Trojitý Nelson – kapitola 5

Pronikavé drnčení budíku. Po paměti ho umlčel. Nechce se mu do té zimy.

Domek koupil výhodně od známých. Výhodně, ale co práce tady vykukuje zpoza každého rohu! To posouvá do nedohledna možné dokončení.

Proběhne chodbou kolem barelů s vápnem do koupelny, kde se opláchne studenou vodou.

Brr!

Ale probralo ho to dokonale.

Domluvili se s Alžbětou, že nebudou v noci topit, protože jim jednoduchým výpočtem vyšlo, že by to prostě z těch dvou vysokoškolských platů neutáhli.

Jo, mají třicet tři korun na osobu a den.

Pracující inteligence.

Vzpomněl si na hodiny komunistické výuky, kde pološílený fanatik Freml přednášel tuto „vědu“ s dikcí Koniáše. Alespoň v Jakubových představách.

 „Inteligence má vždy sklon k elitářství, byť je její úloha v součinnosti s proletariátem nezastupitelná…,“ hřímal z katedry tento představitel „armádní inteligence“.

A tato vzpomínka se zase prolíná s filozofií majora Štefana Viglaszkého, který na vojně vždy tvrdil, že: „Vojak podává najlepčí výkon, keď je hladový a mírně nasratý.“

Jakub cítí, že jeho nálada je spíše bližší tomu bojovně naladěnému vojákovi.

Trolejbus je plný otrávených, šedivých postav, kyselého dechu, tabáku. Tu a tam zavane parfém, který svojí noblesou působí jako sluneční paprsek, který probleskl na skládku.

Neprobrala ho ani ranní káva. Taková, že se do ní nemohla potopit ani kostka cukru. Jen nasávala tu hněď a na povrchu se rozpadala.

Z rádia zněla nějaká odrhovačka Kotvalda a Hložka, kde si rýmy doplňovali slovy bam, bam, ham, ham, ale osazenstvu to evidentně vyhovovalo.

Nemohl se soustředit na práci. Přemýšlel, jak sežene peníze na nejnutnější stavební materiál.

Druhá káva stejného kalibru.

Začal se mírně potit a je předrážděný.

Vadí mu i hovor kolegů a laciné vtipy.

„Musíš v noci víc spát novomanželi,“ smějí se, jako by řekli něco neuvěřitelně vtipného s tím jinotajem erotiky.

Nějak na něj ten stres posledních dnů padl.

Zastavil se v jedné hospodě. Klasická „čtverka“, sedá si do rohu. Před ním přetéká nedopalky popelník a u vedlejšího stolu se dva chlapi, už notně pod parou, hádají o nějakém televizním seriálu. U dalšího se zas řeší, zda je zdravější cibule, nebo česnek…

Číšník vypadá jako sup. Vyhublý, umolousaný, s unavenými černými kruhy pod očima a neholenou tváří, mlčky před něj staví plný půllitr, z kterého pěna ještě pomalu přetéká na pobryndaný ubrus.

„Ještě velkýho ferneta,“ říká Jakub polohlasem.

Vrchní neodpoví a pomalu odchází s tácem jako diplomatkou v podpaždí. U výčepu oklepne z odložené cigarety dlouhý popel a lačně potáhne. Vdechne asi dva centimetry.

Z rozhlasu po drátě se zažloutlým potahem před reproduktorem začal přenos z nějakého sjezdu strany.

„Běž s tím, Karle, do prdele,“ křičí jeden host.

Číšník přístroj vypnul a dál se vznáší prostorem se svou hliníkovou diplomatkou.

Připlul k Jakubovi třikrát…

To snad stačí.

Rozhostilo se v něm to teplé ticho a tajuplná bytost, která ho bolela v zátylku, se začala usmívat. I když je mu příjemně, přinutí se k odchodu.

Alžběta je doma. Pobrukuje si a chystá nějaké vegetariánské jídlo. Jako by to dělala už odjakživa. Sluší jí to.

Jen večer zašeptá: „Kubi, z tebe to ale táhne.“

Není v tom výčitka.

Jakub v tom slyší slova: „Jsi chlapák.“

Je spokojený.

Vše zvládá…