Literární web Sůvička
Órion a jeho boj se štírem
1. ledna 2026, Eva
Pojednávaná souhvězdí: Orion, Štír, Velký pes, Malý pes, Zajíc
Órion proslul jako vášnivý lovec. Božský potomek samotného Poseidóna a jeho milenky Euryaly byl jedním z nejkrásnějších mužů, co kdy Země nosila. Zahleděl se do krásné Méropy, dcery krále Oinopióna z Chiu. Král, když viděl jeho svalnaté a vypracované tělo, natěšené na lov, rozhodl se, že toho využije ve svůj prospěch.
Pravil proto Órionovi: „Dostaneš mou dceru pod podmínkou, že na ostrově vyhubíš všechna divoká zvířata. Ostrov je nebezpečný a divoká zvěř tu zabíjí poutníky, pocestné i členy mé královské družiny.“
Oinopión však byl do Méropy sám zamilován a vůbec neměl v úmyslu dát ji Órionovi za ženu. Jenom chtěl Óriona využít a pak se ho zbavit. Órion vystřílel a vyvraždil na ostrově všechny lvy, medvědy, vlky a další predátory, ale král Oinopión hledal další a další záminky, aby nemusel splnit slib a oddálil sňatek.
„V jeskyni v horách se ukrývá obrovský lev, musíš ho vystopovat. V kopcích za městem běhají zuřiví vlci. Krokodýli v deltě řeky roztrhali několik námořníků,“ vymlouval se proradný král.
Órion už byl znechucený a rozmrzelý neustálým čekáním a planými sliby, a tak jednou večer z nudy vypil plný měch vína. Strašně se opil a vtrhl Mérope do ložnice, kde ji znásilnil. Oinopión se šíleně rozlítil, protože mu Órion zneuctil jeho holčičku, kterou si chystal pro sebe. Tvářil se však, že o ničem neví, a další večer nechal poslat Órionovi několik soudků vína.
Když zcela zpitý Órion upadl na zem a usnul, vypíchl mu obě oči a poručil otrokům: „Doneste ho na břeh moře a zde ponechte osudu.“
Poseidón však svého syna nenechal na holičkách. Slepý Órion se ráno probudil, bezmocně tápal po břehu a proklínal krále Oinopióna za to, co mu udělal, když uslyšel tuto věštbu: „Vstup do moře a plav. Narazíš na koráb. Nastoupíš do něho. Koráb tě sám povede. Dorazíš na nejvýchodnější místo Země. Zde pohlédneš do ranního slunce a znovu získáš zrak.“
Koráb dovezl nevidomého Óriona na nejzazší místo na východě. Órion vystavil svou tvář teplu prvních slunečních paprsků. Cítil, jak se mu prázdné oční jamky pod zavřenými víčky nalévají, opatrně zamrkal a otevřel oči. Zrak se mu vrátil. Mžouravě se rozhlížel kolem sebe a spatřil půvabnou dívku.
„Kde se tu bereš, neznámá krásko?“ zeptal se jí.
„Už tě nějakou dobu sleduji. Každé ráno, když vyvádím červánky na oblohu,“ přiznala se bohyně úsvitu Éós.
Órion se jí moc líbil a zatoužila po něm.
„Kde to jsem?“
„Jsi v místě, kde vychází slunce.“
Éós pozvala Óriona do svého paláce a dala mu zapomenout na Méropu. Když si spolu dostatečně užili sexuálních radovánek, Órion se rozhodl, že se vrátí na Chiu a pomstí se králi Oinopiónovi za vypíchnuté oči.
Cestou potkal divoce vypadající ženu se žhnoucím pohledem a s lukem a šípy přes rameno.
Oslovila jej: „Zapomeň na svou pomstu Órione a přidej se k mé družině, budeme štvát a lovit zvěř spolu.“
„Odkud mě znáš?“ podivil se.
„Já, bohyně lovu, abych neznala nejslavnějšího lovce,“ smála se.
A tak se Órion přidal k dívčí lovecké tlupě bohyně Artemidy. Artemis darovala Órionovi psa Siria, který neúnavně štval zvěř, zejména zajíce, které pak Órion s gustem pokropil šípy. Chvástal se, že zbaví celou zemi dravců a oblud.
Bohům na Olympu se to přestalo zamlouvat a začali být na nelítostného likvidátora zemské fauny pěkně nabroušení. Zejména Apollón, bratr Artemidy nerad viděl, jak se sestra nechává Órionem strhnout k dalším krvelačným honitbám. Obával se, aby Artemis nepodlehla Órionovi stejně jako bohyně Éós, a nechtěla si jej nakonec vzít za muže. Takového švagra si v žádném případě nepřál.
Órion nenaháněl jen divoká zvířata, ale díky své schopnosti pohybovat se v moři, pronásledoval krásné nymfy Plejády. Ty uprosily Dia, aby je raději proměnil v nějaké létající tvory, aby unikly svému pronásledovateli. Zeus je vyslyšel a proměnil je v holubice.
Apollón se vypravil za bohyní Gaiou, která stvořila vše živé, a postěžoval si: „Jestli nezasáhneš, za chvíli na Zemi nezůstane žádná zvěř. A koho pak bude krvežíznivý lovec zabíjet? Lidi?“
Gaia souhlasně pokývala hlavou: „Máš pravdu, Óriona sleduji již delší dobu, jeho čas nadešel.“
Poté čarovala a mumlala zaklínadla. Po chvíli se na obzoru vynořil obrovský štír. Apollón zděšeně couvl.
Gaia ho mírným gestem uklidnila: „Neboj se, tobě ani nikomu z dalších bohů neublíží. Je stvořen k tomu, aby zabil Óriona. Až splní svůj úkol, zmizí v Tartaru.“
Štír v závěsu s Apollónem chvátali vykonat pomstu. Jakmile Órion spatřil gigantické monstrum, jak zlostně seká jedovým ostnem a natahuje obří klepeta, neváhal a vystřílel na něho celý toulec šípů. Šípy však klouzaly po netvorově těle jako po másle.
Órion popadl meč a jako oštěp jej prudce hodil útočníkovi na temeno. Meč se zlomil a spadl na zem. Najatý zabiják byl pokryt neprůstřelnou krustou. Órion viděl, že tohoto nepřítele nepřemůže, a raději tedy skočil do moře. Jako Poseidónův syn se zde dokázal pohybovat neuvěřitelně mrštně a hbitě.
Apollón sledoval, jak se Órion rychle vzdaluje, a štír bezradně stojí na břehu, a proto vyzval Artemidu: „Vidíš toho plavce v moři?“
„Vidím ho dobře,“ prohlásila nic netušící sestra.
„Je to odporný vrah, právě znásilnil jednu z tvých družek, poté ji zabil a pohodil v lese. Proto nyní prchá, než na to přijdeš.“
Artemis pozvedla luk, namířila šíp a ucedila: „To mu nedaruji.“
A přesnou ranou prostřelila Órionovi mozek. Když se dozvěděla, že zabila svého loveckého druha, bědovala a naříkala.
Obrátila se na věhlasného lékaře Asklépia (Aesculapia), syna Apollóna, svého synovce a poprosila jej: „Prosím, oživ mého přítele. Nechci žít s tak strašným pocitem viny a utápět se ve výčitkách.“
„Vím, že jsi ho nechtěla zabít, proto ti pomůžu,“ slíbil Asklépios své tetě a začal pracovat na oživení mrtvého Óriona.
Ale to neměl dělat. Velice tím rozhněval vládce Olympu Dia, že obyčejný smrtelník si dovolí příčit se přání bohů, a zabil Asklépia bleskem.
Nešťastná Artemis se postarala, aby její druh Órion neupadl v zapomnění, a vyslala jej i s jeho psem Siriem na oblohu. A protože i Štír svým způsobem splnil božskou misi, umístila jej Héra hned naproti Órionovi. A hned za Štírem tam poslala Zajíce, jako nejvíce pronásledovanou oběť Órionova loveckého řádění. Órion a Štír se tak nenávidí, že se spolu nikdy nesetkají nad obzorem a vzájemně se vyhýbají. Jakmile Órion zmizí na západním obzoru, Štír se vynoří na východě.
Ilustrace Alexander Jamieson, Celestial Atlas (1822)
Zdroj: Alexander Jamieson – The Constellations (Plate XXIV) Fluvius Eridanus Orion Lepus – (MeisterDrucke-266573).jpg
Další mýty a legendy o souhvězdí Orionu
Legenda, nejvíce rozšířená mezi lidmi, vypráví, že Órion urazil bohyni Héru a ta na něj poslala jedovatého štíra, který jej smrtelně uštkl. Órion na následky tohoto uštknutí okamžitě zemřel. Artemis se ani nepokoušela ho oživit, neboť na něj byla velmi rozzlobená od té doby, co chtěl znásilnit její družky Plejády.
Další zdroje uvádějí, že Óriona zabil samotný Apollon, a to na žádost své sestry Artemidy. Bála se, že Órion vyhubí všechna zvířata na zemi a ona jako bohyně lovu už nebude mít co lovit. V obou těchto verzích Órionovy smrti se však neuvádí, kdo poslal Óriona na nebe.
O narození Óriona se vypráví zvláštní příběh. Zeus a Hermes, převlečení za obyčejné smrtelníky, navštívili rolníka Hyriea. Přestože byl Hyrieus velmi chudý, byl nadmíru pohostinný a připravil jim vynikající jídlo. Zeus a Hermes se mu chtěli za to nějak odvděčit a zeptali se ho, co by si nejvíce přál. Hyrieus se jim svěřil, že se celý život trápí tím, že je neplodný a touží po synovi. Bohové mu poradili, aby zabil býka, vymočil se na jeho kůži a tuto kůži zakopal do hrobu své ženy. Za devět měsíců se z kůže narodil chlapec. Hyrieus mu dal jméno Úrion, což v překladu znamená „ten, který močí“. A podle řecké mytologie souhvězdí Orionu skutečně přináší déšť. Postupem času se chlapcovo jméno zkomoleně vyslovovalo Órión.
Další mýty a legendy o souhvězdí Štíra
Štír vyděsil koně Faetónova nebeského vozu. Koně se splašili a pádili směrem ke slunci. Jakmile se vůz ocitl blízko slunce, vzplanul a letěl oblohou jako ohnivá koule. Obrovský plamen vycházející z hořícího vozu měnil zemi v pustinu. Zeus srazil vozataje Faetóna bleskem do řeky Eridanus, aby zachránil zemi před úplným zničením.
Ilustrace Alexander Jamieson, Celestial Atlas (1822)
Zdroj: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:1822_-_Alexander_Jamieson_-_Scorpio_and_Libra.jpg
Další mýty a legendy o souhvězdí Malého psa
Princ Akteón lovil se svými druhy a smečkou psů v lese. Zatímco lovci a psi odpočívali, princ se ztratil v posvátném háji bohyně Artemis. Zvědavě nahlédl do prohlubně a vyrušil samotnou bohyni a její nymfy. Artemis ho za tuto drzost potrestala a proměnila ho v nádherného jelena. Akteón zoufale běhal po lese, až ho jeho vlastní psi vystopovali a zabili. Lovci netušili, že ulovili svého druha, pouze litovali, že se princ Akteón lovu nezúčastnil. Jeden pes z Akteónovy lovecké smečky byl vzat do nebes.
Další mýty a legendy o souhvězdí Velkého psa
Podle jiného řeckého mýtu byl Velký pes spojován s lovcem Kefalem a jeho psem Laelapsem. Tento pes nikdy neminul svou kořist, neboť pocházel ze smečky psů patřící bohyni Artemis. Jednou Laelapse nasadili na lov Teumesské lišky, kterou všichni lovci marně pronásledovali a nikdo ji nikdy nechytil, neboť ji bohové předurčili nepolapitelnost. Pes lišku dostihl a následoval nekonečný souboj, ve kterém nemohl nikdo vyhrát. Zeus tuto zmatenou situaci vyřešil tak, že obě zvířata chytil za srst a umístil je na opačná místa na obloze.
Ilustrace Alexander Jamieson, Celestial Atlas (1822)
Zdroj: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:1822_-_Alexander_Jamieson_-_Monocerus,_Canis_Minor,_Canis_Major.jpg
Souhvězdí Órionu v mezoamerické (mayské a aztécké) astronomii
Mayská astronomie zaznamenala největší rozmach v osmém století n. l. Největší úspěchy mayské astronomie jsou zaznamenány v Drážďanském kodexu (Codex Dresdensis). Třemi nejdůležitějšími nebeskými tělesy byly Slunce, Měsíc a Venuše. Mayové vytvořili kalendář na základě periodických pohybů Venuše a přesně určili dobu jejího „oběhu kolem Země“ (necelých 584 dní, synodický oběh). Všimli si, že přechod Venuše z ranní oblohy na večerní a zpět se opakuje v pěti specifických vzorcích. To jim umožnilo vypočítat polohu Venuše na stovky let dopředu. Přesnost astronomických výpočtů Mayů je udivující pouze ve srovnání s ostatními kulturami té doby. Neměli žádné technické vybavení, jako jsou dalekohledy a měřicí přístroje, pouze různé zkřížené tyče nebo úzké pozorovací tubusy. Jinak byly jejich výpočty založeny na pozorování pouhým okem, takže ve výpočtech přirozeně docházelo k nepřesnostem. Hvězdná obloha je zajímala spíše z astrologického hlediska a pohyby planet sledovali především z věšteckých důvodů. Některé teorie tvrdí, že Mayové z postavení nebeských těles vyčetli předzvěst nějaké katastrofy, a proto narychlo opustili svá monumentální města.
Mayská souhvězdí vypadala jinak než u nás a měla také jiná jména, s výjimkou souhvězdí Štíra a Orionu, která se jmenovala stejně jako v Evropě. Orion byl nejdůležitějším souhvězdím v mayské kultuře.
Podle legendy o stvoření světa, znázorněné na stélách z Quiriguá (https://uncoveredhistory.com/guatemala/quirigua/the-maya-creation-stones-of-quirigua/), umístili bohové do trojúhelníku tři ohništní kameny, čímž vzniklo nebeské ohniště. Stejným způsobem se zakládal oheň v mayských domech. V tomto trojúhelníku tvořeném hvězdami Alnitak, Saiph a Rigel vznikl svět. V představách Mayů byla mlhovina v Orionu kouřem vycházejícím z ohně. Orionův pás, tvořený hvězdami Alnitak, Alnilam a Mintaka, byl podle Mayů nebeskou želvou, která nesla výše zmíněné „tři kameny stvoření“. Samotnou zemi si představovali jako želví krunýř.
Aztékové spojovali hvězdy Rigel ze souhvězdí Orion a Sirius ze souhvězdí Velkého psa s datly, hvězda Betelgeuse se nazývala Rudá vážka, Orionův pás představoval dvě nebeská prasátka pekari.
Na souhvězdí Orionu je pozoruhodné, že název Orion dostalo v Evropě za Klaudia Ptolemaia ve druhém století n.l. a v Mezoamerice o něco později pojmenovali takřka totožné uskupení hvězd rovněž Orion, každopádně dlouho před objevením Ameriky. Jedině vysvětlení pro toto je, že kontakt mezi oběma kontinenty probíhal už v době předkolumbovské. Ale to se můžeme jen dohadovat.
Souhvězdí Zajíce v jiných kulturách
Ve starověkém Egyptě toto souhvězdí představovalo loďku hlavního boha Osirise.
V arabské astronomii symbolizovaly čtyři nejjasnější hvězdy souhvězdí Zajíce křeslo obra Oriona. Nomádi z vyprahlých pouštních oblastí viděli v tomto souhvězdí čtyři žíznivé velbloudy u nebeské řeky – Mléčné dráhy.
Souhvězdí Malého psa (Canis Minor) v jiných kulturách
Starověcí Egypťané vnímali konstelaci Malého psa jako boha Anubise se psí hlavou a Arabové a Římané jako štěně.
Astronomický popis jednotlivých souhvězdí
Hvězdná obloha v lednu
Mapu vypracoval Thomas Baer, šéfredaktor švýcarského časopisu Orion
Souhvězdí Orionu (Orionis)
Orion je nejvýraznější a nejnápadnější zimní souhvězdí. Leží mezi souhvězdími Blíženci, Jednorožec, Býk, Eridanus a Zajíc. Nejlépe je viditelné v lednu a v prosinci, a to po celou noc. Lze ho však pozorovat krátce před svítáním už v srpnu.
Znázorňuje střelce s napjatým lukem a zavěšeným mečem. Orionova ramena tvoří velmi jasné hvězdy Betelgeuse (a) a Bellatrix (g). Hvězdy Alnitak (z), Alnilam (e) a Mintaka (d) vyznačují Orionův pás s mečem a pod ním se rozprostírá Velká mlhovina v Orionu M 42, která je nejjasnější mlhovinou na severní obloze a můžeme ji spatřit pouhým okem.
Jako Orionovy nohy září obří hvězda Rigel (b) a o něco menší Saiph (k). Orionův luk a šíp jsou utvářeny z hvězd pí, které jsou očíslovány od 1 do 6.
Autorem mapy je Petr Scheirich z České astronomické společnosti
Hvězdy v souhvězdí Orionu
α – Betelgeuse / Ruka obryně, magnituda 0,42, vzdálenost od Země ve světelných letech 498
β – Rigel / Levá noha, magnituda 0,13, vzdálenost od Země ve světelných letech 863
γ – Bellatrix (lat.) / Bojovnice, magnituda 1,64, vzdálenost od Země ve světelných letech 252
δ – Mintaka, magnituda 2,41, vzdálenost od Země ve světelných letech 692, proměnná hvězda typu Algol
ε – Alnilam / Šňůra perel, magnituda 1,69, vzdálenost od Země ve světelných letech 1980
ζ – Alnitak / Pás, magnituda 1,79, vzdálenost od Země ve světelných letech 736, dvojhvězda nebo vícenásobná hvězda
ι – Hatysa, magnituda 2,77, vzdálenost od Země ve světelných letech 2330
κ – Saiph / Meč, magnituda 2,06, vzdálenost od Země ve světelných letech 647
λ – Meissa, magnituda 3,66, vzdálenost od Země ve světelných letech 1100, dvojhvězda nebo vícenásobná hvězda
π3 – Tabit, magnituda 3,19, vzdálenost od Země ve světelných letech 26
Souhvězdí Štíra (Scorpius)
Souhvězdí Štíra najdeme na jižní polokouli hvězdné mapy a v České republice ho nikdy neuvidíme celé. Toto souhvězdí mohou v plné kráse pozorovat od května do září pouze obyvatelé zemí ležících jižně od čtyřicátého stupně severní šířky, kdežto Česká republika se rozkládá okolo padesátého stupně. V případě některých souhvězdí je třeba hodně zapojit fantazii, abychom v rozestavení hvězd spatřili to, co jejich pojmenování nabízí. U Štíra je tomu naopak. Jeho nejzářivější a nejkrásnější částí, pozorovatelnou pouze ze Středomoří, je žihadlo, zakončené jasnou dvojhvězdou Shaula (l). V jeho blízkosti leží dvě krásné otevřené hvězdokupy M6 a M7. Nejjasnější hvězda souhvězdí Štíra je na jeho hrudi a díky své červené barvě nese jméno Antares (a). Tuto hvězdu můžeme spatřit i ve střední Evropě. Původ pojmenování pochází ze slov Anti – Ares. Anti = proti, Ares je řecké pojmenování planety Mars. Načervenalé vzezření hvězdy Antares a planety Mars se pozemšťanům jeví téměř totožné. Antares je v rodině ostatních hvězd považován za rudého veleobra s průměrem nejméně 600krát větším než Slunce. Souhvězdí Štíra sousedí na západě s Váhami a na východě se Střelcem, jeho severním sousedem je Hadonoš a z jihu s ním sousedí Vlk, Jižní koruna a Pravítko.
Autorem mapy je Petr Scheirich z České astronomické společnosti
Hvězdy v souhvězdí Štíra
α – Antares / Proti Marsu, magnituda 0,91, vzdálenost od Země ve světelných letech 554, dvojhvězda nebo vícenásobná hvězda
β1 – Acrab / Štír, magnituda 2,50, vzdálenost od Země ve světelných letech 404, dvojhvězda nebo vícenásobná hvězda
δ – Dschubba / Čelo, magnituda 2,32, vzdálenost od Země ve světelných letech 491
ε – Larawag, magnituda 2,29, vzdálenost od Země ve světelných letech 64
ζ2 – magnituda 3,62, vzdálenost od Země ve světelných letech 132
η – magnituda 3,33, vzdálenost od Země ve světelných letech 73
θ – Sargas, magnituda 1,86, vzdálenost od Země ve světelných letech 300, dvojhvězda nebo vícenásobná hvězda
ι1 – magnituda 3,00, vzdálenost od Země ve světelných letech 1930
κ – magnituda 2,39, vzdálenost od Země ve světelných letech 483
λ – Shaula / Zdvižené žihadlo, magnituda 1,62, vzdálenost od Země ve světelných letech 571, proměnná hvězda
μ1 – Xamidimura, magnituda 2,98, vzdálenost od Země ve světelných letech 875, blízká dvojhvězda
μ2 – Pipirima, magnituda 3,54, vzdálenost od Země ve světelných letech 474, proměnná hvězda
ν – Jabbah, magnituda 4,00, vzdálenost od Země ve světelných letech 474, dvojhvězda nebo vícenásobná hvězda
π – Fang, magnituda 2,91, vzdálenost od Země ve světelných letech 586, blízká dvojhvězda
ρ – Iklil, magnituda 3,86, vzdálenost od Země ve světelných letech 472
σ – Alniyat, magnituda 2,89, vzdálenost od Země ve světelných letech 697
τ – magnituda 2,81 vzdálenost od Země ve světelných letech 474
υ – Lesath, magnituda 2,70, vzdálenost od Země ve světelných letech 576
Souhvězdí Velkého psa (Canis Maior)
Velký pes je typické zimní souhvězdí a najdeme je na obloze velmi snadno. Jeho nejzářivější hvězda Sirius (a), přezdívaná „psí hvězda“, je totiž vůbec nejjasnější hvězdou noční oblohy. Její vysoká jasnost není dána velkými rozměry hvězdy, ale její blízkostí ke Slunci. Sirius je jednou z nejbližších hvězd, nachází se ve vzdálenosti pouhých 8,6 světelných let, kde jeden světelný rok je přibližně 9,5 bilionu kilometrů. Zářivý výkon Síria je v porovnání se Sluncem mnohem větší, a to přibližně 25krát.
Sirius je dvojhvězdný systém, jehož společníkem je bílý trpaslík. Oběhne Sirius jednou za 50 let a za dobrých pozorovacích podmínek jej lze spatřit amatérskými dalekohledy. V roce 2022 dosáhla jeho vzdálenost maxima v 11 úhlových sekundách. Trpasličí hvězda Sirius B má přibližně velikost Země, ale má hmotnost Slunce, a proto je její hustota velmi vysoká: Jeden krychlový centimetr její hmotnosti by na Zemi vážil asi tunu!
V Egyptě za vlády faraonů objevení Síria na ranní obloze zvěstovalo příchod horkých letních dnů a záplav na Nilu, které se každoročně opakovaly. Pro toto období si Egypťané odvodili název „psí dny“.
Kromě Síria jsou v souhvězdí Velkého psa ještě další poměrně jasné hvězdy a to Mirzam (b) a Adhara (e) znázorňující tlapky pejska, hvězda Wezen (d) zářící na zadečku a dvojhvězda Aludra (h) na ocasu. Souhvězdí Velkého psa se nachází vlevo pod Orionem a sousedí se souhvězdími Zajíc, Holubice, Lodní záď a Jednorožec.
Autorem mapy je Petr Scheirich z České astronomické společnosti
Hvězdy v souhvězdí Velkého psa
α – Sirius / (babylonský) Zářící, magnituda 1,46, vzdálenost od Země ve světelných letech 8,6, dvojhvězda
β – Mirzam / Hlasatel, magnituda 1,97, vzdálenost od Země ve světelných letech 493
γ – Muliphein, magnituda 4,12, vzdálenost od Země ve světelných letech 442
δ – Wezen / Hvězdné závaží, magnituda 1,84, vzdálenost od Země ve světelných letech 1607
ε – Adhara / Panny, magnituda 1,50, vzdálenost od Země ve světelných letech 405
ζ – Furud / Osamělá, magnituda 3,00, vzdálenost od Země ve světelných letech 362, cefeid
η – Aludra / Panna, magnituda 2,45, vzdálenost od Země ve světelných letech 1989
σ – Unurgunite, magnituda 3,47, vzdálenost od Země ve světelných letech 1121
Souhvězdí Malého psa (Canis Minor)
Malý pes je malé souhvězdí viditelné od ledna do dubna. Jeho nejvýraznější hvězda Procyon (α) je díky své blízkosti ke Slunci osmou nejjasnější hvězdou na obloze. Tvoří jeden roh Zimního šestiúhelníku, který tvoří Rigel, Sirius, Procyon, Pollux, Capella a Aldebaran. Nejjasnější hvězda v Zimním šestiúhelníku Betelgeuze tvoří se Siriem a Procyonem téměř rovnostranný trojúhelník, známý jako Zimní trojúhelník. Druhou nejjasnější hvězdou v souhvězdí je Gomeisa (β). Procyon představuje psí zadek a Gomeisa jeho krk. Malý pes sousedí se souhvězdími Jednorožec, Hydra, Rak a Blíženci.
Hvězdy v souhvězdí Malého psa
α – Procyon, magnituda 0,37, vzdálenost od Země ve světelných letech 11,5, dvojhvězda
β – Gomeisa /Žena se zahalenou tváří, magnituda 2,89, vzdálenost od Země ve světelných letech 162
γ – magnituda 4,30, vzdálenost od Země ve světelných letech 696
ε – magnituda 4,99, vzdálenost od Země ve světelných letech 765
Souhvězdí Zajíce (Lepus)
Zajíc je zimní souhvězdí a je viditelný od listopadu do února. Nachází se u paty Oriona jako jeho trofej. Název hvězdy Arneb (a) na zádech zvířete pochází z arabštiny a česky znamená zajíc. Přední část zajíce tvoří dvě jasné hvězdy mí (μ) a lambda (λ), uši ohraničuje hvězda kappa (κ). Gama (γ) a delta (δ) jsou na konci zadních, epsilon (ε) na konci předních běhů. Zajíc poskakuje takto na obloze směrem na západ. Sousedí se souhvězdími Orion, Velký pes, Eridanus a Holubice.
Autorem mapy je Petr Scheirich z České astronomické společnosti
Hvězdy v souhvězdí Zajíce
α – Arneb / Hase, magnituda 2,57, vzdálenost od Země ve světelných letech 2219
β – Nihal / Velbloudi, kteří hasí svou žízeň, magnituda 2,81, vzdálenost od Země ve světelných letech 160, dvojhvězda nebo vícenásobná hvězda
γ – magnituda 3,60, vzdálenost od Země ve světelných letech 29
δ – magnituda 3,85, vzdálenost od Země ve světelných letech 114
ε – magnituda 3,18, vzdálenost od Země ve světelných letech 213
ζ – magnituda 3,53, vzdálenost od Země ve světelných letech 70
η – magnituda 3,72, vzdálenost od Země ve světelných letech 49
μ – magnituda 3,29, vzdálenost od Země ve světelných letech 150
Zařazeno v kategorii Hvězdná obloha, Postřehy