Roman Ingarden


19. května 2012, autor Eva,



Může se přihodit, že při sledování postav, věcí a dějů ve filmové podívané někdy zapomeneme – a třebas i na hezkou chvíli –, že to jsou předměty z báchorky. Může se stát, že v nich vidíme to, co předstírají, skutečné předměty, které známe odjinud. Tak třebas vidíme švédskou královnu Kristinu nebo Petra Velikého. „Klam“ je tedy tak dokonalý nebo tak úplný, že můžeme zapomenout, že předměty z báchorky, které pozorujeme, nejsou skutečně to, co předstírají.
Konečně se může stát, že nám byly ukazovány jen proto, aby v nás byl vyvolán do jisté míry dojem, že máme co dělat se skutečnými lidmi a jejich skutečnými záležitostmi, jinak by nás jejich neskutečné osudy nechaly značně chladnými. A přece nás vzrušují, a možno dokonce říci, že mají tak učinit. Nicméně však, žádný z nás diváků na uměleckých filmech nevěří doopravdy, že postavy jsou skutečné. A také opravdu nejsou. Jsou to fikce, stíny se zdáním skutečnosti. Jakmile stupeň a jakost sugesce překročí určitou mez, jakmile zdání skutečnosti ztratí svůj charakter pouhého zdání, mění se umělecké dílo v reportáž. Dojem, který vyvolává v divácích, se docela změní a nadobro přesahuje to, čeho může umělecké dílo u diváka dosáhnout a čeho má dosáhnout.
Objasněme si tuto tezi na příkladě. Hrdina uměleckého filmu se má podrobit operaci. Aby se dosáhlo silného účinku, byla nafilmována skutečná operace nemocného pacienta. Operace však způsobila lékařům mnoho nesnází, nastaly nepředvídané komplikace, zvláště nebezpečné krvácení, které v jedné chvíli vzbuzovalo obavy o život nemocného, atd. Vše bylo tedy provedeno velmi realisticky, takže se očekávalo, že scéna vyvolá u diváků hluboký dojem. Byla však překročena míra. Dojem byl docela skutečný, ale úplně odlišný od toho, jehož mělo být dosaženo. Diváci měli takové obavy z toho, že jim nemocný zemře před očima, že živě protestovali proti takové podívané. Bylo to něco podobného, jako ona rozhlasová relace ve Spoje­ných státech s námětem útoku Marťanů na zemi. Jinak řečeno: zdání reality se změnilo ve skutečnou realitu a posluchači v daném okamžiku změnili svůj postoj: místo aby se na věci dívali jako na rozhlasovou hru, reagovali jako na skutečné věci. Jejich chování následovalo změnu jejich postoje. Toto chování nemělo nic společného s estetickou reakcí. Diváci již neměli před sebou umělecké dílo.
 
(z knihy Několik úvah o filmovém umění)






Zařazeno v kategorii Půjčovna myšlenek





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička