Trojitý Nelson – kapitola 36


15. ledna 2012, autor olda,



„Tak co to bude, panstvo?“ ptá se úlisně číšník, který se najednou zjevil u jejich stolu. Ulízaná, falešná zdvořilost, která za chladným pohledem říká: „No jo, další padesátník, co chytá druhou mízu s kočkou toužící po dobrodružství.“

Objednávka dvou káv a mattonek ho trošku překvapí.

Jakub je překvapen, že se najednou baví o tématech, která byla dlouho kdesi hluboko v něm a pro spoustu povinností na ně téměř zapomněl.

Znovu se vynořují.

Pod jiným úhlem pohledu.

Alice jimi žije aktuálně. Teď!

Jako by omládl…

Odchází s chutí polibku na rozloučenou. Chutnal vlhce, měkce, třešňově a má pocit, že omládl…

Jak je možné, že doposud tak žil?

Že vlastně sám sebe odsunul někam, kam ještě nepatří?

Má pocit, že vše se kolem něj a na něj směje.

Zamiloval se.

Vášnivě a naplno.

Jako v osmnácti co do síly vášně, ale nesrovnatelně víc co do barev pocitů.

Není důchodce, ale chlap v nejlepších letech, kterého chce pětadvacetiletá holka…

Oči měla rozšířené zájmem, když vyprávěl.

Tolik toho zná a tolik těžkého zažil a překonal…

Byl to až pocit hrůzy, se kterým si uvědomil, co ho čeká doma. Neupravená, nevrlá, uřvaná Alžběta.

 „Ahoj, tati, cos koupil?“ vítají ho děti už tradičně.

Rozdal kokina, jen zběžně se pozeptal na jejich školní povinnosti, potřeby atd.

Alžběta nebyla tradičně doma. Je zase někde s Petrem. Pracují spolu a chodí spolu nakupovat zboží v akcích po supermarketech. Schází se spolu v jeho bytě blízko pracoviště. Občas mu doma i něco uvaří a je na ní vidět, že když vaří i pro něj, připravuje jídlo s láskou.

Úplně jinak než když vaří „jenom“ pro děti.

Ano, pro děti.

Jakubovi už odmítla prát i vařit dávno.

Polknul tuto hořkou pilulku jako zprávu o tom, že další komora Titaniku byla zaplavena vodou.

Ne snad pro kvalitu její kuchyně.

Ne pro schopnost pradleny. Dobře si vzpomíná, jak mu kdysi před důležitou obchodní schůzkou, kdy ji žádal, že by měl opravdu vypadat dobře, dala za chvíli vyžehlené šaty s jízlivou odpovědí: „Na to tvoje válení to stačí.“

Od té doby si stejně žehlil sám, nebo požádal ségru, když na tom jo záleželo.

Pilulka byla tak hořká proto, že si znovu uvědomil, jak se vydali na cestu bez návratu. Uvědomoval si to už dlouho, ale nějak si zakazoval tomu uvěřit.

Kvůli dětem.

Kvůli dětem!

Kvůli dětem…

Ale kde je ta hranice, kde už by ono „kvůli dětem“ popíralo jeho vlastní existenci?

Nebo je skutečně jeho povinností obětovat se beze zbytku, když jeden partner vědomě selže?

Po setkání s Alicí měl pocit, že se mu vlila do žil nová energie.

Uvaří dětem fazolovou polévku. Hustou s uzeninou a čerstvým chlebem. Hodně majoránky, česneku, zeleninu osmahnout na sádle…

Jak to mají rády.

Nenamočil fazole, tak je dal pomalu vařit. Bude to trvat aspoň hodinu. Možná i víc, protože je koupil „výhodně“ v akci, za polovičku původní ceny.

Zatím leží ve svém pokoji.

Myšlenky dotírají jako hejno vos a tikot hodin jako by se ptal.

„Proč tak?“

„Proč tak?“

„Proč…?“

Kdy se to vlastně mezi ním a Alžbětou začalo kazit?

 Ty vzpomínky jsou, jako by se mu v hlavě začal promítat starý, černobílý film…

Proti tomu byla Alice svěží, barevná a svůdná květina. Až mnohem později pochopil, že to byla krása trošku hollywoodská s příliš křiklavými barvami.

Tlumená hudba kavárny, s mladou holkou po boku…

Zítra proběhne hlavní rozvodové řízení.

Nechce skočit do toho rozbouřené života nějak moc po hlavě?

„Posloucháš mě vůbec!?“

Alice upíjí brčkem své oblíbené frappé. Bezstarostná, svěží. Má vůbec právo vtáhnout ji teď do těch sraček?

„Fakt, jsi dnes úplně mimo,“ je už Alice mírně naštvaná.

Copak to nechápe? Ty roky, i když už vše končí, se nedají zmačkat jako papír, hodit do koše a umýt si ruce.

Hotovo…

V noci byl asi desetkrát vzhůru. Na skříni se rýsují obrysy saka. Ráno prochází opět bezpečnostním rámem a policista mu kontroluje obsah tašky.







Zařazeno v kategorii Trojitý Nelson







Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička