Trojitý Nelson – kapitola 37


16. ledna 2012, autor olda,



„Do jednací místnosti č. 6 nechť se ve věci rozvodu manželství dostaví obžalovaný Ing. Jakub Marek a žalobkyně Ing. Alžběta Marková,“ ozvalo se chraplavě z reproduktoru.

Obžalovaný!?

Najednou má pocit, že minimálně někoho zabil…

„Předložte prosím doklady totožnosti a oddací list,“ odříkává právnička neosobně.

„Zapisovatelka je nemocná, proto průběh líčení bude zaznamenáván na diktafon.“

Cože!?

Tak tady ta holka, která je nejmíň o deset let mladší než on, je najednou rozsoudí? Posoudí podíl viny a neviny, vlivy okolností atd. atd.?

Vždyť je to šaškárna.

Rituál, aby bylo učiněno zadost nějakému razítku o rozvodu manželství a následných postupech.

Tady nebude učiněno zadost právu a hlavou mu blikla věta z Bible o marnosti veškerých lidských soudů…

Vzhledem k tomu, že se nedohodli na majetkovém vypořádání, je soud dokazovací. Zářivkové osvětlení, černé taláry a nábytek, který znal do té doby jen z filmů, dodávají celému „procesu“ zlozvěstný, a přitom jakýsi neosobní podtón.

Jakubova právnička se dostavuje se zpožděním a jakousi výmluvou o zalomeném klíči. Stejně už předsedkyni odsouhlasil, že na přítomnosti svého právního zástupce netrvá.

Oba odpřisáhli, že budou mluvit pravdu a jsou si vědomi možných následků při opaku.

Schéma je jednoduché. Ústavně léčený alkoholik a toxikoman, invalidní důchodce versus utrápená matka tří malých dětí.

A najednou není důležité, že tisíce hodin odpracoval na rekonstrukci domku, který by sám pro sebe nikdy nebudoval.

Není důležité, že po dobu osmi let, co byla Alžběta na mateřské dovolené, v průměru vydělával patnáct tisíc korun, které chodily přímo na její účet. Nechával si pro sebe patnáct stovek…

Nikoho nezajímá, že při ozařování mu přestala vařit s tím, „že to stejně vybleje“.

Ano.

Byl kvartální piják a zneužíval psychofarmaka, která měl předepsaná na psychiatrii.

Z velké lásky se dostala až k větě: „Měl jsi na té onkologii raději zdechnout!“

Z čeho měl deprese a utíkal z reálného světa?

Proč se ho na to, do prdele, nikdo neptá?!

Zanedlouho po svatbě poznal, koho si vzal a jak se zmýlil. Vzal si ženu, která ve své ambicióznosti a touze po majetku chtěla jen všemu velet.

Vše mít pod kontrolou.

Vše se muselo odvíjet jen a jen podle jejího scénáře.

Uklízet a vařit bylo nehodno dvojnásobné inženýrky.

Stála za hovno jako manželka, hospodyně, milenka i matka. A on žil z těch záblesků, ve kterých se zdálo, že by se mohla změnit a být jiná.

Už byly na světě dvě chtěné děti, které byly na vahách samozřejmě tak, že ručička ukazovala na výsledek ZACHOVAT VZTAH.

A potom se narodila Janička.

Jednoduše.

Alžběta si to naplánovala a jemu nic neřekla.

Jakub má pocit, že mu praskne hlava.

Vtáhla ho soudní mašinérie a už je předem odsouzen!

Ještě slyší ten šepot medúzy „dnes je to naprosto bezpečné“.

A zase Bible: „A jakž ji spatřil, šel za ní jako beran, co na porážku chodívá.“

No, spíš si po sdělení sladkého tajemství připadal jako připuštěný plemenný býk.

Ale to bylo ono.

I v tomto šla Alžběta podle chladného scénáře. Řekla mu potom, že mít třetí dítě bylo ekonomicky nejvýhodnější a navíc Ivka si bude mít s kým hrát.

Ví Bůh, že Janičku má rád o to víc, protože chudinka neví, že není dítě lásky, ale dítě chladné kalkulace vlastní matky.

Má rád všechny své děti!

Každé jinak.

Teď mu je seberou!

Budou obědvat, slavit narozeniny, Vánoce… s Petříkem!!!

A co měl už kurva víc dělat?

Připadalo mu to, že už nikdy nebude šťastný.

Nikdy nebude milovat.

Nikdy se nebude o pěkné chvíle s nikým dělit a ve sračkách zůstane vždy jenom sám.

Proč potom přišla s tím nápadem, že nutně potřebují půdní prostor? Vždyť už věděla, že se s ním chce rozvést! Ale kolik lidí žije v ještě stísněnějších podmínkách. Tak v době, kdy měl na onkologii tumormarkery značně nestabilní, začal vyřizovat půjčku.

Invalidní důchodce a chce tři sta tisíc!

V dnešním světě financí téměř utopie…

Nešlo jen o to půjčku získat, ale také ji mít z čeho splácet a přitom žít.

Nastoupil tedy jako vrátný, i když po pár týdnech věděl, že jede za své možnosti. Jel na vůli.

Zase záblesk, že když bude půdní prostor a pohodlné bydlení, možná to bude ten kamínek, na kterém se začne budovat celá nová, pevná stavba.

Jen pro vyřízení půjčky musel absolvovat osmdesát dva právních úkonů. Příjmy, vinkulace, katastry, hygienici, projektanti, statici….

Chodil na konzultace do Finančního marketingu Brno.

Chodil na vrátnici na směny.

A přitom doma vařil ty husté polévky, co mají děti tak rády, nezdravé hranolky, přírodní řízky a pekl pocukrované jablečné štrúdly z kupovaného lístkového těsta, o kterém Alžběta řekla, že stojí za hovno.

Měla možnost udělat lepší.

Vždy před svátky generální úklid dělal sám. Vysával, umýval podlahy, pral, umýval všechna okna…

Záblesky.

Přece konečně uvidí, že i když je v důchodu, tak je užitečný jinak!

Hovno!

V té době už měla Petříka. Svobodný, o deset let mladší kolega z práce s autem a třípokojovým bytem. Chata a bazén kousek od Brna. S předchůdcem Tomášem jí to nevyšlo. Chodil k nim sice taky, ale brzy rozpoznal, o co jde.

Snažil se tedy Petrovi vysvětlit, že tady nejde o žádnou legraci, a když už není zbytí, ať tedy do toho jde, ale se vším všudy.

To samozřejmě ne!

Scházeli se u něj v bytě…

Až nakonec oné listopadové noci musel vyřizovat ten spontánní potrat, nebo co to bylo – vzhledem k tomu, že Alžběta už jeden spontánní potrat prodělala.

Vše mu té osudné noci řekla.

Viděl ji, jak se pomalu šourá pokojem a prosí ho o pomoc. Byla to její jediná šance.

Dostat Petříka do postele se jí podařilo, teď ještě donosit jeho dítě a měla by ho v hrsti.

A přitom dokázala soudkyni do očí a pod přísahou říct, že nemá žádného přítele!!!

Po nocích strávených s milencem pak s řevem nutila děti jít do kostela, kde šla sama bez ostychu k přijímání.

A on stavěl půdu. Hlídal řemeslníky. Vařil pro ně – studenou kuchyni i teplá jídla, pivíčka, slivovičky.

A ještě po nich uklidil a Alžběta se vracela od Petříka do domu, ve kterém ani nebylo poznat, že se něco děje.

Dokonce jí někdy nechával na stole večeři přikrytou tou mísou z mikrovlnné trouby.

Děti mají přece tři a ručička už navždy ukazuje na ZACHOVAT VZTAH!!!

Ale kde je ta hranice, kdy už neplatí „přece máme děti“, ale jde o zachování vlastní identity?

A kde jsou ty kecy z léčebny, kde je ujišťovali, že po léčbě si jich bude rozumná část společnosti vážit, protože vítězit nad závislostí je hrdinství. Že nejsilnější je ten, kdo dokáže zvítězit sám nad sebou? Na co je mu čestné uznání za pětiletou abstinenci podepsané všemi lékaři a psychology léčebny?

Současně léčení alkoholici a narkomani na komunitách tvrdí, že by chtěli být jako on, že je pro ně velkým vzorem.

Opravdu by chtěli, kdyby věděli vše?

Cítí se unavený.

Stejně jako ta k spánku se ukládající zahrada. Zlatavé listí poletuje v paprscích létem unaveného slunce.

Jakub si zapálil cigaretu. Kouř stoupá v trhavých obrazcích a mezi polonahými větvičkami vytváří romantickou a zároveň tajuplnou iluzi.

Patnáct let života uběhlo. Zrovna jako ten kouř.

Má však pocit, že teď je silnější.

Má strašnou chuť vyšplhat na starý ořech.

Až do vrcholu!

Jako když býval kluk.

Jde to ztuha.

Ale postupnost větví si i po těch letech pamatuje…

Jakub funí a potí se.

Je na vrcholu!

Má dokola nejen celý obzor, ale možná i netušené věci za ním.

Když se vydýchá, úplně strne. Na vedlejším stromě sedí havran. Navlas stejný jako ten před patnácti lety na Vysočině. Černá hlava s tím bezčasovým pohledem z hlubin věků…

Jakub si najednou nic jiného nepřeje, než aby na něj zakrákal: „Never more!“

 

 

 







Zařazeno v kategorii Trojitý Nelson





Počet komentářů na “Trojitý Nelson – kapitola 37” - 2


    olda   (17.1.2012 (10.30))

    Zazvonil zvonec a "nepohádky" je konec! :-)


    fotoeva   (17.1.2012 (23.07))

    Oldo škoda, že zazvonil zvonec.Dík za počtení.....



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička