Trojitý Nelson – kapitola 26


4. ledna 2012, autor olda,



 

Výhled z umývárny připomíná dočasnost a pomíjivost všeho, čemu přikládáme důležitost. Je zde totiž malý hřbitůvek a vysoko nad ním, ve svahu, křížová

cesta, vybudovaná před staletími bratry premonstráty.

Je dokonalá.

Bratři tehdy nemohli tušit, že jedno ze zastavení, a možná i všechna, jsou právě tady.

V budově léčebny…

Před zrcadlem se natáčí Pepa Bednář – básník. Je to jeho asi šestá léčba, přitom třetí zde v „Arealu“. Pokud ani tato nebude úspěšná, už ho nevezmou zpět.

Tři pokusy, to je tady maximum, a zdá se, že po Apolináři a Bílé Vodě Pepa dočerpává další číši, nalitou až po okraj. Nějak ho to však nedrtí, neboť už se nechal slyšet, že dobrá je léčebna v Podlesí, kde ještě nebyl.

Je to ostřílený pacient, kterého už nic jen tak nezaskočí. Mluví rozvážně až pomalu a v jeho projevu jsou moudra, jiným na první pohled skryta.

Když končí pacient řádně léčbu, následuje po stupni 3A tzv. „červené křeslo“. V něm dotyčný šťastný jedinec sedí, vlastními slovy pohovoří o léčbě, úskalích, pocitech atd. Potom odpovídá na dotazy jak terapeutů, tak komunity. Pozor, je povinen odpovědět na každou otázku, jinak mu hrozí sestup z křesla zpět do 3A a léčba pokračuje. Minimálně další týden, ale to už může nachytat trestné body přes limit…

Na závěr mu pacienti přejí „něco do života“, každý za sebe.

„A pane Bednář, vy Alence nic nepopřejete, bojovala tady pět měsíců?“ snaží se ho vyburcovat primářka.

Pepa pomalu povstane a prsty si pročísne hřívu:

„Milá Alenko, na všech tvých cestách ať tě provází Bůh…“

Pomalu usedá.

„Píšu vám jeden trestný bod,“ odpovídá primářka úsečně.

U Apolináře napsal básnickou sbírku „Duchovní kvítí“ a tady pracuje na „Pochodu zbabělých“. To, co teď provádí před zrcadlem, je obřad, který mnohdy trvá třeba celou hodinu. Sundá si dvě zrcadla a mlčky si češe své vlnité prošedivělé vlasy do půli zad a ze všech stran si je prohlíží.

Ticho je rušeno jen zvukem sprchy, který neustává, neboť pod ní sedí Martin – také mlčky. Voda tekoucí po jeho těle uklidňuje. Vydrží tam také hodinu.

A třetí je Laco. Cikán z rodu Lakatošů. Soudní léčba.

Po všech možných kriminálech si odkroutil skoro dvacet let. Je mu třiačtyřicet, takže venku ani moc žít neumí.

Opravdu.

Chtěl by, ale neumí.

Vždy ho někdo zblbne, což není až tak těžké, a Laco v tom zase lítá. Je v něm však ta cigánská vnitřní svoboda s lhostejností, bezohledností, vytrvalostí a pohrdáním, jež mají všichni jeho rodu a všichni, kdo si nechtějí nechat sešněrovat duši pravidly a konvencemi.

Proto se Pepa a Laco sblížili.

Rozumí si a často beze slov.

Laco umotá dvě cigarety, naprosto samozřejmě,

Pepa si jednu vezme a beze slov kouří na umývárně.

Mimo vyhrazený prostor i čas.

Hrozí jim čtyři trestné body, ale neschovávají se, nebojí se. Jsou nad kázeňskými řády všech léčebných ústavů. Každý z nich hledá sebe a už jsou blízko.

Nedávno Pepa Lacovi předčítal ze své rozpracované sbírky. Oba se právě vrátili z pracovní terapie a v montérkách a komisňácích seděli pod stromem na zahradě. Oči plály jak básníkovi, tak i posluchači.

Potom Laco donesl kytaru a jeho staré cigánské písně se úplně zhmotňovaly, takže Pepa přestával číst a nakonec jen posvátně poslouchal.

Dva vyvrhelové spořádané lidské společnosti…

City, emoce a opravdovost, jaká se hned tak nevidí.

Najednou si Jakub všiml, že za ním stojí Kurt a jaksi zaskočen naslouchá a s úžasem rozšířenýma očima šeptá: „Kurva, to jsou vopravdoví magoři.“

A život dosáhl bodu, kdy jako by se zastavil.

To stejné si myslel ve špitále, ale je to ještě trošku jinak. Jako by se vracel v čase, který však stále běží kupředu. Člověk si přestane zakrývat oči a vidí věci, které byly tehdy skryty, nebo které prostě vidět nechtěl, nebo nemohl…

 







Zařazeno v kategorii Romány, četba na pokračování, Trojitý Nelson







Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička