Žluté tulipány


21. března 2012, autor Katka,



    V nevelké místnosti s nábytkem z padesátých let a nedávno instalovanými moderními  plastovými okny let nejistě přešlapovalo několik lidí. Několik domácích párů pánských polobotek a ženských podpatků nesrozumitelně klepalo o béžový koberec s motivem draka, čínského draka. Tři ženy mluvily polohlasem kolem osoby, která seděla na židli, a jeden muž se opíral o zeď. Paní, zpola ukrytá za stín velké stojací vázy, hořelo sem slunce z ulice, jen ona, dřepěla na židli, a bála se, Salajka. Paní Salajková, ale vždy se jí, nežli  jménem Alžběta Pekárková, říkalo Salajka, která Betty, když se ptalo..? No Salajka, odpovídali všichni, Salajka. Bůh ví kde se tato její přezdívka vzala. Najednou tu byla a hotovo. Vzduch pokoje nasycen vzpomínkami a výčitkami dědictví se dusil rozjitřenou ranou, co s paní Salajkovou.
    „Nejprve ji musíme ostříhat! Pak se rozhodneme, vypadá jak indiánská babička! Ostuda!“ řekla žena, co měla oblečenou modrou neprodyšnou zástěru, její pot a kdovíjaký pach a jasný vztek vtékal do prostoru. Styděla se trochu, ale ne tolik, aby přestala mluvit. „Ostříhat!“ křičela neustále.
    „To není tak důležité, ale ty okna, to se zhodnotí barák, to byl dobrý nápad, bratře,“ klepal po ramenou muž jiného muže. Syna Salajky.
    „Nechci ostříhat,“ zašeptala stará žena.  Prošedivělé copy, stékaly jí po shrbených zádech, oblečených v kostkované jupce, plazily se jako háďata, s vytrženým jazykem, lechtaly lopatky vystrašené stařenky. Cinkot ostří nůžek se jí vedral až do morku kostí. Vzpomněla si.
    „Babičko, to nejde, máte to dlouhý, roztřepený, to nejde, takhle nemůžete přijít do….no do..nového domova,“ pohladila vrásčité ruce jedna z žen, zřejmě dcera, ale v tuto chvíli to ta stará žena nevnímala, viděla jen kyvadlo ve starých hodinách, jak tlouklo s ozvěnou ticha, dotýkalo se o stěny dubového dřeva. Bim bam. Bim bam. Vzpomněla na starý obchod s cikorkou a homolkami cukru, tabákem,a chlebíkem váženým na deka, velikými sirkami a lopatkami mouky. Vzdychla.

    „Jak vám to tu voní, mladá pani, hmmmmm,“ nasál vzduch mladý řidič pana továrníka z města. „Voní vám to tu jak v rozmarýnu kmín,“ rozesmál se a požádal o dvě deka tabáku a jedny sirky pro pána, furt zapomíná, „a jedno mýdlo, zase budu pucovat zaprskaný motor, pán šetří, nechce inovovat, a maže a maže, voní to tu, a ty vaše copy mladá pani, na ně by se zavěsil artista, tak se zhoupne  až pod Buchlovický hrad, to je krása,“ řekl mladý řidič a pohledem pohladil dva pevné copy, které nakonec skončily pro peníze u rádobykadeřníka. Vzdychla znovu. Do kvelbu prolétlo ostré světlo aut. Ocitli se tak sobě blízko, jeden druhému na pouhý loket vdechu. Spěšně od sebe uskočili. Na prahu obchůdku stál manžel a zlostně si kroutil knír. „Betty!!!!“ Mladá paní si poslušně stoupla za pult a předpisově se usmála na dalšího příchozího zákazníka. Řidič nastartoval svůj vůz a hlučně odjel.

    „Tak, nemáme moc času, tam budete mít klid, a pohodlí maminko,“ řekli všichni, prstem otírali prach z polic a dávno nepovšimutých knížek nějaké Javořické. Dlouhá chvíle zbytečného rozhodování ukrajovala jejich čas, kroutili krky a pokyvovali hlavami, v šeru stáhnutých žaluzií vkouzlili s čínským divadlem stínů urputné úsilí dostat babičku do české pohody penzionu. Babička znovu vzdychla, zhluboka. Jakoby naposledy.
    „Tak dobře.“
    „Máte všechno nachystáno, bude vám tam dobře, uvidíte,“ řekli zase všichni.
    „Ano,“ vyšla s nimi na chodbu a před dům, kde čekalo velké červené auto Salajčiny vnučky, pohladila ji po tváři, naposledy se ohlédla k domu k předzahrádce, a v břiše ji zasvištěla ta spirála jako kdysi před tolika lety, a uviděla žluté tulipány, třebas mladé cibulky byly udusány zámeckou dlažbou. Viděla je, kalichy pyšně ukazovaly jarnímu slunci, a kolemjdoucí se usmívali na její zahrádku, na její tulipány.
    Salajka nakročila do vozu:“ Pořád ty stejné, žluté tulipány, a kolikrát jsem nasadila červené a nic, jen ty žluté, je ty žluté, vždy vylezly. Ty červené asi nějak zakrněly,“ čtyři ruce přivřely dveře a začaly mávat. Salajka si zapnula předepsaný bezpečnostní pás. Vánek večerního ticha laskal únik pohledu domova ze zřítelnic, požáry zorniček zmizely za hroudy nezorané, tam někam, do svahu, kam se vyšplhá jen zdatná koza, lačná trnkového keře. Slunce zkusilo svůj krvavý přeliv naplno ukázat. Dvě ženy zmizely z dohledu zbytku starostlivé rodiny.
    Vnučka se otočila, dlouhé blond vlasy splývaly jí dozadu přes kožená opěradla. Usmála se. „Mi rostou jen červené, co říkáš, zkusíme to babi, já bych zase chtěla žluté, žluté tulipány.“ Stočila volant z města do jiné vesnice, k jinému domu s plastovými okny a velkým bazénem, s hortensiemi, jiřinami, podzimními astrami, s možnou nadějí, s jednou nevelkou místností navíc. S jednou malou nepotřebnou místností. Jen nevím, jak to vysvětlím muži, pomyslila si mladá žena, snad to pochopí. Mít jen červené tulipány by bylo fakt smutný, nebarevný.







Zařazeno v kategorii Nejlepší z webu, Povídky





Počet komentářů na “Žluté tulipány” - 2


    Eva   (21.3.2012 (19.59))

    Katko to je tak krásný, dojemný, napsáno s citem a láskou ke starým lidem... v momentě, kdy jsem nabírala do breku, jak se ta babička bude trápit v důchoďáku, chytlo to úplně jiný konec.. přesunuji hned do nejlepších a Tipu dne...povídku pošli do nějaké soutěže, má obrovskou šanci uspět, toto musí chytit za srdce každýho....


    Katka   (21.3.2012 (20.52))

    Tož jsem dojatá z tvého komentu...děkuju.. Nikam to nepošlu, mně je dobře u Tebe..:))



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička