Trojitý Nelson – kapitola 6

Včera ještě trošku plánovali, jak postupovat na rekonstrukci domku. Zdá se, že za dané finanční situace je to neřešitelné. Vlastně řešitelné, ale vše půjde strašně pomalu…

Alžběta má nadhled, který místy Jakubovi hraničí s flegmatismem, nebo snad se stoickým přijetím osudu.

V poslední době usíná stále hůře.

Všeho je víc a víc.

Ženil se poměrně pozdě a jaksi obtížně se zříká svého stylu. Najednou musí dělat to, čím u svých spolužáků opovrhoval. Věnovat se praktickým věcem.

Večer přepočítává cigarety, aby věděl, kolik může vykouřit…

Má pocit, že mu tento život láme křídla.

Už se nemůže vznášet v oblacích. V těch, kde dříve tak často čerpal energii, a i když má i nyní občas prostor, nemůže se vnitřně naladit.

Najednou si připadá jako kapka vody. Kapka kalné vody, která s ostatními vytváří líně tekoucí kalnou řeku, jež končí někde v nekonečnu…

A najednou!

Jakubovi se to stalo už několikrát v kostele.

Delší dobu tam nebyl a potom, když přišel, jako by kněz mluvil pro něj…

„Člověk musí zapřít sám sebe a nést svůj kříž.

Bez práce nejsou koláče.

V potu tváře chléb svůj vezdejší dobývati budeš.

Miluj bližního svého jako sebe samého.

Já jsem ten, který je, a ty jsi ten, který není.“

Kapka.

Společenství kapek.

Jeden se modlí za druhého, za sebe, všichni za jednoho…

Odchází s pocitem, že to není tak beznadějné. S upřímným nasazením a Boží pomocí to přece jít musí.

V noci se milují jak už dlouho ne. Jako by svitla oslnivá naděje a vlila jim sílu i do těch nejjemnějších kapilár.

Bavili se o básnících, o brutalitě Nietzscheho a o Tomáši Akvinském i šílenosti Vincenta van Gogha. O čistotě a nezkažené víře starých prostých lidí, kteří nevedou ty zatraceně intelektuální diskuse o nekonečnu, velkém třesku, Bohu jako energii a józe jako samospasitelné metodě.

Je věřící, nebo nevěřící.

Nejsou různé cesty.

Je buď Cesta, nebo Bloudění…