Trojiý Nelson – kapitola 18


30. prosince 2011, autor olda,




Svět se ale záhy rozplynul do nicoty.

„Díky rozvoji lékařské vědy jste přežil.“

„Ten čas nyní berte jako čas, který jste dostal navíc, a podle toho

s ním zacházejte,“ loučil se s ním primář a pevně mu stiskl ruku.

„A hlavně, rekonvalescence je minimálně ze šedesáti procent

psychická záležitost.“

To ani nemusel říkat.

Dnes došel do poloviny zahrady a musel si sednout na okraj

studny. Jarní barvy, tak svěží před deseti minutami, začaly splývat

v monotónní šeď.

Alžběta se na něj dívá pohrdavě: „Kdybys aspoň pohlídal děcka.“

To „aspoň“ ho vybičovalo až k nepříčetnosti.

„Copak nevidíš, že nemůžu!“ zařval na ni.

Usmála se přezíravě: „To si já nemohu dovolit…“

„Kráva, kráva…, kráva blbá,“ opakoval si, když se propocený

třásl na posteli.

Nemoc mu vzala celý svět.

A nechala mu nejhorší co mohla.

Sebe!

Odkládá Bibli i spisy východních mudrců.

Nedostává se do rezonance…

Vždyť to nedává smysl.

Utrpení ho nezjemňuje, nedává mu onu slibovanou hloubku, neroste.

Bez pokory a vztekle propadá stavům naprosté deprese a několikadenních

apatií…

Alžběta je zoufalá a tu fi lozofi ckou hloubku začínají dostávat její

oči. Občas, ale stále méně, spolu sedávají v kuchyni, kde v naprostém

tichu ona třeba vaří, nebo něco zašívá.

Oba neví, jak začít.

A začít vlastně co?

Dá se to jen přijmout, nebo s tím prohrát…

Zatajil svoje problémy s léky a alkoholem.

Doktoři mu ochotně píší sedativa.

Alkohol si obstarává sám…

Zvonek!!!

„Nesu vám důchod, pane inženýre.“

Nevěřil by nikdy, jak ho těch pět slov tak rozhodí.

Aby byla pravda úplná, musí být vyslovena nahlas…

Tělo oslabené předchozím zápasem přestává pod nápory jedů

bojovat. A v noci se s hrůzou probouzí z propocených vizí.

Vedle něj tiše pláče Alžběta.

To není život!

Tak na tohle ten čas navíc asi nedostal.

„Měl jsi raději umřít, než se takhle uzdravit!“ křičí na něj Alžběta.

A znovu psychiatrie.

Paní doktorka už do toho odmítá jít ambulantně. „Jedině ústavní

léčba, to je jediná šance. Nikdo vás ale nemůže nutit. Rozhodněte

se sám. Máte na to dvacet čtyři hodin.“

Rozhoduje se na místě.

Ano.

„Zachraň se,“ řekla mu zamyšleně Alžběta.

O sobě nemluvila.

A na obzoru jako by začala blikat malinká svíčička.

Není ji vůbec vidět, ale ví, že tam někde je a on ji musí najít. Musí

ji najít, aby ozářila a prozářila celý jeho život a životy blízkých.

Radost a hrozný strach současně.

Pochybnosti.

Uléhá naposled doma s pocitem hotelového pokoje.

 






Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Trojitý Nelson



Počet komentářů na “Trojiý Nelson – kapitola 18” - 2


    Agin   (1.1.2012 (15.00))

    Vzestupy a pády, začátky a konce....osud umí být pěkně poťouchlý a zkušenost je nepřenositelná, každý si musí nabít čumáček sám a někdo i vícekrát, než mu dojde, co je a co není důležité. Je o tom i Trojitý Nelson. Dík Oldo.


    Eva   (1.1.2012 (17.19))

    Tak to je drsné.



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička