Koupací čepice


6. prosince 2011, autor Katka,



Mé děti mne rády úkolují. Třeba přijde dcera ze školky a mami, máš udělat podzimní výzdobu do třídy a já tam chci mít všecko. Pak marně přemýšlím, jak mám narvat kukuřici, šípky, kaštany, lískové oříšky, různé listí a větvičky, kočičky pejsky na jeden malý proutěný tácek. Nebo syn, potřebuje boby na dopolední sáňkování, ale musí být nutně modré, protože on je nutně prostě potřebuje. Nebo velice potřebují tričko s motivy, které teď frčí, nebudou přeci za pitomce před spolužáky. A kupovat od Vietnamců,to už vůbec. Chudák můj muž, ten se udře kvůli Spidermanovi, High school music, Hannah Montana, My little ponny a podobným ztřeštěnostem. Vždy když přijde z práce notně unaven a děti na něj útočí co všechno nutně potřebují, pod tíhou přání padá na kanape s výrazem – potřebuji nutně klid!

Jednou starší dcera přišla ze školy s tím, že na plavání potřebuje koupací čepici, ale musí to být ta, jakou má její spolužačka. S hvězdou na čele a mají ji ve Sportu na náměstí.

„Na co potřebuješ koupací čepici, vždyť nemáš tak dlouhé vlasy, máš si je vysušit prve ručníkem, a pak fénem,“ divila jsem se.

Na co tam mají ty instruktorky v bazénu a učitelky u bazénu.

“Doufám, žes nešla s mokrými vlasy ven k autobusu,“ ptala jsem se dcery.

“Nešla, ale nutně tu čepici musím mít, ta paní to říkala,“ trvala na svém.

“Která paní zas?“ ptala jsem se. Peskovala jsem syna ua jeho oblíbenou činnost. Tahal našeho psa za ocas. Max se potom ohání a je tak zmatený, neustále se točí dokola za šíleného synova křiku.

„Mami, ty mě vůbec neposloucháš!“ někdy je to těžké poslouchat všechny tři děti najednou.

“Tak zítra po škole ji půjdeme koupit“, slíbila jsem nejstaršímu potomku.

Po škole jsme se trmáceli celá rodina, včetně babičky a bratra přes náměstí sněhem ke Sportu. Tam si dcerka konečně koupí svoji vytouženou čepici s hvězdičkou.

“Ty poslouchej,“ říká babička, „já jsem ji vždy kupovala v drogerii. Nač půjdeme kdesi na druhou stranu náměstí, vždyť je to tu hned před námi.“ Vzpomněla jsem si na dobu mého povinného výcviku plavání. Za žádnou cenu jsme nemohli natáhnout ty tuhé ježaté čepice na hlavu. A když nám lektorky pomáhaly, tak jak nás to strašně tahalo za vlasy!

„V drogerii mají škaredé, holky to říkaly. Jen dvě barvy a holé. Takovou já nechci,“ syčela dcera na babičku. Babička se po mně podívala káravě, vše těm dětem dovolím! No co mám dělat? Aby byl klid! Tak jdeme do Sportu!

Paní vychází z obchodu se sportovními potřebami zjevně nakvašená: „Ani tam nechoďte, je tam boží dopuštění!“

Nakoukli jsme dovnitř. V malém obchodě je namačkáno asi patnáct lidí. No tam přeci nepůjdeme! Dcera sepnula ručky: „A jak budu plavat bez čepice, ta paní mně nadá!“.

Vešli jsme dovnitř. Slevy! Lidé zkoušeli zlevněné lyžařské zboží. Rukavice, přilby, lyže, čepice, prostě všechno. Paní za pultem mi připadala klidná, ale vlasy už měla upocené a lepily se jí na růžové brýle. Starší paní, která ji pomáhala, střídavě vylézala po vratkém žebříku nahoru a dolů ke zboží k regálu podle toho, co kdo chtěl. Zařadili jsme se do fronty.

„Jéžiš, tak se zeptej jestli mají tu čapku a valíme ven, nebo tady zdechnu,“ houkl na mne můj pubertální bratr. Padala mi taška a druhou jsem držela malého synka. Zeptám se a sunula jsem se před frontu.

„Pani! Tak to ne, běžte pěkně do fronty, my tu taky čekáme!“ nastavila mi nohu i ruku paní almarózního typu. Přes ní jsem neměla šanci přejít.

„Ale paní, já se chci jenom zeptat, jestli mají čepici, ať tu nečekáme zbytečně dlouho,“ syn visel na levé ruce.

„Pani, my se taky chceme jen zeptat. I na čepici!“ závora provizorně sestavené z tučné nožky i ručky mne nepustila.

„Já jsem ti to říkala, že máme jít do drogerie,“ zkušeně pravila má máti.

Musíme tu počkat. Dcera toužebně prohlížela regály. Zkrátka musíme.

„Já zdechnu,“ bratr si šel ven zapálit cigaretu. Začínala jsem se potit i já, měla jsem totiž neustále kapuci. V čepici vypadám nějak divně. Pustila jsem kluka a shodila kapuci, ale přitom mi spadla i taška na mokrou podlahu, urousanou od špinavého sněhu.

„Mami, mi je strašné horko,“ pronesla mladší dcera. Někdy omdlívá, poslala jsem ji raději s babičkou za bratrem. Fronta se pomalu sunula se všemi těmi lyžemi, botami, hůlkami a protivnou babou, která mne nenechala se zeptat. Jsem trouba, málo rázná, pak se divím, po kom ty děti jsou. Na karnevalu nechtějí tancovat, na besídkách nechtějí zpívat, na recitacích nechtějí recitovat, ale rádi sportují .Aspoň něco! Tam se totiž nemusí mluvit. Pán za mnou mne začal dloubat lyžemi do zad. Obrátila jsem za něj, že by to pochopil mne nepopichovat, aby si dal pozor. Nepochopil! Hezky se mne usmál. A já něj.

Syn mne začal tahat za ruku. “Co je zas? I tobě je horko, že myšičko?“

„Čurat“.

Syn šustil v kombinézce také na vzduch.

„Kdy už tam budem?“ ptala se už po páté dcera. “Vydrž, chtěla jsi hvězdu, tak to musíš přetrpět,“ obořila jsem se na ni. Lidé nahlíželi do výkladu obchodu. Viděli tu pohromu uvnitř, tak raději nevešli. Ale ti otrlí se vmačkávali dovnitř a cpali nás svými těly blíže k pultu. Takže jsme viděli všechno pěkně zblízka. Konečně, veliká nepřejícná paní se dostávala na řadu. Hurá! Za ní ještě dva tiší lidé, tak jako já, a pak my. Draze koupená čepice, horko, lidí, nervózní děti i s babičkou a bratrem venku na mrazu. Ty slevy, ty slevy! To jsou nervy!

„Mami,už budeme!“ zajásala dcera. To trvalo!

„Co vy?“ zeptala se paní a potůček potu jí stékal po levé straně nosu směrem k bradě. Všimla si, že na ni civím, utřela si tvář a tím si rozmazala maskáro. Předtím vypadala sice schváceně a dobře nalíčená, teď jako špatně nalíčená a velice velice unavená. Měla toho evidentně dost, vždyť jen já jsem na tu zatracenou čepici čekala dobrých dvacet minut.

„Prosím Vás, máte koupací čepice do bazénu? zeptala jsem se přiškrceným hlasem.

„Nemáme, včera jsme doprodali poslední kus, zeptejte se koncem příštího týdne. A co vy?“ už se posunula k dalšímu zákazníku a mne a zklamanou dceru tam nechala stát. V takových situacích můj muž nadává, já mlčím. Musím ovšem podotknout, že můj muž by se hned na začátku zeptal i přes protesty oné paní. Nestál by tam jak tvrdé Y. Jako já.

„No sláva ,ukaž jakou máš hvězdičku?“ vítal nás zbytek rodiny před Sportem.

Nemají.“ Stáli jsme tam zbytečně.

„Kdyby ta paní nekecala, tak jsme mohli být dávno venku. Proč nás nepustila, chtěli jsme se jenom zeptat. To je teda baba pitomá!“ rozrušená dcera gestikulovala babičce před nosem.

No tak, tak se nemluví“. Babička jí dala pohlavek.

„Ale mluví, je to pravda. Nemám čepici.“

Děvče milé ještě nevíš, co je to závist, honba za lepším, povánoční slevy, a pořekadlo o sousedovic koze.

“Příště raději půjdu s taťkou, ten by ji poslal do pr…“ vztekala se dcera.

„Ale už ticho, jdeme do drogerie!“ zavelela jsem.

„Tam mají hnusné, tam nich nechci“,ječela dcera.

„Pojď a nemel!“ Táhla jsem celou smečku zpátky za sebou. V drogerii byl o poznání větší prostor, a protože se tu nekonaly žádné slevy i o poznání méně lidí. Dcera měla založené ruce, trucovala jakože nic nechce.

Prosím vás dobrý den,“ koktala jsem. „Máte koupací čepice?“

Ano dnes jsem dostali. Úplně nová kolekce.“

„Stejně budou hnusné,“ nevím po kom ta dcera je tak jedovatá. Dostala nový pohlavek ode mne.

“Nepohlavkuj stále to dítě,“ zapomněla babička na ten svůj před Sportem.

Hezká mladá příjemná paní vytáhla z regálu velkou krabici. Na pult nám skládala všechny barvy. Modré, oranžové, žluté, zelené, pruhované.

Pojď si vybrat slečno,“ lákala stále ještě vzdorujícího fracka prodavačka.

Dcera skončila s nafukováním a přestala se dívat na zem. Zazářily jí modrá očka, v tu ránu zapomněla na hvězdu na čele a vybrala si barvu, kterou má ze všech nejraději. Žlutou s modrým delfínkem.

 







Zařazeno v kategorii Povídky





Počet komentářů na “Koupací čepice” - 2


    Eva   (6.12.2011 (22.21))

    Píšeš opravdu vtipně a lehkou rukou. Nevěřila bych, že nákup čepice do vody je takový problém:-))) I když, já jsem v létě zase sháněla boty do vody a bylo to podobné. V obuvi i v drogerii na mě koukali, jako bych požadovala raketoplán, tak jsem zašla k Vietnamcům a ti měli boty na šutry do moře v několika barvách. Akorát nevím, proč dcerka chtěla být pořád princeznou se zlatou hvězdou na čele, když si nakonec stejně vybrala delfínka.


    Katka   (7.12.2011 (6.54))

    To je pravda, konec jsem nedovysvětlila. I když zarputile chtěla tu s hvězdou,přeci jenom, když uviděla delfínka, změnila názor. Děkuju Evo, za pozorné čtení. Opravím.



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička