Afrika (momentky ze života)

23. Srpen 2014, Peggy

     „Arabské jaro – První protesty začaly v prosinci 2010 v Tunisku a iniciovala je sebevražda šestadvacetiletého prodavače Muhammada Buazízího, který se 17. prosince upálil před úřadem vlády na protest proti špatným životním podmínkám a nezaměstnanosti. Jeho smrt způsobila rozsáhlé celonárodní protesty, na konci kterých 14. ledna 2011 skončila třiadvacetiletá autoritářská vláda prezidenta Zína Abidína bin Alího, který abdikoval a opustil zemi.“ (Wikipedie)

     Byla jsem poprvé v Africe a v arabské zemi, v Tunisku. První dojem nic moc, víc jak hodinu jsme čekali ve frontě na odbavení na letišti. Jízda autobusem nebo autem je jedno velké dobrodružství, nikdo nerespektuje dopravní předpisy, pokud tu vůbec nějaké platí, přednost má ten rychlejší, autosedačky tu nemají a některé děti sedí vepředu vedle řidiče matce na klíně. Potkáváme několik dopravních nehod. Před stanovištěm mýtné brány pobíhají mezi auty malí kluci 4 – 10 let, něco nabízí a škemrají o peníze. Všude samá pustina, občas palmy, křoví, kozy, velbloudi. Stopaři – muži u silnice, protože autobusy si jezdí, jak chtějí, žádné jízdní řády.

     Při příjezdu do čtyřhvězdičkového hotelu, kde máme all inclusive, zjišťujeme, že hvězdičky neodpovídají evropské kvalitě. Rozbitý závěs (který nám spraví až po druhém dináru uklízečce), klimatizace se nedá vypnout, takže v pokoji mrzneme, v záchodě protéká voda, umyvadlo je ucpané, žádná mýdla ani šampony, kamarádka našla jednou v koupelně švába.

     V hotelovém komplexu je ubytováno kolem 1500 hostů z různých zemí, zvláště Češi, Poláci, Rusové, Tunisané, Alžířané a Angličané – těch si personál všímá nejvíc, členové animačního týmu sedí většinou u jejich stolů a baví je.

     Jídla je spousta, Středomořská kuchyně je vynikající, velký výběr, ale na všechno se čekají velké fronty. 3 hlavní jídla a 3 snacky, chodíme jen na 3 jídla, kamarádka si bere po jídle zákusky, já je odmítám, přesto po příjezdu zjišťuji, že jsem přibrala 4 kila. 7 letý syn kamarádky jí jen hranolky s kečupem, celý týden.

     Velký bazén s obří skluzavkou a tobogánem, dovolená určená pro rodiny s malými dětmi. Každý den 2 krát aerobick ve vodě se členy animačního týmu, cvičím a stejně přiberu. Moře 5 minut od hotelu, místo na pláži určené pro náš hotel je plné chaluh, proto chodíme dál, kde je čistá voda. Moře je teplé, velmi slané, pláže rozlehlé, písečné a prázdné, ne jako ty evropské přecpané, kde je hlava na hlavě. Na pláži vane silný suchý, horký vítr scirocco.

     Každý večer pořádá animační tým hudební program pro děti, při kterém se tančí sestavy na stejné písničky, stokrát omleté, některé děti si už tance pamatují. Pak následuje program pro dospělé, např. karaoke, soutěž o nejlepší manželskou dvojici, tančení, volba miss.

     Araby a Afričany jsem znala už z Evropy, ale ve své rodné zemi, z které kolikrát ani nevytáhli paty, se chovají trochu jinak, nejsou poznamenaní Západní kulturou a myšlením, zdvořilé povídání s turisty se nepočítá. Abych lépe poznala jejich kulturu, mluvím si s místními, s chlapy, ženy nejsou příliš družné. Mluví obstojně anglicky, což se o většině českých turistů říct nedá, jak mi sdělují.

     Členem animačního týmu je jeden hezký kluk, v obličeji vypadá skoro jako Evropan, na hlavě má rozcuchaný světle hnědý afro účes, trochu jako mikrofon, ale z jemnějších vlasů. Jmenuje se (nechá si říkat) Biggie. Průvodkyně nám řekla, že je prý za rohem hotelu diskotéka. Zeptala jsem se ho, jestli s námi půjde večer tancovat. Když kamarádka uspala chlapečka, šly jsme ven. Čekal s kamarádem na terase. Řekl nám, že tu žádná diskotéka není, tak jsme si sedly, že si popovídáme. Rozhovor vázl. Řekli jsme si jen, z které jsme země, on se snažil vtipkovat, že je ze Zimbabwe a pak zase, že je z Jamajky. Zeptal se na děti, na práci, dál jsme se nedostali. Jeho kamarád si myslel, že jsme z Ruska, přestože jsem řekly Czech Republic. Skončilo to tím, že mi Biggie udělal návrh, prý že zítra bude sex. Odpověděla jsem, že ne a rozloučili jsme se.

     Nespala bych s ním, tím spíš, že mě jeho návrh urazil a on se s námi nedokázal bavit. Zajímalo by mě, o čem si stále povídá s těmi Anglány, kteří mu rádi sahají na vlasy a fotí se s ním. Další den jsme se už jen zdravili, třeba si od toho ještě něco sliboval, nevím, ale když obcházel hosty, u nás se nezastavil a dál bavil hlavně ty privilegované A. O Češích někteří Tunisané rádi říkali „zadarmo, ježišmarja“, protože si od nich nechtěli všechno koupit jako ti A. Ještě uměli říct česky „český hezký“ a volali to na české holky, ale podle kamarádky, která byla v Turecku, neobtěžují turistky tak jako drzí Turci.

     Další večer, když jsme byly s kamarádkou zase venku, nás Biggie zval do Baroko baru, ale já řekla, že je nám dobře venku. Poprosil nás, abychom 10 minut počkaly, že se vrátí. Nečekaly jsme.

     Vtipkovaly jsme s barmany hotelu – koktejl Sex on the beach někdo vyslovil jako „six“. Další večer po půlnoci, když měli padla a seděli na křeslech před barem, nás k sobě zavolali a povídali jsme si. Barman Hamdi vypadal vzdělaně a sebevědomě. Dozvěděly jsme se něco víc o Tunisku, než co si člověk přečte na internetu. Po revoluci se změnil prezident, země pomalu kráčí k demokracii, ale pro obyčejné lidi se prakticky nic nezměnilo. Velká nezaměstnanost a žádná podpora, protože většina lidí nemá žádné pojištění – sociální ani zdravotní. Lidé jsou rádi, když mají nějakou práci, i když vydělávají málo. Například číšníci a členové animačního (zábavného) týmu si vydělávali okolo 200 euro měsíčně.

     Došlo i na vážnější témata. Hamdi byl nekompromisní v otázce Palestiny – Izraele. „Proč Izrael zabíjí děti?“ Nenechal si vysvětlit pohled z druhé strany. Homosexualitu rovněž neuznával, homosexuálové mu byli dokonce odporní. Vysvětlovala jsem mu, že v evropských věznicích je to běžná praktika a nijak by tomu nezabránil. A taky že někteří lidé za to nemohou.

     Žádné liberální názory. Tohle je Afrika. Islám. Nedostatečné informace a povědomí o dění v okolním světě. Pro Tunisany je velmi těžké získat vízum na vycestování do Evropy, většina se tam nikdy nepodívá, ale všichni chtějí odjet na Západ z ekonomických důvodů. Někteří používají lodičky, aby se dostali do Itálie.

     Zarazilo mě však, že je podle něj v Česku, Polsku a Rusku stejná životní úroveň jako v Tunisku. Sdělila jsem mu novinku, totiž že v Česku máme čtyřnásobný plat oproti Tunisku a i ten, kdo momentálně nepracuje, má nějaký příjem.

     Většina zaměstnanců hotelu zřejmě neměla ani maturitu, studovali jen do 15 let, anglicky se naučili kontaktem s cizinci, vystudovali jen jakousi přípravku na práci v hotelu. Někteří členové animačního týmu mi byli sympatičtí a byla s nimi legrace, jiní naopak. Zeptala jsem se speakera, jak se jmenuje.

„Marco.“

„Ale jaké je vaše arabské jméno?“

„To je moje jméno, jsem poloviční Ital.“

Kecy, kecy, kecy, kdyby to byla pravda, nepracoval by v Tunisku za mizerný plat. Ani jsem se nezeptala, jestli se už můžu začít smát.

„A kdo připravoval program? Kdo je choreograf?“

„Já,“ odpověděl Marco. Zamračenej hnusnej chlap, kterej rád Čechy ponižoval slovem „zadarmo“. Zase lhal, totéž mi říkal i jiný animátor.

     Jednou jsme jeli do Mariny nakupovat. Policie stojí u každého kruháče s kalašnikovem přes rameno. Na přechodech auta nepouští chodce, takže musíme běhat, aby nás nepřejeli. Všude prodávají trička s obrázkem Che Guevary, turistů jako ve francouzském Cannes v sezóně. Daří se mi usmlouvat cenu suvenýrů téměř na 1/3.

„Mě bolí nožičky,“ pofňukává chlapeček mé kamarádky. Cestu do Mariny jsme absolvovali taxíkem, po návratu do komplexu nožičky jako zázrakem přestanou bolet a on vesele pobíhá s ostatními dětmi. Kamarádka mu kupuje blikající míček. Smlouváme o ceně, už jsme na třetině, chlapeček zkouší míček, když v tom se vrací k nám: „Mně spadnul do vody.“ V moři ho už nevidíme. Obchodník okamžitě nasazuje vyšší cenu za dva míčky.

     Kamarádka chce koupit pro malého fotbalový dres a je ochotná za něj dát 4 dolary, protože předpokládá, že bude levnější než v Česku. Když konečně objeví klub, který se jí líbí, a správnou velikost, prodavač nám sdělí cenu: 75 dolarů. Opravdu přemrštěné za falzifikát. Nakonec nekupuje nic.

     Předposlední noc, když jsme se bavily s Hamdim u hotelového baru, se strhla rvačka v Baroko baru mezi členy animačního týmu a číšníky a barmany. Někdo z Baroko baru přišel dolů, oznámil to, aby jim šli barmani na pomoc. Nevěděla jsem, kdo to začal, co se přesně stalo, ale před hotelem jsem později té noci viděla policejní auto a několik sbalených kufrů. Domnívala jsem se, že asi dostali vyhazov na minutu.

     Další den jsem nikde neviděla Biggieho. Vyhodili ho? Zeptala jsem se, kde je, prý spí na pokoji. Večer jsem se bavila s jediným cizincem – členem animačního týmu z Polska. Dozvěděla jsem se od něj, že to Biggie začal rvačku. Nechal se vyprovokovat barmanem, který ho posílal spát. Sprostě na něj křičel „Fuck you! Fuck Tunisia!“ atd. a pak na něj zaútočil i fyzicky, další členové animačního týmu se přidali, barmani přispěchali na pomoc a rvačka pokračovala na pokoji. Horká krev. Řešila to policie, jejich šéfové jim nejprve dali vyhazov, ale nakonec se s nimi domluvili s tím, že se to nesmí opakovat. Takže jsem už Biggieho nikdy neviděla, možná je to dobře, k čemu loučení s člověkem, který si se mnou neuměl normálně povídat. S barmany jsem se rozloučila.

     Let trval 3 hodiny, ale uteklo to strašně rychle. Na dovolené jsem se skvěle pobavila, vykoupala, vyslunila. Vůbec mě nebolela hlava, ani jednou, přestože doma mě bolí téměř denně.

     Tak někdy na viděnou v Africe!

. . .

Úchyl

21. Srpen 2014, Eva

 

Zlatka dopije skleničku, zvedne se a řekne: „Jdu, ráno musím do Kolbenky.“

Veronika se podiví: „Teď, v půl jedenáctý? A to chceš jako jít přes park?“

I Zlatka se podiví: „A jak jinak se dostanu na tramvaj?“

„To se nebojíš toho úchyla?“

„Jakýho úchyla?“

»» celý článek Úchyl

. . .



     



Pod Strahovem

22. Srpen 2014, Petra J.F.

P6220013





Copyright © 2010 Literární net Sůvička