Trojitý Nelson – kapitola 25

Jan je bezdomovec. Před sedmi lety odešel z domku, kde žil se svým otcem, a od té doby je na ulici.

Je bezdomovec a je na to pyšný.

Býval králem pardubického nádraží a okolí.

Býval.

Jeho soukmenovci si ho vážili a respektovali jej. Měl určitou úroveň a alespoň ze začátku nedával vše za chlast, ale kupoval si i jídlo, jak se nedávno chlubil. Umýval se na nádražních toaletách a vždy v létě měl velké prádlo. Všechny svoje věci přepral v Labi a při lahvi jablečňáku pěkně počkal, až mu uschne.

Každá zima však byla horší a horší a ta letošní ho zlomila. Nastoupil do léčebny v červnu, což je pro bezdomovce atypické, neboť ti se sem stahují až na zimu.

To, že býval král, je přehlíženo.

Ostatní alkoholici považují bezdomovce za spodinu.

Obecně se narkomani považují za mnohem víc než alkoholici. Heroinisté a konzumenti pervitinu, braunu, kokainu, jo, to je šlechta. Marihuana se zdejším osazenstvem ani mezi drogy nepočítá.

Na okraji drogové společnosti jsou čichači toluenu. Jsou to většinou nervově postižení chudáci, koktající, s poruchami koordinace pohybů. Nemají nosní přepážku, protože se jim rozpustila…

Pořád jsou však víc než alkoholik.

Jan však na okolí kašle. Jede si podle svého. Nikoho a nic nepotřebuje, pouze když se má možnost najíst, je k neudržení. Cpe se prý na horší časy, tak jako velbloud pije před přechodem pouště. Dlouho a labužnicky se sprchuje.

Ze začátku nemohl usnout v posteli, byl to nezvyk. Nemá nic a ostatní, kteří se mají alespoň kam vrátit, ho považují za chudáka.

Právě teď s pusou pootevřenou a výrazem malého kluka sleduje míč.

„Tak přihraj, ty hovado. Dlouhý, dlóuhýýý… Otočíme – zvítězíme!“

Na mírném svahu probíhá fotbalový pseudozápas, ale na volejbalu, tak tam se hraje liga.

Na podání je Tonda, pro kterého se právě teď scvrknul svět do velikosti míče… Propocený, udýchaný, se zářícíma očima se v oblaku škvárového prachu chystá na podání.

Nikdo by nehádal, že Tonda má za sebou patnáct let Valdic za vraždu pod vlivem alkoholu. A ještě nyní se dokáže rozčílit k nepříčetnosti a mlátit obrovskýma rukama do stolu v jídelně: „Dostali mě, spikli se proti mně! Hajzlové! Já jsem nikoho nezabil, justiční omyl, policejní zvůle.“

Že by se nad ním i kámen ustrnul.

Pravda, vrazil do milence své manželky kudlu na taneční zábavě.

„Padl na zem a byl živý, vysvětloval Tonda, potom přijela sanitka a já je k němu nepustil. Přece nebudu pomáhat takové svini. No a potom vykrvácel, ale sám! Já nikoho nezabil!“

A podává přes síť s razancí, která vyvěrá z celého toho jeho nespravedlivého života…

Jo, sobota odpoledne je vyhrazena sportu.

Povinně.

Všichni musí.

Fotbal, volejbal, kuželky a uvnitř ping-pong či šachy.

Někteří posilují v činkárně, ale aktivita musí být u všech. Dnes na ni dohlíží ošetřovatel, který si přes kostkovanou košili a džíny přehodil bílý plášť a se zapálenou cigaretou se potuluje mezi kolbišti, kde všichni bojují jako o život, a jeho unavený a nostalgický úsměv jako by říkal: „Jo, jo, hoši, já vím, jenom to ze sebe vybijte.“

Jak na dovolené!

Zasní se krátce…

„Ty brzo dostaneš do držky, když budeš stát jak pangejt, Kubo,“ volá na něj Tonda, ale směje se: „Když tě to nebaví, tak se na to radši vyser,“ říká jaksi s uznáním.

Tonda dobře ví, co to znamená – na chvíli se zamyslet.