbne se, něco zabručí a já si odvádím rotvajlera k autu. Pes je mírný, nijak se nevzpouzí. Doma mu sundám náhubek a vypustím na zahradu, svléknu převlek Sirotkové a nacpu do igelitového pytle, který pak hodím do kontejneru o několik bloků dál. Spěchám do ordinace.

V ordinaci jsem jak na trní, jakmile padne třetí hodina, chvátám domů.

Otevřu dveře na zahradu a naskytne se mi bukolický výjev. Běhá zde bosý růžolící rozdováděný chlapeček a za ním poskakuje veselý a hravý pejsek a vrtí oháňkou.

„Lenko, ten je úplně boží, vy jste tak strašně hodný, už jsme kamarádi,“ volá nadšeně Milánek.

To není možný! Ten pes je hotový pytel dobroty.

„Jak se jmenuje?“ Milánkovo nadšení je nekonečné.

„Kuba,“ vymyslím si. To k němu půjde. Je to takový hodný Kuba.

Za zády se mi ozve hurónský smích. Petr.

„Čemu se směješ?“ ptám se.

„Teda paní doktorko, možná se vyznáte v anatomii, ale ve psech vůbec. Tohle není žádnej rotvajler, ale howawart. A to je celkem mírný plemeno.“

Ten šmejd mě podvedl! Proto se tak uškliboval. Ale když vidím Kubu, musím mu odpustit. Kuba si mě hned získal. Začnu s ním taky blbnout po zahradě.

Sedíme s Petrem venku a pozorujeme náš nový přírůstek. Milánek, plný dojmů, už musel domů. Petr mě pochválil, že jsem vybrala opravdu poslušného a hodného pejska, a teď mě láskyplně drží za ruku.

„Víš, ten chlap, co ti toho psa dal, si asi všechno s tím Afghánistánem vymyslel, prostě se ho chtěl zbavit a přitom ho chtěl dát hodnýmu člověku,“ odhalí vše Petr.

Kuba ke mně přibíhá. Házím mu míček a on mně ho přináší. Házím mu míček a on mně ho přináší. Nebudu psát stále to samé, udělám raději OOO. OOO OOO OOO OOO OOO OOO OOO OOO OOO OOO OOO OOO OOO OOO.

Je už tma, musím jít spát.

 

19., 20., 21., 22., 23., 24. června

Každý den stejný. Přijde Milánek, jde s Kubou na procházku, nebo s ním lítá po zahradě. Najíst s námi se však nezapomene. Zajímalo by mě, jestli tchyně kromě víkendů doma vůbec vaří. Takže se splnilo moje obávané: budu vás otravovat každý den, žrádlo mu budete kupovat vy. Jsem zvědava, kdy ho pes omrzí.

 

středa 25. června

Sloužím v noci pohotovost. Kolem jedenácté přijedou manželé s třináctiletou holčičkou, která má horečku.

„Já vím, paní doktorko, že řeknete, že jsme mohli počkat do rána. Ale my bysme samými starostmi neusnuli. Všude teď píšou o té prasečí chřipce a meningitidě…,“ paní se pokorně omlouvá.

„Nic takového vám neřeknu. Je dobře, že jste přišli.“

Děvčátko prohlížím, žádné známky vážnějšího onemocnění naštěstí nemá. Běžná viróza. Při vyšetření mě však zarazí, jaké má holčička modřiny na zádech. Že by oběť domácího násilí? To se mi však nezdá. Rodiče jsou velmi sympatičtí.

Zeptám se rovnou: „Od čeho má ty modřiny?“

„Víte, paní doktorko, Klárce se děti ve škole smějí, že je tlustá. Když jde ze školy, tak ji pronásledují a mlátí,“ potichu ze sebe souká maminka.

„A víte, co je na tom nejhorší? Dělají to holky, kluci jsou na ni docela hodní,“ dodává.

„Má samé jedničky a nadávají jí, že je šprtka,“ přidá se tatínek.

„A řešili jste to nějak s vedením školy, vždyť je to klasická šikana?“ zajímám se.

„Mnohokrát. Ale všechny ty holky svorně tvrdí, že jí nic nedělají, že ona prý pořád žaluje a vymýšlí si věci, které nejsou pravda, a ještě údajně provokuje rvačky. Ona sama proti všem! Co můžem v takovém případě dělat?“ stěžuje si paní.

Jaká to podobnost s naším Milánkem! Napadne mě spásná myšlenka. Tatínka poprosím, ať chvíli počká s holčičkou v čekárně, že chci mluvit s maminkou.

„A kam chodí do školy?“ ptám se.

„Do Gočárovy ulice.“ Tak proto se s Milánkem nemůže znát.

„A má nějaké kamarádky?“ pokračuji ve výslechu.

„Myslím, že asi žádné, s holkami ze třídy se jen pere. Ale proč to chcete vědět, paní doktorko?“ nasadí podezíravý tón.

Teď musím velice takticky a opatrně: „Mám švagra, ale je to vlastně čtrnáctiletý klučík, který taky nemá žádné kamarády. Děti ho taky pronásledují a mlátí a taky se mu smějou, že je tlustej. Tak jsem si myslela, že kdybysme ty naše děti seznámily, že by si mohly rozumět, když mají úplně stejný problémy.“

Chvíli kouká, přemýšlí a pak pronese osvobozující větu: „To je ale báječný nápad, paní doktorko. Ale jak to uděláme?“

„Bydlíte v domku nebo na sídlišti?“ začnu jak Sherlock.

„V domku.“

„Máte psa?“

„Nemáme, ale Klárka by nějakého chtěla. S manželem uvažujeme, že by možná mohla nějakého dostat za vysvědčení.“

„Vidíte, to se nám báječně hodí. Až se Klárka uzdraví, přijdete k nám pod záminkou, že se chcete podívat na psa. A u nás bude zrovna náš Milánek.“

Paní je vyloženě nadšená, já taky, a když to doma sdělím Petrovi, tak ten je nadšený snad nejvíc. Zase mě ujišťuje, jaká jsem hodná holka, a zase následuje projev lásky.

 

pondělí 30. června

Milánek přinesl opět samé jedničky. Dostane další knihu o psech, a to Velkou encyklopedii psů. Budeme ji teď všichni potřebovat. Mám starost, aby mně teď někam neujel. Na dětský tábor nejede, protože ten minulý podle něho nestál za nic, a s rodiči jede zase na Slovensko, ale až v srpnu. Nyní se můžeme těšit na návštěvu Klárky.

 

pátek 4. července

Konečně se ozvala paní Laštovičková, maminka Klárky. Už jsem přestávala doufat. Klárka je bez teplot, a jestli můžou přijít zítra navečer. Okamžitě volám Milánkovi a poprosím ho, aby se zítra stavil, že pro něj budu mít důležitý úkol. I když on by se stavil tak jako tak.

 

sobota 5. července

„Tak jaký máš pro mě úkol?“ ptá se švagřík, jen co dorazí.

„Velice zodpovědný a náročný,“ napínám ho.

„Jo, tak povídej,“ třese se nedočkavostí.

„Asi před čtrnácti dny u mě byla v ordinaci paní a svěřila se, že by chtěli dcerce pořídit za vysvědčení pejska, ale nevědí jakého. Někde si přečetli, že howawart je hodný pes a má rád děti. Ale nevědí, jak vypadá. Tak jsem té paní nabídla, ať se přijdou podívat na howawarta k nám. No a ta paní volala, že přijdou dneska,“ jsem úplný bajkař.

„A co já s tím?“ Milánek pořád nechápe.

„Tvůj úkol bude jim o tom našem psovi všechno povědět. Jak se o něj starat, co žere, no prostě všechno, co víš z tý veliký knížky.“

„Vím úplně všechno. Víš, Lenko, že když…“

„Zadrž, nech si to pro návštěvu,“ přeruším ho.

Petr jen poslouchá a culí se. Jen aby neřekl něco nevhodného a nezkazil to.

Tak jsou tady. Po nezbytných společenských formalitách vycházíme na zahradu.

„Jé, ten je krásný,“ zvolají maminka i dcerka. Tatínek mlčí. Petr taky mlčí. Chlapi nejsou mistři hovorů o ničem.

„Chtěli byste o něm vědět víc?“ nahazuji vějičku.

„Chtěly,“ řeknou jednohlasně maminka i dcerka. Tatínek mlčí. Petr taky mlčí.

„Milánek ví o psech všechno,“ prozradím.

Maminka pochopí, že jedu podle předem připraveného scénáře, a bystře do něj naskočí: „Milánku, řekl bys nám něco o tom vašem pejskovi? Strašně rády bysme se poučily.“

Na slovo „poučily“ se Milánek okamžitě chytne a spustí. Klárka hladí Kubu a pozorně sleduje Milánkův výklad.

„Ty víš věcí,“ obdivuje ho.

„Já vím taky…,“ a Milánek začne z jiných oborů. Klárka je úplně stejný fenomén, a když začnou probírat, že svišť spí až devět měsíců, co je to vlastně duha a jak vzniká černá díra, nepozorovaně se vytratíme dovnitř na kafe.

Nevím, co si tam do tmy všechno povídali, jisté je, že vše skvěle klaplo, mladí v sobě našli zalíbení a mně se rýsuje ničím nezatížená budoucnost.

 

červenec, srpen

Prožívám šťastné a spokojené období. Milánek zrovna tak. Občas se tu s Klárkou staví, ale ani nejdou dál, pouze si vyzvednou Kubu a špacírují s ním v parku. Často je potkávám, jak se vodí po městě za ruku, Milánek vždy čisté oblečení, ten umolousaný, pořád ubulený špindíra nenávratně zmizel.

 

8. září

Pozvala jsem tchyni, tchána, Milánka i Klárku na oběd. Můžu si to teď dovolit, lednička je stále plná, ještě jsem si neodvykla nakupovat pro jednoho strávníka navíc. Připravila jsem krůtí perkelt. Milánek i Klárka tento rok ukončí základní školu a budou si podávat přihlášky na střední školy. Zeptám se jich, jakou školu si vybrali.

První se ujme slova Klárka: „Já bych chtěla na obchodní akademii a potom studovat jazyky.“

Milánek se pochlubí: „Já chci nejdřív na gympl a potom bych se rád dostal na medicínu. Chtěl bych dělat to, co ty, Lenko. Kdybych byl doktor, lidi by ke mně chodili se svými problémy, nikdo by se mi nesmál, že jsem tlustej. Potřebovali by mě a měli přede mnou úctu.“

Ne, že bych Milánka měla ráda, ale tak nějak mi přestal vadit. Když ho vidím jen občas, přijde mi docela roztomilý. Takový vědátor, všechno chce znát, pořád se na něco dotazuje, věčně utopený v nějakých chytrých knihách. Často s ním i diskutuji. Musím říct, že vlastně… docela ráda.

Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Milanek na zabití, Ostatní literatura, Postřehy, Povídky