Trojitý Nelson – kapitola 7


15. prosince 2011, autor olda,



 

Jaro už je ve vzduchu!

Ráno už voní.

Vzduch je svěžejší a měkčí.

Dny se znatelně prodlužují a všude se začíná zhmotňovat ten pocit nového zrození. Každým dnem, kdy v už hřejících paprscích slunce roztává sníh a odnáší s sebou nejen všechen ten prach i špínu zimy, ale i deprese kalných rán.

Barvy kolem jsou veselejší.

Na staré vrbě, kterou Jakub denně míjí při cestě do práce, dnes, sice ještě poněkud rozpačitě, zpíval kos. Ale zpíval!

Pupeny stromů se nalévají a v keřích zlatého deště se rozhořívá žluť. Všude kolem se v prostoru zhmotňuje zatím nevyřčené…

Vyšel krátce na zahradu.

Jako dítě, ba i jinoch jaro přímo nesnášel.

Bláto a člověka jen bolela hlava, jak mhouřil oči před ostrým sluncem.

Také se začala pro něj nesmyslná a povinná práce na zahradě.

Dnes najednou poznal, co to vlastně je, když v člověku dojde k pomyslnému přelomu k druhému – k názoru, k věci, k ročnímu období. Ráno vstával za svítání a v tom ještě velmi hustém šeru uslyšel ze zahrady zpěv ptáků.

Člověk si ani neuvědomuje ta depresivně tichá zimní rána, kdy je mráz, rtuť teploměru pod nulou a načepýření ptáci ospale mlčí, bojujíc o holé přežití.

Zaposlouchal se do toho štěbetání a klokotání a jako by mu někdo nalil do žil novou sílu.

Tmavé šero z kuchyně přecházelo pomalu od kominické, přes kovovou šeď až do krásného rána, kdy mezi holými větvemi stromů probleskly první sluneční paprsky.

Neodolal, hodil na sebe „vaťák“ přes pyžamo a vyšel na zahradu. O nohy se mu hned začala třít jejich černá kočka Cína. Vítala ho do toho předjarního rána…

Čemeřice kvete, ale je zajímavé, že „poskočily“ i tmavozelené špičky ocúnů a mikroskopicky vystrkují lístky sněženky a bledule. I smrk a bonsaj, která v bezpečí přezimuje zakopána v zemi, mají na koncích větviček jakýsi trošičku jiný odstín zelené. Zdá se, že k životu se začínají probouzet i tulipány, česnek a i pupence ovocných stromů jsou asi větší. Voní mokrá hlína, tající sníh a možná že i ty pučící výhonky…

Síla, co mění zimu v jaro, jaro v léto, léto v podzim a ten zase v zimu, je úžasná! Jak je možné, že si toho dříve nevšiml?!

Cítí uvnitř najednou takovou radost a řád.

Je doma, toto je místo na této planetě, kam mezi všechny ty výše uvedené věci patří.

V trolejbusu však stále sedí zasmušilí „zimňáci“. Na podzim chodí při deseti stupních ve svetru a polobotkách a dnes, při stejné venkovní teplotě, mají zimníky, šály, čepice a ta svoje špinavá bagančata.

Nad ním stojí mladá dívka s dlouhými vlasy a teplo z ní přímo sálá. V džínách obtažený klín má přímo před obličejem a nedokáže myslet na nic jiného.

Na sex s ní.

Ví, že v jeho stavu je to nemorální, ale nemůže si pomoci. Fantazie pracuje naplno!

Jo jaro, to má podob…

V zaměstnání kreslí, zapojuje, práce mu jde od ruky a ten drobný ranní podnět probudil a uvedl do stavu pohotovosti celé tělo. Až se stydí, když mu podvědomí neustále opakuje: „Nejsi vědecký pracovník, nejsi kalná kapka v moři, nejsi zas až tak vážně manžel…

Jsi především samec, tak se za to nestyď…“

Pod návalem další a další práce však v podvědomí hlas slábnul.

Přišel unavený a nejraděj by se na chvíli natáhl.

Nemůže.

Čeká ho tatínek a Žanek, zednický mistr, který provádí rekonstrukci domku.

Rychle zhltnul nějaké studené jídlo a už je na dvoře. Ve vytahaném triku a vlhce studících modrákových kalhotách. Míchačka začne polykat první metráky materiálu.

 „Aspoň se trošku protáhneš po tom flákání za stolem,“ směje se jízlivě Žanek.

Jakub to už nekomentuje.

Dávno zjistil, jak zbytečné je lidem, kterým bylo po generace vtloukáno do hlavy, že jsou vedoucí silou ve společnosti, vysvětlovat úskalí duševní práce.

Vždy ho poslouchali jaksi shovívavě.

Jako kdyby se chytře vymlouval a lhal.

Sedí na zadku, je lenoch.

Oni přece vědí svoje.

Celý den sedět na prdeli za jejich daně a ještě mít tu drzost hájit se. Ale nakonec taková nově omítnutá zeď, umytá podlaha uspokojí zase jinak. Pocit díla, které se podařilo i díky jeho rukám.

Je pravda, že když chodbu uklidil, umyl a místo nevzhledné stěny ze starých cihel září krásně bílá hladká zeď, má radostný pocit.

Mnohem, mnohem plnější než když v zaměstnání vytvoří další schodeček pečlivě plánované pětiletky.

Zasyknou dvě piva, která Žanek zručně otevřel zednickou lžící.

Jedno podává Jakubovi.

To je velký výraz uznání, ale aby Jakub příliš nezpychl, kopne do špinavých kýblů a nářadí s rozkazem: „Umýt!“

Zednickou štětkou vymývá kbelíky a vápenná voda ho štípe na popraskaných dlaních.

Měsíc vykukuje svým namodralým chladem.

Večer je už pěkná zima a ruce až bolí studenou vodou.

Napustil si plnou vanu vřelé vody.

Jeden z nejkrásnějších okamžiků těchto dnů.

Stéká po něm voňavá pěna.

Odplavuje nejen pot a špínu, ale i vše, co dnešní den nějak zakalilo.

Když to vydrží tak rok, budou z nejhoršího venku.

Alžběta mu žínkou drhne záda.

Je to příjemné.

Má rád, když se o něj tak stará. Jak o velké dítě. Potom si sedá na okraj vany, naproti němu. Má velké, tmavé, zvláštně rozšířené oči.

Jaksi zamyšleně si ho prohlíží a potom mu to řekne. Napůl s pýchou a radostí, napůl s obavami a strachem z neznámého.

Je těhotná.

Jakub to není schopen domyslet.

Jejich dítě!

Neví, co to je za pocit.

Chce se mu smát a plakat současně.

Chce se mu obejmout Alžbětu a už ji nikdy nepustit.

Zmůže se jen na to, že ji políbí a celý zmizí pod hladinou se špinavou pěnou.

Když se vynoří, Alžběta se šťastně směje a utírá si z tváře šmouhu od mýdla.

Je najednou úplně jiná, vidí Jakub užasle.

Opravdu šťastná!

Mezi nimi začal neslyšně tikat nový život…


 







Zařazeno v kategorii Romány, četba na pokračování, Trojitý Nelson





Počet komentářů na “Trojitý Nelson – kapitola 7” - 2


    Eva   (15.12.2011 (14.52))

    Zimní "tíha" je pryč, proudí nová jarní energie a očekávají "nový" život. Zdá se, že vše je báječné. Ale pod povrchem tiká časovaná nálož, tuším.


    olda   (15.12.2011 (21.23))

    Máš velmi dobrého tucha :-)



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička