Trojitý Nelson – kapitola 33


9. ledna 2012, autor olda,



Ráno začíná barevnou hrstí tablet v dlani. Ani už si ho neumí bez této chemické směsi představit. Jak asi v žaludku reagují všechny společně? To snad nemůže nikdo laboratorně odzkoušet…

Dávky Carbimazolu se postupně zvyšují na maximum.

 „Trošku tě zpomalíme,“ spiklenecky se usmívá Robert.

Ano, to se daří, maximálním intelektuálním výkonem je pro něj četba titulů Josef Lada Dětem a Robinson Crusoe.

Jen štítná žláza maká jako zběsilá, bez ohledu na hladinu chemikálií v žilách.

„No nic, tak ji vyřízneme a její hormony substitučně nahradíme.“

„Do prdele, do prdele už!“ říká si v mysli.

Zase na kudlu.

Alžbětě to ani neřekl.

Ví, že ji to nezajímá, a patologicky se domnívá, že by z toho měla možná i radost.

„Jenom ať ten hajzl trpí…,“ úplně ji slyší.

„Za to všechno, co nám udělal.“

Dost ho štve, že začala říkat místo mně nám.

Není svatý, ale je přesvědčen, že jí, natož pak dětem, nijak zvlášť neublížil a už vůbec ne vědomě.

Ví jen, že ho Alžběta strašně nenávidí.

S Petrem se dohodli, že se s ním rozvede a vymačká z něj, co jen bude možné.

Hromosvod pro všechny její životní prohry.

Nenávidí tak fanaticky, jak jen může nenávidět padlý křesťan.

Je to paradoxní, ale v posledních letech mu nejvíc ublížili křesťané.

Takoví, co svoji víru předvádí na odiv jako šaty na molu, takoví, kteří jsou přesvědčeni, že už mají na propustce do nebe razítko, takoví, kterým se v Bibli říká farizejové.

„Nesuď a nebudeš souzen, kdo z vás je bez viny, ať první hodí kamenem,“ blýská mu poděšené svědomí v mysli, ale vztek je silnější.

Je zlý a chtěl by se pomstít a tím ukázat, že když není lepší než ona, je aspoň silnější a lepší ve zlu.

Cesta do pekel!

Unuděné a unavené tváře nemocničního personálu ve svých bílých, zelených, modrých a žlutých montérkách.

Továrna na zdraví, nebo spíš na iluzi zdraví.

Člověk si myslí, že se může beztrestně huntovat a „oni“ ho zas nějak spraví…

Není možné beztrestně huntovat tělo a potom čekat, že mu někdo udělá generálku a „jede se dál“.

V čekárně od slavnostně vymóděných paniček přes obtloustlé páprdy v malých oblecích až po lhostejně vyhlížející mladíky s dredy a náušnicemi, a co je nejhorší, děti, jejichž maminky mají v očích starost celého světa…

Kulatým výřezem ve skle přijímací kanceláře na něj zavane silný parfém přijímací sestry a za chvíli se ubírá s haldou papírů a hader na pokoj. Nechali mu civil ve skříni na pokoji, mobil, walkmana.

Neuvěřitelná vstřícnost.

Na pokoji jsou dva ostřílení pacienti už na bůhvíkolikáté cévní operaci.

Malíř-krajinář Pospec čeká na nové „kalhotky“. Tak se zde v hantýrce říká kompletní výměně cév v tříslech a stehnech. Honzíčkovi budou dělat by-pass krční tepny.

Kuba je proti nim něco jako lehká chřipka.

„Umíš mariáš?“ ptá se Pospec a rozzáří se mu oči po kladné odpovědi.

Za chvíli karty pleskají o umakartový stolek.

„Vidím, že jste mezi tu sebranku docela rychle zapadnul,“ pokouší se žertovat vrchní sestra.

Je to onen nemocniční humor, kdy se ani těm nejveselejším a nejpohotovějším vtipům nelze smát ze srdce, protože bubák budoucnosti se každému pevně zakousnul do zátylku.

Robert zapracoval.

Hned zítra jde na řadu.

Ještě vyšetření na krčním, aby po operaci mohli zjistit, zda mu nepoškodili hlasivky.

A už jsou tady zase zřízenci.

Tentokrát dva „stréci“, kterým by víc než praskající bílé košile slušela pepitová řeznická saka.

Robert opravdu zapracoval.

„Jsem doktorka Kašpárková a budu vaše anestezioložka,“ podává mu ruku vysoká, štíhlá blondýna s pestrobarevným šátkem uvázaným na piráta.

„A já jsem doktorka Moserová a budu vás operovat,“ zní do druhého stisku ruky. Přístroje pípají, monitory zobrazují průběhy křivek a digitální displeje jen podtrhují pocit, jak moderní je chirurgický sál číslo 3.

Dr. Moserová mu kreslí fixem na krku operační ránu.

Dal si takový úkol, až mu píchnou oblbovák, pokusí se pozorovat, jak se propadá do prázdna.

Zase se mu to nepodařilo.

Probouzí se malátný a rozmazaná Moserová ho důrazně vybízí: „Řekněte Brno!“

„Blllno,“ odpovídá suchými rty.

„Brrrno!“ zvyšuje hlas Moserová.

„Blno,“ nutí se, jak nejvíc může.

Sestřička ve žlutém kimonu, oděvu to sester na jednotce intenzivní péče, se směje a říká: „Paní doktorko, my už jsme s panem inženýrem zkoušeli jiná slova s er.“

Asi byl v polonarkóze sprostý, napadá ho.

Ale pravdu nezjistil.

Tehdy, ani později.

Pooperační kontrola na krčním dopadla sice dobře, ale hlas má jako tygr sedmi moří…

Na návštěvu nepřišel nikdo a za týden je doma.

Zase o jednu žlázu v těle míň.

Je unavený, jako vždy po propuštění ze skleníkové atmosféry nemocnice.

Taktak si nakoupil a uvařil vajíčka. Lidé v obchodě mu připadají takoví bezstarostní, soběstační.

Ano, být soběstačný najednou stačí ke štěstí…

Sny o postupném propracování z vrátnice do normálního pracovního života se zase rozplynuly jako ranní mlha na blatech.

Slunce sice svítí.

Svítí i na opětně přidělený plný invalidní důchod.







Zařazeno v kategorii Trojitý Nelson







Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička