Trojitý Nelson – kapitola 17


30. prosince 2011, autor olda,




Tak, a život dostal zase jiný směr! Tentokrát za to asi nemůže.

Nejhorší je ta beznaděj a bezmocné čekání. Zbývá jenom čekat na

další výsledky.

Necítil tehdy strach, ale jakousi odevzdanou lítost.

„Proč právě já?“ opakoval si mnohokrát.

Tok myšlenek nemohl uspořádat, snažil se domyslet nedomyslitelné.

Tady má totiž kolem sebe velkou inspiraci…

Nakonec se vydal k automatu, aby výsledek sdělil manželce a mamince.

Maminka do telefonu plakala a až na pokoji si uvědomil, že jejich

role byly opačné. Vždyť ji vlastně celou dobu utěšoval, že vše bude

dobré.

Ale opravdu bude?

To neví nikdo.

Má rozhovor s ošetřujícím lékařem.

Nádor byl zachycen včas. Operace poběhla dobře a byl odstraněn

i kus nejednoznačné tkáně. Z toho vyplývá, že tato etapa byla

úspěšná. Nikdo však neví, co proběhlo na buněčné úrovni, a je potřeba

zjistit, zda nádor nemetastázoval.

Pokud ano…

Sakra!

Pokud ne, tak jej čeká oddělení klinické onkologie, nebo ozařování,

nebo oboje. Tomografi e je negativní.

Takže rozhodne lymfografi e.

Pořád jenom na něco čeká.

Ráno to začalo.

Na sále!

Nejdříve mu sestra píchla injekci s takovou zelenomodrou látkou

mezi prsty na nohou a potom pan doktor nohy lokálně umrtvil.

Má jako vždy „štěstí“.

Lymfografi e je poměrně náročný výkon, který se dělá jen jednou

denně, a kolem Jakuba stojí pět studentek střední zdravotnické

školy, aby se s tím seznámily. „Holky, kdyby některá z vás chtěla

omdlít, padejte dozadu,“ směje se vrchní sestra.

Leží na operačním stole s umrtvenýma nohama a směje se s nimi.

Co mu to zase píchli?

„Prořezávám vrchní vrstvu, tady vidíte tuk a nyní uslyšíte úplné

lupnutí, jak praskne prořezávaná tkáň,“ informuje adeptky lékař.

V chromovém okraji světla nad sebou vidí krev. Nyní na lymfatické

cesty napojují tenké jehly, pod tlakem vhání kontrastní látku

a pomalu snímkují celé tělo.

Už to trvá dvě hodiny.

Sestřičky se nudí.

Konec!

Na každém nártu dva stehy, se zabandážovanýma nohama se belhá

zpět na pokoj. Celý den musí ležet. Může jen na záchod. Omámený,

čůrá zeleně, má zelené sliny. Ti mu zase dali…

Čekání, čekání, čekání…

Konsilium rozhodlo, že další léčba bude „pouze“ radioterapie.

Poslali jej na zakreslení. Pomocí laserového zaměřovače a nesmyvatelné

hnědočervené barvy kreslí paní doktorka obrazec na

břicho a křížky na boky a stehna.

Připadal si, jako by měl na sobě nakreslený terč.

Je to skoro pravda.

Už je rozhodnuto.

Dvacet dávek na lineárním urychlovači mevatron.

Ještě podpis na prohlášení, že další léčba je pouze destruktivní.

Seznámili ho s možnými negativními dopady a s tím, že od léčby

může na vlastní riziko kdykoliv odstoupit bez udání důvodu.

„Neustoupím,“ říkal si tehdy. Později však nejednou zapochyboval.

V podzemí vchází do šnekovitého mevatronu. Vnitřní průměr je

asi pět metrů, výška tři metry. Uprostřed stojí obrovský „zvětšovák“.

Tak to je on.

Mevatron…

Uléhl na místo fotografi e.

Sestřičky olověnými kostkami vymezují prostor zakreslený na

těle, potom odchází. Hydraulické dveře z patnácticentimetrového

olova se téměř nehlučně zavírají.

Sám.

Sám, jen s nápisem baryt-beton 100 cm.

Bzučení.

„Hotovo, tak zítra.“

Mírně nevolno.

Je mu víc nevolno!

Po páté už je mu zle. Potí se, zvrací, pořád by jenom spal. Nemůže

pozřít tuhou stravu. Má zasaženou sliznici jícnu, žaludku a tlustého

střeva.

Nestihl doběhnout na WC…

Dívá se na rodinnou fotku v rámečku.

„Musím vydržet, musím…“ opakuje si a překračuje dávku léků

proti nevolnosti…

Hodnoty bílých i červených krvinek jdou dolů. Má poškozenou

kostní dřeň. Tělo se špatně okysličuje a imunita klesá.

Dostává léky na regeneraci.

Je nadopován antiemetiky – tablety i čípky. Sedativa.

Ještě třikrát.

Dvakrát.

Jedenkrát!

Konec!!!

Tak to je vše, co se dalo dělat.

Nyní bude docházet na pravidelné kontroly krve a na tomograf.

Odchází z nemocnice a má pocit, že zestárl o deset let. Líbí se mu

na světě a úplně jinak vnímá věci, které dříve považoval za samozřejmé…

Je zase mezi svými.

A když se podívá kolem sebe, ví, že by to všechno podstoupil

znovu.

„Tatínek, tatínek je zase doma.“






Zařazeno v kategorii Romány, četba na pokračování, Trojitý Nelson





Počet komentářů na “Trojitý Nelson – kapitola 17” - 1


    Eva   (1.1.2012 (17.17))

    V půjčovně myšlenek je výrok dalajlámy, na situaci zde zcela sedí.



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička