Trojitý Nelson – kapitola 24


4. ledna 2012, autor olda,



 

Pracovní týden končí v léčebně v pátek ve čtrnáct hodin. A potom je veřejné vyhodnocení skupin a jednotlivců. Trestné body totiž nejsou jenom záležitostí dotyčného, to by se dalo unést snadno. Ale body všech členů skupiny se sčítají a na konci týdne se vytvoří pořadí skupin. Takže nedovolené kouření znamená čtyřku a trpí všichni. Ti pak mají hříšníka příslušně „rádi“.

Nejlepší si mohou vybrat odměnu. Samozřejmě v mezích! Vzhledem k možnostem jsou odměny zoufale stereotypní, ale terapeuti pro to mají vysvětlení. Malá fantazie pacientů! Většinou se jde na mimořádnou vycházku pod dohledem někoho z personálu. Pokud nemá nikdo čas, tak se odměna prostě nekoná.

Nebo obligátní „sledování videa a pití kávy u žen“. Takový hodinový pokec se ženskýma ze skupiny u nich, samozřejmě pod dohledem, jede nějaké půjčené video a uvaří se kafe.

Ne vše je tak samozřejmé, jak se může na první pohled zdát. No, a první skupina může být jen jedna. Potom jsou už jen tresty. Celý týden uklízet jídelnu, nebo umývat nádobí, nebo vozit z Klecandy jídlo.

A pozor, virbl! Ratatatatta!!!

Předání Oscara nejhoršímu jednotlivci týdne.

Ten si před komunitou a terapeuty převezme na týden putovní sošku. Samorost s nápisem: „Nediv se, že šůruješ, když jen pořád boduješ.“

Výdech…

Na obzoru je víkend.

Udělat zápisy, hlavně týdenní zápis.

Všechny mají předepsaný rozsah stran a jeho nedodržení se boduje.

Někdy se boduje i překročení.

Jak kdy.

Jakub musí pomoci Bohoušovi, který nastoupil před týdnem a je stále mimo, dokonce zapomněl některá písmena. Jeho představení bylo grandiózní, už to vypadalo na body.

Bohouš řekl mimo jiné: „Jsem absolvent střední železničářské školy, ale postupem času jsem to dotáhl z vedoucího směny na posunovače. Bydlel jsem sám v domečku, který celý zarostl lebedou. Močit jsme chodili s kamarády do rohu v kuchyni. Všechno jsme prodali. Na káře jsme to vozili do vetešnictví a zpět vozili rozmanité

nápoje. Ano, cítil jsem se dobře, můj život byl naplněn.“

Potom rozpřáhl ruce a zapřísahal terapeuty: „Je-li vám život milý, nejezděte drahou, panují tam strašné poměry.“

To už primářka nevydržela: „Kdo je patron?“

Jakub rozpačitě povstal.

„Á náš Kuba,“ neubrání se primářka úsměvu.

„Prosím vás, buďte tak laskav a věnujte novému pacientovi více svého drahocenného času.“

Je večer. Nechává po sobě téci vodu ve sprše. Nádhera!

Zítra ráno je vycházka. Komunita je rozdělena do tří zdravotních skupin. Tomu odpovídá i náročnost trasy.

Je tady tak krásně, že na chvíli zapomene, proč tu vlastně je. Jeho nápad jet sem někdy s rodinou na dovolenou však Véna označil za zvěrstvo…

Dnes však Jakubovi zkazil vycházku obyčejný pes. No, obyčejný, nějaký kříženec německého ovčáka s nějakým severským plemenem. Přiběhl a pohlédl na Jakuba modrýma očima. Tím průzračným pohledem. A zase se ozvalo to permanentní trauma.

Taky měl psa. Od dětství po něm toužil, ale rodiče nezlomil.

„Až budeš mít vlastní dům, tak si dělej, co chceš. Ale tady budeš šlapat brázdu,“ slýchával často.

A tak si s vlastním domem pořídil záhy i Akira.

Zvláštní jméno, že?

Dodnes na něj vzpomíná, a i když je to pomalu sedm let, je tato trpká vzpomínka stále neskutečně živá…

Ale pěkně popořádku…

Před těmi sedmi lety měli pouze dvouletou Bětunku a intenzivně zvelebovali starý rodinný domek, kde bydleli.

Až nyní, s odstupem času, si uvědomuje, jak to byly bojové podmínky a že vlastně bydleli na stavbě. Když se vyšlo z obýváku, tak člověk došlápl na hliněnou podlahu

nevytápěné chodby, a když koupali Bětku ve vzdálené koupelně, museli ji potom zamotat do deky, protože na chodbě mrzlo. A pak s ní proběhnout kolem hromady písku a barelů s vápnem, mezi neomítnutými, holými cihlami, nad hlavou visely překlady a škvírami mezi nimi bylo vidět půdu. Teprve po tomto běhu skončila Bětunka v bezpečí obýváku. Vlastně on to byl obývák, ložnice, šatna, studovna, krejčovská dílna a komora s knihovnou současně…

Jeden jeho kolega z práce navštívil svého bratra v Kanadě, kam před lety emigroval, a dovezl si přímo od indiánů fenku aljašského malamuta. Říká se, že je to sněžný pes, ale má blíže k vlkovi. Má víc instinktů než zlenivělá, vyšlechtěná plemena, ráno na nejvyšším místě výběhu vyje a svolává smečku, večer si i na betonu „uhrabává“ pelech, vycítí vaši náladu, a když na severu táhne sáně, zastaví prý před skrytou puklinou v ledu, hodiny dopředu pozná blížící se bouři a začne hrabat ve sněhu úkryt…

Tak se stalo, že fenka měla pět štěňat.

Byli s Alžbětou u kolegy na návštěvě a jedno si přímo zamilovali.

Asi chtělo bydlet s námi, neboť pořád chodilo, kňučelo a dívalo se na Jakuba oním bezbranně dětským psím pohledem průzračných očí. Za symbolickou cenu si ho vezli v košíku domů a celý trolejbus si myslel, že vezou malou bíločernou pandu.

Doma se štěňátko zabydlelo a stal se z něj miláček rodiny, takže mu odpustili i nějakou tu loužičku či okousané polobotky. Štěňátko ale rostlo, chodilo Jakuba ráno do postele budit, loužičky byly větší, dvorek už nepřipomínal stavbu, ale nějaké divné safari, a pejsek rostl.

Jméno Akir je severské psí jméno, i když Jakub nevěděl, co znamená. Fascinoval ho ten jeho vznešený zvuk. Takže Akir rostl a vážil už přes padesát kilo. Žena s ním na vycházky nechodila, protože vážila stejně a navíc byla v jiném stavu. On zase neměl moc času, ale musí přiznat, že když se to podařilo, byla to krása. Šli za vesnici k rybníku, Akir běžel v dálce a každou chvíli se vrátil a dloubl do něj čumákem, jako by říkal: „Tak co, já jsem věděl, že jít do přírody se vyplatí…“ Potom běžel chvíli vedle něj a z jeho bočního pohledu cítil, jak patří jeden k druhému.

Spadly z něj všechny všední i nevšední starosti a v pohorkách, manšestrácích a flanelové košili žil pouze tímto krásným okamžikem.

V zimě běhali ve vánicích, když kolem svištěl vítr. Akir se válel ve sněhu a smál se, a když teploty klesly pod deset stupňů, tak jeho radost neznala mezí.

Ale chodili i v létě, ve vedrech, kdy evidentně trpěl.

A on, aby vzal část jeho utrpení na sebe, nosil baťoh, a v něm vždy nějaký těžký kámen, který našli v okolí. Tak vlastně vznikla skalka na zahradě.

Musí ale říct, že takových krásných chvilek bylo málo a začalo dominovat Akirovo nespokojené vytí na dvoře, drásání dveří, fronty na maso z výseku a následný zápach po celém domě, když se obden vařilo.

Malamuti mají rádi lidi, nejsou to obranáři a každého nového člověka vítají do smečky.

Když si ale padesátikilový pes chce hrát podle svých představ s dvouletou holčičkou, nebo radostně skočí do náručí těhotné ženě…

Zkrátka, jak často říká Alžběta, musí zvítězit rozum. Není čas, výběh, peníze na žrádlo, obtěžuje nás i sousedy a ohrožuje narozené i nenarozené děti…

Má známého ochránce přírody a ten mu dal tip. Jakub poslal inzeráty s fotografií.

Ozvali se Hniličkovi z Labské boudy.

Na rozloučenou Akirovi uvařil vepřové koleno a on po něm skočil, uchopil ho a podíval se na něj tak vděčně, až ho píchlo za hrudní kostí a dlouho nemohl usnout.

Ráno zbaběle prchnul do práce.

Předání vyřídila Alžběta.

Do auta ho nalákala na vaječný žloutek…

Říká se, že pokud vychováte štěně, pamatuje si vás a váš hlas celý život. A Jakub má už sedm let takový sen podtržený výčitkou. Pokaždé, když vidí někoho s velkým psem na vodítku.

Chtěl by zajet na Labskou boudu a zdálky pozorovat smečku bezcílně bloumajících a hrajících si aljašských malamutů a potom zavolat:

„Akire, ke mně!“

A jeden pes ze smečky by nevěřícně pohlédl tím směrem, potom se radostně rozběhl, smál by se, dal by mu přední packy na ramena. Pohlédl na něj modrýma očima. A odpustil mu…

 

 

 

 

 

 

 







Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Trojitý Nelson





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička