Vězení a vozík jsou pro každého – 5. kapitola


4. ledna 2017, autor Hedvika,



Kapitola 5
Chybí Andělé
 
Andělů není nikdy dost. Já mám rozdělené anděly na andělíčky, které jsme nafasovali hned na začátku, a Andělé lidi. Na andělíčky většinou moc nemyslíme, až do chvíle, kdy nastává nějaká pohroma. Pokorně pak škemráme o pomoc a slibujeme a slibujeme. Někdy se poflakují, někdy mají honičku, jako například se mnou. Já mám toho svého móóóc ráda a taky slibuji, jen ať to se mnou ještě vydrží.
A pak Andělé lidi. V běžném životě je zas tak moc nepotkáváme, jako kdyby byli maskovaní, nebo se schválně schovávali ze strachu, aby nebyli za ty hodní-blbí. Taky když se nic neděje, ani moc nevnímáme, že jich je sakra málo.
Je to vše jen do chvíle, než to s námi práskne o zem. To natahujeme ruce, aby je za nás Anděl chytil a pomohl nám na nohy. Když nás potká nemoc, tím nemyslím nějaký ten slepáček nebo žlučníček, ale nějaká ta zákeřná bestie, která nás chce definitivně zlikvidovat, začneme lidi kolem sebe vnímat jako malé děti, totiž černo-bíle. Je to tím, že není čas na nějaké jemné nuance odstínů, je to totiž často boj o život a v boji jsou jen vítězové a poražení. A každý chce být vítěz. A v boji jsou jen spojenci a nepřátelé. Kdo nebojuje se mnou, bojuje proti mně.
Když se ocitnete v nemocnici, tak úplně samozřejmě očekáváte, že vaše místní anebo oblastní nemocnice se promění v Chicago Hope. Doktoři budou na té nejlepší světové úrovni a udělají vám všechna existující vyšetření. Pokud budou tápat, co to máte vlastně za diagnózu, tak určitě mají někde schovaného Doktora House, který svolá svůj tým, a máte to v kapse. Stanoví diagnózu, nasadí příslušnou léčbu a je to. Jak jednoduché.
Během vašeho léčení samozřejmě očekáváte, že se o vás budou starat Andělé. Andělé sestřičky, Andělé sanitářky a sanitáři. A pak to přijde. Dojde vám, že to není Chicago Hope, Doktor House dal asi výpověď a Andělé se na vašem oddělení vyskytují v poměru jedna ku deseti. A teď začněte ten svůj životní boj. Blbý na tom je to, že se na to nedá někde připravit, neexistuje žádná přednáška, žádný kurs, je to pěkně naostro.
Já, která jsem měla za dvacet let života u obvodní lékařky čtvrt stránkový záznam o nemocech, vše léčila přikládáním tvarohu, pitím hluchavkového čaje a po přečtení kontraindikací i u kapek do nosu si raději stříkala vincentku, jsem bezmocně zírala na to, jak sestra drtí v misce třikrát denně hrst prášku, které mi společně s výživou spláchne rovnou do žaludku.
Když mě převezli na ARO místní nemocnice, byla jsem na dejcháku, se sondou do žaludku, s cévkou a otáčela jsem hlavou a slabě hýbala prsty jedné ruky. Diagnóza zněla: možná to bude natrvalo blbý, ale třeba taky ne. Svezla jsem se za houkání sanitky značky Mercedes v nafukovacím lůžku a při třicetistupňovém vedru. Byla to slabota, jak jsem se Později dozvěděla, prolet vrtulníkem to je jiný kafe.
Už v prvních dnech mi přišlo, že prostředí místního oddělení ARO je taková v celku klidná domácí pohodička. Postupně jsem začala rozeznávat denní běh, tváře doktorů, sester, sanitářek a sanitářů. Rodina vytvořila harmonogram návštěv, až už jsem někdy byla ráda, když všichni odešli, a já se mohla věnovat své oblíbené činnosti, a to tupě zírat do zdi. Jestli mě nemoc nenaučila ničemu jinému, tak trpělivosti podobné meditujícímu jogínovi.
Měla jsem štěstí. Doktorka byla známá a do doktora jsem se přímo zamilovala. Teda, ne že bych se ho nebála, když přišel ráno na vizitu a rozhodoval o tom, co se se mnou bude provádět, ale nějak jsem tušila, že kope za mě, že se snaží, že není takový ten namistrovaný, popřípadě až arogantní lékař, ale že z něj vyzařuje určitá pokora a snaha udělat vše, co bude možné.
Sestřičky, sanitářky a sanitáře jsem si jako celek rozdělila do škatulek: Andělé, poloandělé a neandělé. Takový Anděl přijde do práce a ve dveřích švitoří: „Dobrý den, tak jak se dneska vede? No vy máte tu postel zválenou, já za chvíli přijdu a přestelu vám ji.“ Trpělivě vám přehazuje pod hlavou tři polštáře, protože zrovna ten malý potřebujete mít uprostřed, není napružená a většinou se usmívá. Polo-anděl má profesionální úsměv, profesionálně pracuje a má profesionální odstup. Neanděl je na zabití. Hlavním jeho posláním je, že totálně kazí snažení všem ostatním. Stokrát jsem si říkala: Asi má doma trable, asi ho něco trápí, asi se mu prostě nevede. Ale tahle tolerance končila ve chvíli, kdy uprostřed noci, když už jsem bolesti nemohla a očima škemrala, ať mě alespoň kousíček otočí, tak stál nade mnou a odporným tónem na mě štěkal: „Už jsem vám říkala, že se otáčí po dvou a půl hodinách! Jsou na to předpisy a já je nebudu porušovat! Pořád se vám něco nelíbí! Musíte to vydržet jako ostatní!“
Bolestí mi jen tekly slzy a připadala jsem si jak u mučícího výslechu na gestapu. V duchu jsem si dokola odříkávala: Já bych ti dala přidáno na penězích, základní mzdu na tebe! A jestli tě ta práce nebaví, tak u nás v Lidlu pořád hledají pokladní! Stejně ti to jednou někdo spočítá i za mě!
Kdybych byla ministryní školství, tak bych zavedla na všech zdravotnictví se týkajících školách zvláštní předmět, kde by se vyučovaly tři okruhy: usmívání, pozitivní motivace a chválení. Bez dokonalého zvládnutí tohoto předmětu bych nepouštěla ani k maturitám ani k státnicím.
A taky bych zavedla zvláštní seznamovací agenturu. V té by se shromažďovali paní Úžasné a páni Úžasní. Každý zdravotník by nafasoval svého Úžasníka, který by ho doma rozmazloval, dělal mu pomyšlení a celkově ho hýčkal. Kladně naladěný zdravotník by chodil do práce, vesele si pohvizdujíc, s úsměvem na rtech. Zdravotní reforma by byla vyřešená, ze zdravotnictví by nikdo neprchal, protože při odchodu by mu byl Úžasník odebrán. Třeba by ani nikdo nechtěl víc peněz.
Taky jsem rozluštila jednu pohádku. Princeznička na hrášku nebyla žádná rozmazlená barbína, jak ji prezentoval neznalý autor, ale chudinka onemocněla GBS. Cokoliv většího než zrnko soli, kdekoli pod mým tělem jsem cítila, jako kdybych ležela na tom nejostřejším kameni. Hrášek! To by mi snad museli píchat morfium.
Dny se táhly jeden po druhém jako med, ale zdaleka nebyly tak sladké a voňavé. Výhled jsem měla následující: z levé strany zástěna, která mě oddělovala od vedlejší pacientky, kterou jsem za dva měsíce viděla třikrát, z pravé strany umyvadlo a dveře, před sebou prosklenou stěnu, za kterou měl personál svou centrálu. Viděla jsem jim sice jen hlavy, ale alespoň něco, tedy pokud nenastoupili do práce neandělé, aby zatáhli žaluzie, abych na ně necivěla.
Postupně jsem začala za pomocí rehabilitačních sestřiček rozcvičovat prsty. Tenkrát jsem ještě nevěděla, že všechna následující rehabilitace bude opakování těch nejjednodušších pohybů až do úplného zblbnutí.
První přišly na řadu prsty: palec ukazováček, palec prostředníček, palec prsteníček, palec malíček, za účelem udělat špetku. Špetka je jako příměr k špetce, špetka soli, či špetka pepře, je to krásné slovo, ale udělat špetku byla dřina. Prsty prostě solit nechtěly.
Bylo vedro, venku prý šplhal teploměr přes třicítky a já jsem se na rozdíl od všech ostatních čvachtajících se lidí u vody, koupala ve vlastním potu, protože na odděleních ARO se klimatizace nesmí pouštět. Chápu, že bacily se přes ni rozvíří všude a oslabený pacient je snadná kořist, ale bylo to k zešílení.
Stejně jsem jim neunikla a skolila mě viróza. Pusu jsem měla plnou aftů, dostala jsem horečku a koňskou dávku antibiotik. Mám neviditelné žíly a při léčbě je to obzvláštní mučeníčko. Taky nějaký sadistický blázen vymyslel nepochopitelný časový rytmus v nemocnicích od šesti hodin ráno. Znamená to, že noční směna kolem páté ráno se vydá na odběry krve a bodání injekcí. Samozřejmě, že si na to musí rozsvítit, a s vidinou odchodu domů do postele se to snaží zvládnout velice svižně.
Normální odběr celkem šel, i když se na poprvé většinou nikdo netrefil, ale odběr z tepny u zápěstí, to je paráda! Dospěla jsem postupně do takového stádia, že už mi preventivně tekly slzy, měla už jsem vypěstovaný reflex, jako pes na misku. On slintal a já slzela, reflex jako reflex, nemohla jsem se tomu ubránit. Když se jednou k takovému výjevu naskytl můj milovaný lékař, prohlásil: „Nechte ji, já jí to napíchnu sám,“ a napíchl hned napoprvé, ježíš, jak jsem ho v tu chvíli zbožňovala.






Zařazeno v kategorii Nejlepší z webu, Vězení a vozík





Počet komentářů na “Vězení a vozík jsou pro každého – 5. kapitola” - 1


    Ivna   (7.6.2010 (8.37))

    No konečně pokračování. Je to dobrý, piš dál.



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička