Trojitý Nelson – kapitola 2


7. prosince 2011, autor olda,



 

Slovo dalo slovo a objevila se u nich.

V tmavě modrém kraťasovém kompletu.

Trošičku ho překvapilo, jak chladně se chovala k rodičům i sestře, ale přičítal to jakési trémě či rozpakům.

Jakub a Alžběta teď byli často spolu. Nebyla to klasická láska, taková ta bláznivá. Bylo jim spolu dobře a vlastně je pojilo jakési minulé, prožité utrpení a zklamání, byť u každého jiné.

Trošku ho znepokojovala její katolická víra a chození do kostela. Kdyby se toho slova nebál, tak by řekl „fanatická“. Ale fanatik je blázen, a to zase nebyla…

Pustil tuto problematiku z hlavy. Sám si připadal v duchovní oblasti nezakotvený, ale s vědomím, že tam nad námi „něco je“.

To „něco“ však neuměl oslovit, poprosit, svěřit, věřit mu, ale mnohdy už pouze víra v toto „něco“, co určitě je a přitom to nelze pojmenovat, existuje a vede ho.

Nebyla nakloněna předmanželskému sexu.

To je hřích!

Proto také možná začala mluvit už tři měsíce po seznámení o svatbě.

Tomu však ještě předcházelo několik Jakubových návštěv u ní doma.

První návštěva byla pro něj šokující. Vezl tehdy budoucí tchyni kytici čajových růží ze zahrady. Cítil srdce v krku, vědom si toho, jak je v takové rodině tento typ návštěvy závazný.

Alžběta mu také řekla, co všechno už doma o něm ví.

Je svobodný, před svatbou koupil domek, který s tatínkem společně opravuje. Je mu dvaatřicet, tedy o dva roky starší než ona…

Stará chalupa…

Oprýskaná vrata se otvírala důmyslným mechanismem, který vymyslel domácí kutil tatínek. Dvůr byl cítit plesnivinou, dřevem, benzínem a kamenná podlaha byla pokryta vrstvou písku, pilin, uhelného prachu, kousků papíru.

„Šílený nepořádek,“ myslel si.

Do okamžiku než vešli do kuchyně.

Tatínek měl na sobě kolomazí černé, lesklé montérky, šedivé týdenní strniště, kšiltovku snad kdysi kostkovanou a dlouhé bílé vlasy. Maminka držela v ruce černé husí křídlo. Před ní otevřená kamna Kabor. Všude se vznášela černá jemná mlha. Celou scenerii nasvětlovala tak pětadvacetiwattová žárovka na holých drátech, trčících ze stropu.

„Čistíme kamna,“ smál se tatínek hnědými zuby, maminka v šátku vyhrnutém nad oči jen klopila zrak a křídlem šmejdila v kamínkách.

Tedy v jakémsi jejich torzu.

Černá mlha se snášela i na okvětní lístky čajových růží a kytice v ruce mu náhle překážela a připadala směšná.

Čekal naklizeno, bábovku, kávu z parádních hrnků…

„To víte,“ máchl tatínek rukou kolem, „manželka je už dlouho nemocná.“

To jo!

To sakra jo!

Ale to, co viděl kolem sebe, by nebylo ani pro několik zdravých manželek. To bylo pro bagr s následnou deratizační četou.

Alžběta se v tomto prostředí pohybovala naprosto samozřejmě.

„Dáš si kávu, nebo čaj z kopřiv?“ ptala se bezelstně.

„Kávu,“ a hodně silnou, myslel si v duchu.

Brzy poznal, že se nejedná o náhodu.

Tímto řádem byl prodchnut celý dům od sklepa až po komín.

Ale vše pochopil v celé nahotě až jednou…

To pomáhal umývat nádobí a Alžběta na něj volala: „Dones si z almary na palandě novou utěrku, vlevo dole má tatínek pár schovaných.“

V šeru nahmátl vlevo dole sáček s novými utěrkami. Měly na sobě značku Unra. Pomoc Američanů, kterou poskytli republice hned po skončení druhé světové války!

Nedávná návštěva Jakubových rodičů tady probíhala v atmosféře, která se dala krájet. Pokusy o konverzaci ztroskotávaly jeden za druhým. Seděli na krajíčku židlí, rozpačití, a štítivě upíjeli kávu, aby vůbec mohli polknout bábovku z ne zrovna čistého stolu.

Alžbětin otec už asi popáté tvrdil, že v dobrém fyzickém i psychickém stavu ho drží pravidelné pití domácího mléka a víra v Boha.

Utrpení skončilo.

„Chlapče, rozmysli si to ještě pořádně,“ loučila se s ním pak maminka s ustaraným pohledem.

Co by si rozmýšlel, nebere si rodiče, ale Alžbětu. Právě proto, že vyšla z toho, co viděli, z pěti sourozenců, bude si vážit slušného života.

Je to děvče do deště.

Co do deště!?

Do průtrží a vichrů!

A už oba byli dost dlouho sami a spojovala je vzájemná naděje.

Možná víc než láska…

Té šedi života ze dne na den už bylo dost…

Co to bylo!?

„Jsi tady cizí,“ jako by vydechly staré oprýskané stěny a ve vzduchu se ocitlo něco nepřátelského, nedefinovatelného.

Něco, co o sobě dřív nedalo vědět, ale čekalo na tuto chvíli. Nejraději by se přitiskl ke své nastávající a na neviditelný přízrak vyplázl jazyk. Ve starodávné posteli však ležel sám.

Alžběta byla v prvním patře chalupy.

Bylo nemyslitelné, aby spolu narušili tradici staré katolické rodiny, působící někdy až staromilsky.

Jakub nevěděl, jak ji zařadit do tohoto prostředí.

„Hraje jejich hru, aby měla pokoj, nebo je taky taková a hrála předtím,“ napadlo ho najednou a začal tyto pochybnosti přičítat přízraku, který se mu zjevil před chvílí.

 „Blbost,“ křičel druhý hlas kdesi v nitru, „bylo toho moc a jsi jen přetažený.“

Probralo ho to ale natolik, že se na posteli posadil a rozhodl se jít kouřit.

„Nebo že bych skočil za Alžbětou?“ Ale pak si vzpomněl na těch dvanáct dřevěných, vrzajících schodů, a rychle tuto myšlenku zavrhl.

Hodil na sebe starý vaťák u dveří a opatrně otočil klíčem. Zarezle to klaplo a nocí zaznělo jako výstřel.

Do plic se mu zabodly tisíce jehliček mrazivého povětří. Cigareta vůbec neměla tu chuť, na kterou se těšil a pro niž tolik obětoval. V polovině ji zamáčkl a odhodil do sněhu. Žhavý nedopalek v čerstvém sněhu mírně zasykl. Zvuk, který není ve dne slyšet.

Jakub nad sebou uviděl klouzat neslyšný stín.

Asi sova, která se tak ve „svém dni“ radovala z bělostné přikrývky.

Ta slast skočit do postele, jež uchovala ještě zbytky tepla. Cítil, že se propadá hloub a hloub až do spánku, který byl tak podivně narušen jeho vybičovanými smysly a napjatým očekáváním životního okamžiku, jemuž je přisuzován ten mystický význam…

Říct o Alžbětině rodišti, že je vybaveno spoře, je ten nejmírnější výraz pro skutečnost. Oholil se, umyl si hlavu v kuchyňském umyvadle, na kterém byly z boku nalepené slupky z brambor.

Alžběta si ještě došívala rukáv na kostýmku a zamženým oknem viděl, že ze starých dveří stlouká tchán stůl pro svatební hostinu.

„Velký ubrus to všechno schová,“ tvářil se spokojeně a samolibě.

A maminčiny oči vzhlédly od sporáku, u kterého seděla, a ty oči říkaly: „Copak náš tatínek…“

Pro jistotu spolknul tajně jeden lexaurin.

Ano!

Na úřadě se dohodli s přípravou rychle a znudění úřednici nedávali ani v nejmenším najevo, že by se připravovalo něco mimořádného.

Svatba, pohřeb, vítání občánků, ples, nebo snad přijela pojízdná prodejna potravin…?

Akce jako akce.

Na úřadě se odfajfkne a je to.

To George, místní mladý farář, ten měl jiskru v oku a hlas se mu slavnostně chvěl, když začal hovořit o svátosti manželství. O poslání muže a ženy a jeho závazku, který na sebe přijal.

A na oba spiklenecky mrkal, jako by chtěl říct: „Nemyslete si, byť je celibát mým závazkem, dobře vím, o co tady jde, dobře chápu ten význam, jsem s vámi.“

Jakub mu byl za tento projev pochopení vděčný a začal vnímat George jako svého spojence.

Mlčenlivé spojenectví lidí, kteří vědí a nemusejí mluvit tam, kde druzí žvanivostí a podivnými obřady zkoušejí vycpat to prázdno v sobě do tvaru, který si myslí, že má mít.

Alžběta byla podivně tichá a jaksi bez emocí se zúčastňovala všeho. Znala to. Vyrůstala v tomto prostředí a stokrát to zažila kolem sebe. Najednou ona bude tou hlavní postavou, ale asi na tom nijak nelpí. Povinnost, kterou je nutno splnit, když logicky chápeme souslednost věcí.

Jakubovi tehdy připadala nemístně vážná, jako by veselost ubírala významu přípravy na tuto posvátnou chvíli.

A George pro změnu zase žertoval tak moc, že to Jakubovi chvílemi připadalo až moc na „velebného pána“.

Šli spolu pomalu z kostela a v pohledech a úsměvech známých cítili: „Tak to jsou oni – ti, co už si pomalu patří.“

„Ty krabice sem holky nedávejte,“ vytrhla ho ze zamyšlení prodavačka před konzumem, celá zadýchaná a zarudlá od námahy.

Výrostek s dlouhými mastnými vlasy, který seděl na zábradlí u autobusové zastávky na Prahu, vytrvale plival do již vzniklého tratoliště slin pod ním a hleděl bez zájmu před sebe.

Těmhle byla jejich veselka fuk.

Vlastně ne, vůbec o ní nevěděli.

A Jakub si náhle uvědomil, že všechno, co je pro něj tak významné, se děje v něm a on to potažmo promítá do okolí.

Okolnímu světu je to jedno.

Neví o tom!

Okolní svět je, funguje podle svých zákonitostí a na naše světy, miliardy světů v hlavách lidí jen bohorovně hledí se svým bezčasovým, mírným úsměvem Buddhy.

Alžběta se dala do řeči s kamarádkou z dětství, se kterou se dlouho neviděla, a námětem jejich rozhovoru byla nějaká nemoc kamarádčina dítěte. Jakub si vyhrnul límec kabátu a zapálil si cigaretu.

„Kdy už toho kecání nechají!“

Na hrbolaté holé větvi starého kaštanu na náměstí sedělo několik havranů. Měl pocit, že jeden z nich stále natáčí svou pečlivě načesanou hlavu hlavně kvůli němu a prohlíží si jej velkým, klidným okem, které na něj hledělo z minulosti.

Vítr se zatočil a zvedl do výšky pár papírů.

Jeden mu přistál u nohou.

Bylo to pošlapané smuteční oznámení, kde bylo psáno, že po dlouhé a těžké nemoci zemřel ve věku osmdesát dva let pan Jan Klaška a loučí se s ním dcera s rodinou, syn a všichni blízcí.

Otisk pohorky žijícího spoluobčana…

Jen vítr to před něj jen tak náhodně zavál….

 







Zařazeno v kategorii Trojitý Nelson





Počet komentářů na “Trojitý Nelson – kapitola 2” - 8


    Eva   (7.12.2011 (22.09))

    Vypadá to, že se tito dva dali dohromady z "nouze". Zdůrazňování, že Alžběta je chladná a vůči jeho rodidčům nepřístupná a projevují se u ní sektářské sklony, zřejmě bude mít významný vliv na další děj. Tak si počkáme:-)))


    Eva   (7.12.2011 (22.12))

    A vůbec je to taková divná familie, ti Alžbětini rodiče. Fakt to vypadá ne sektu. Popsal jsi je velmi věrohodně.


    olda   (7.12.2011 (23.20))

    No, to se ještě dočkáte věcí, že budete čubrnět... :-) Ale Evi, mám pocit, že to krom Tebe nikdo nečte..., nebo jak se to tady pozná?


    Eva   (8.12.2011 (11.59))

    Oldo, to nepoznáš:-))). Je tu plno příspěvků, pod kterými není jediný komentář, a přesto z výpisu na TOPLISTU vím, že to lidé čtou. Například většina příběhů v rubrice Hvězdná obloha nebo román Hedviky Vězení a vozík je pro každého.


    olda   (8.12.2011 (13.32))

    Tak to je napínavé... :-D


    fotoeva   (8.12.2011 (20.55))

    Oldo.hlásím že taky čtu a jsem zvědavá co bude ....


    olda   (9.12.2011 (11.36))

    Mám z Tebe radost :-). Jen buď zvědavá... :-)


    Katka   (10.12.2011 (23.16))

    George to je nezvyklé jménopro českého faráře..:)) Jinak celkem to začíná mít spát...pěkné popisy u Alžběty doma, charakteristika postav trochu zjednodušená..ale je to na pokračování..takže..



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička