Ataraxe

„Tak jakou modrou nebo bílou?“ držela jsem před mým malým synem košili na besídku ke Dni matek.

„Modrobílou!“ odpověděl. Plynně a srozumitelně. Proto naše radost byla dvojnásobná, a k oslavě jistě patří modrobílá košile s kostkami. „Přijď přesně mami, v půl čtvrté!“ důrazně požádal syn.

„To víš že jo,“ a přesně v půl čtvrté už jsem strkala kameru mezi blonďatou hlavu paní Marečkové a černovlasý přeliv sličné paní Mertové sedící přede mnou na malých židličkách. Už vidím přicházet syna v hloučku dětí a dvou usměvavých učitelek. Syn artikuluje podle artikulí logopedické třídy ve všech přednášených básničkách a zpěvohrách, stejně jako ostatní děti a my rodičové prožíváme vrchol pravého štěstí po několetých útrapách cvičení před zrcadlem. Mám takovou radost, že ani nepostřehnu, že besídka už končí a starší hodná paní učitelka prohlásí:

„A protože je tento krásný svátek maminek, máme i vy pro vás, milé maminky, jedno velké překvapení. Děti tu zůstanou a vy následujte druhou paní učitelku do jiné třídy, kde to překvapení na vás čeká. Á je tu jeden tatínek, ten tu může zůstat.“ Maminky, tedy i já se zvedeneme a poslušně cupitáme v návlecích za paní učitelkou do třídy Hříbečků.Copak to asi bude, říkám si a ohlížím se za chlebíčky, zůstavší ve třídě, kde jsme seděli.

Jsme uvedeni do třídy Hříbečků. Zpoza hracího domečku s růžovým závěskem se objeví dlouhé blond vlasy mladé paní na kandelábrech, vedle ní náhle vypluje bříško před porodem druhé paní, o poznání menší a těhotnější. Až teď si všimneme, že stolečky jsou místo obýdků a svačinek, hracích kostek a papírů obstaveny světoznámou a nejlepší kosmetikou na světě….M. K.

Kandelábr tleskne a usadí nás. Nebudu popisovat ohraný scénář, známý z různých párty a sedánek v kulturácích a domácnostech. Po hodině mám svoje kandelábry ztuhlé a chytá mě křeč, paní vedle co sedí vedle mne a zřejmě doma nic kromě nehtů na jídlo nemají, má poleptané brýle všemi makeupy, alevšak ruce jemňounký, smrdí jak barová k..ode všech testerů co jsou na stolíku k dispozici. Já, trapně jsem si spletla odličovadlo s krémem. Takové fó-pa, olala, snažila jsem se zachránit otřepaným vtipem o fčelce, beztak jej znáte, že ne? To letí jedna fčelka nad paloukem…a všichni se rozesmějí a paní co doma krom nehtů k jídlu nic nemají si fouká na čerstvý rumělkový lak, který je letos in a směje se, až se jí hrudník nadouvá. Kandelábr mi za vtip věnuje tmavý stíny k mým modrým očím. Poděkuji a raději už mlčím. Paní nás hypnotizuje ohromnými účinky kosmetiky. Všechny nás nakonec nalíčí, paní vedle sbalí štos ubrousků do kabely, nasadí brýle a řekne: „Tak já už jdu.“ A zvedá se, že půjde dojíst chlebíčky po Pepíčkovi. „On tak špatně jí, i ve školce“, sdělila mi důvěrně při dělání očních linek.

„Moment moment,“ zastaví ji kandelábr, „ještě jste si nic neobjednala. A profesionálně paní tak zpitomí, že podepíše objednávku za několik tisíc. Konečně jsem nalíčená i já, a o několik stovek chudší. Aspoň lesk na rty, ať nevypadám jako blbec před ostatními. Vracíme se do besídkové třídy. Nezůstal ani jeden chlebíček, ani jeden muffin, ale synek mi podává v květináči polozvadlou řeřichu na teňouncích stoncích a s papírovým červeným srdíčkem. „Co máš říct Ríšo?“ nabádá jej moudrá paní učitelka.

„Já tě mám rád mamko.“ Zvednu jej i s řeřichou. Jeho srdíčko silně přitisknu k sobě. „Já tebe taky.“