Trojitý Nelson – kapitola 29


5. ledna 2012, autor olda,



Kolem projela s pronikavým zvoněním tramvaj. Sedící lidé s hlavami natočenými jedním směrem vypadají směšně. Nikdy si toho nevšiml a teď se tím baví. Kdysi tak strávil i část přenosů z Wimbledonu. Víc ho zajímal synchronizovaný pohyb hlav v hledišti než samotný tenis.

„Brr, tam je ale zima, dobrý den.“

A první zaměstnanec si čistí boty o vstupní rohožku a ometá si štítivě z kabátu vločky sněhu.

„Á, my tady máme nového,“ ve tváři má výraz, ve kterém nad překvapením vítězí srdečnost.

V průjezdu zahouká auto a přes skleněnou výplň boční stěny řidič v osobním autě nedbale zvedá ruku k pozdravu.

Nezná ho, měl by všechny kontrolovat, ale riskne to, přece se takto neuvede. Zeleným tlačítkem zvednout závoru. Červeným tlačítkem zavřít závoru.

Tak to by šlo.

Zkouší si to několikrát, „nanečisto“.

Pak si všimne, že ho z protější budově pozoruje rozcuchaná dívka v bílém triku. Asi vstává a to komíhání závory ji zaujalo. Buď pochopila, nebo si myslí, že je magor. Zamává jí, ale neodpoví mu.

Ratata, ratata.

Další tramvaj.

Tentokrát mu „divadlo“ ujelo, protože se příliš věnoval neznámé dívce.

Ručičky hodin se posunuly k osmé a lidé se začali pomalu trousit.

Vesměs kladné reakce.

„Brr, tam je zima,“ slyší už asi po desáté.

Usmívá se, ochotně otvírá dveře a mačká zelené a červené tlačítko. Do toho pár telefonátů. Také na chodníku se zvýšil provoz. Připadá si jako v lóži a venku probíhá představení.

Pěkný holky! Teď si jedna v odrazu skla upravuje vlasy a špulí rty. Pak si uvědomí, že její „zrcadlo“ je průhledné, a záhy se její oči setkají s Jakubovými. Rychle zastrčí kapesník do kabelky, otočí se a kráčí pryč s výrazem přistiženého zloděje.

V poledne se objevuje starší pošťačka. Přebírá dopisy a volá zaměstnance z firem, kteří si musí přijít pro

doporučenou poštu.

Pomalu se se všemi seznamuje. Den ode dne ho všichni berou samozřejměji. Už pomalu patří do „rodiny“. Kolikrát před lety touto vrátnicí procházel.

Hlavu plnou starostí.

Buď na něj čekala spousta úkolů v kanceláři, nebo návštěva, mnohdy už nastartované auto.

Taky býval tak srdečný, ale v duchu si vždy říkal: „Tak bych se chtěl jednou mít, jako ty!

Kafíčko, teplíčko, rádio tlumeně hraje a hlavně.

Čistá hlava.“

A aniž o to usiloval, přání se mu splnilo. Musel se až usmát té důslednosti Osudu.

Trochu hořce.

Mnoho jeho známých tuto novou činnost přijalo s určitými rozpaky. I jemu je to jasné. Není to žádná sláva dělat „vratočuče“.

K jeho povinnostem také patří zametat dvůr, chodník do ulice, vyvážet před dům popelnice a večer zkontrolovat, zda jsou všechny kanceláře zamčeny.

Včera večer při obchůzce to nevydržel. Opatrně odemknul a otevřel svoji bývalou kancelář.

Rozsvítil.

Dýchla na něj minulost.

Až se mu sevřelo hrdlo.

Všechno je na svém místě.

I jeho židle.

Jenom pokojové květiny, které sám vybíral, jsou větší a mohutnější…

Pomalu jde po horní pavlači. Dnes nějak nevnímá krásu nasvícené dominanty města pod ním a krásný košatý platan na nádvoří vedlejší nemocnice.

Zase si něco nalhával. Není to žádné vítězství, start, návrat do života. Spadnul pěkně na hubu a všichni kolem to tak vnímají taky, proto jsou na něj všichni tak hodní…

Zametá dvůr a vítr mu pořád vrací zametané listí.

„Dobrý večer.“

Ani si nevšiml, že ředitel tiskárny ještě neodešel domů.

„Dobrý večer, co tak pozdě?“

Navazuje hovor.

„To víte, konec roku, blázinec. Máte štěstí, že to neznáte,“ směje se bodře.

„Ono zametání listí ve větru není taky žádná legrace,“ dodává.

„Zametání listí ve větru je ideální zen-budhistické cvičení,“ odpovídá mu.

Ředitel se přestal smát a zkoumavě si ho prohlíží.

Ze zaměstnání se stala rutina. Popeláři mu minule nakutáleli popelnice až do dvora, a když jim děkoval, tak mu ten snědý povídá: „My si musíme pomáhat, a ne jako ti nahoře,“ a pohrdavě hodil hlavou nahoru, ke kancelářím.

Tak vida, už není „gadžo“.

Je také něco jako zpovědník.

Unavení manažeři s povolenými kravatami a unavenýma očima si rádi na vrátnici večer zapálí cigaretu a pohovoří.

Hlavně o těžkostech života.

O obtížnosti podnikání.

O nedokonalé legislativě.

O vampyrismu státní moci.

O vysokých daních…

Zrovna dnes se ledabylým krokem blíží ředitel tiskárny Karel Svolinský. Jo, ten co minule obdivoval jeho zametání listí ve větru. Kufřík, kabát hozený přes ruku, na vzdálenost dvora si odemyká svůj ford. Potom se na chvíli zastaví, hodí věci do vozu a jde k vrátnici.

„Tak jak to jde?“ zahajuje obligátně.

„Pomalu,“ zvedá Jakub oči od rozečtené knížky a upíjí kávu.

„Mohu vám nabídnout kávu?“ ptá se.

„Kávu ne, raději čaj, a pokud máte, tak nejraději nějaký ovocný a bez cukru.“

Tak to se ještě nestalo.

Ano, občas se zastavil na kus řeči, řekl pár vtipů – většinou o sexu a zmizel.

Má starost.

Pozitivní starost.

Firma se rozrůstá a přestávají to s tím počtem zaměstnanců, co má, zvládat. Všichni jsou už vyčerpaní a nervozita stoupá. Kvalita práce klesá.

Bla, bla, bla…

Tolikrát už to předtím slyšel.

Natolik rozšířili servisní oddělení, že by potřebovali někoho, kdo má vzdělání elektro a obrysové znalosti logistiky.

Jakub zbystřil.

To je přece jeho parketa.

„Tak vemte mě,“ říká pokud možno co nejlhostejněji.

„Vy máte elektrotechnické vzdělání?“ ptá se Svolinský s úsměvem.

„A jaké?“

„Elektrofakultu,“ odpovídá zase co nejlhostejněji.

Údivem pozvednul obočí: „A proč děláte vrátného?“

 „Baví mě to!“

A oba se rozesmáli.

Mezi nimi probleskla jiskra porozumění.

„Víte co, doneste mi svůj profesní životopis a uvidíme.“

„Dobrou noc.“

A z projíždějícího auta mu kyne na rozloučenou.

Nějak spiklenecky.

Za týden nato si plácli.

„Jste přesně ten, koho hledáme!“

„Tak vida, přece jenom to byl nový start,“ říká si a taky se zapřísahá, že tentokrát už to bude vše brát volně, sportovně.

Nechtěl by si ještě jednou zopakovat to, co bylo.

 







Zařazeno v kategorii Romány, četba na pokračování, Trojitý Nelson





Počet komentářů na “Trojitý Nelson – kapitola 29” - 1


    Eva   (9.1.2012 (23.07))

    Začínat znovu je těžký, kór v tomhle věku. Jsem zvědava, jak se to vyvine.



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička