Vězení a vozík jsou pro každého – 6. kapitola


5. ledna 2017, autor Hedvika,



Kapitola 6
Turistická mapa
Po čase, když rodina usoudila, že mám nejhorší za sebou, sdělili mi sladké tajemství. Když jsem byla v Pražské nemocnici, tak jsem přestala dýchat, doktoři se snažili tři hodiny mě stabilizovat, a když se jim to povedlo, uvedli mě na sedm dní do umělého spánku. Dcera mi to opatrně vyprávěla a já jsem na ní jen zírala, protože mi to připadalo, jako když vypráví o někom úplně jiném. Od té doby čas od času doplňuji ty střípky rozbitého zrcadla, protože dva měsíce mého života, jsou rozsekané na nesourodé kousky. Nic na sebe nenavazuje, nic mezi sebou nesouvisí.
Při mých meditacích s trvale upřeným zrakem na malou oděrku ve zdi jsem si celou situaci začala pro sebe rozebírat. Bylo to s podivem, ale vůbec jsem se celou tu dobu nebála, že umřu, nebo že bych se neměla hýbat, a to i přes to, že diagnóza prý zněla: pravděpodobně natrvalo trvale celkově ochrnutá. Takže jsem dospěla k následujícímu poznání. Hlava to ví! Mám od té doby pro sebe uspokojující a přijatelnou teorii. Do vínku dostáváme dost dobrý počítač v podobě hlavy. Základní výbavou je něco jako Windows, ale určitě lepší než XP nebo Vista a bude tam určitě nějaký základní a podstatný soft. Celý život si tam vkládáme další a další softy, a to nevědomky zkušenostmi nebo cíleným učením. A všechno se tam pěkně ukládá a střádá, takže samozřejmě nemáme přehled o tom, co tam všechno máme, protože to bychom se z toho zbláznili. Teď přijde to hlavní, šestý smysl. Žádný šestý smysl, to jen počítač šrotuje a šrotuje, pejsek vrtí ocáskem a hledá a hledá, dokud nevyskočí okno a v mém případě v něm bylo napsáno: přežiješ a budeš chodit! 
Proto jsem se nebála, někde v hlavě mi zůstal výsledek napsaný. Zdravotní stav si hlava vyhodnotila pěkně sama a já jsem měla kliku, že jsem to uměla přečíst.
Potácela jsem se mezi pohodovým stavem, když mě pravidelně a neúnavně rozmazlovala celá rodina a většina kamarádů, a stavem bezmoci a strachu. Bezmoc a strach jsou ty nejpříšernější pocity, jaké podle mě může člověk mít. Podobají se lapené a pištící myši v tlamě nenažrané hyeny.
  
Mám kamarádku Evu a obě ujíždíme na psaní. Je to závislost neškodná, dalo by se říci, že i bohulibá, tedy pokud se pominou duševní traumata neuznalých tvůrců. Na rozdíl ode mne má větší tah na branku, tudíž je mnohem dál než já.
Když mě přišla navštívit do nemocnice, její první věta zněla: „Vypadáš super, řekla bych, že lépe než dřív,“ a druhou větou zhodnotila situaci takto: „Ty máš ale štěstí! Tohle bude námět na knížku! To se jen tak někomu nepoštěstí mít takové zážitky!“
Přišlo mi to jako hodně vtipný povzbuzovák. V noci mi nebylo zrovna nejlépe a potřebovala jsem alespoň kousek pootočit. Než mi manžel vyškubl z ruky ovladač televize, tloukla jsem s ním o kovový rám postele, abych někoho přivolala. Potom jsem používala dřevěný hřeben, ale ten nevyvolával takový randál. Nikdo nešel a já jsem byla bolavá, nešťastná a vzteklá, že tu tak trpím a všichni na mě kašlou. Vzpomněla jsem si na slova, že mám vlastně štěstí. Jak jsem tak zírala do tmy na obrysy toho hnusného pokoje a nenáviděla momentálně sloužící směnu, semínko začalo pozvolna klíčit. Já vám dám! Všechno to jednou napíšu, aby všichni věděli, jak jsem se tady trápila!
V následujících dnech semínko začínalo zapouštět další kořínek. Jelikož jsem měla moře času, vlastně nic jiného než čas, začala jsem si s tou myšlenkou pohrávat a postupně přímo mazlit. Rozebírala jsem to ze všech stran a snažila se, být k sobě co nejupřímnější.
Od mládí jsme měli s bratrem díky našemu otci k dispozici úžasnou knihovnu. Byli jsme vášnivými čtenáři a já se díky širokému záběru žánrů dopracovala v pubertě do stavu, kdy jsem četla Hochy od Bobří řeky, Robinsona Crusoa, Božskou komedii, Žert, Zahradníkův rok, Tři kamarády, Jeden den Ivana Děnisoviče a Kámasutru, pečlivě ukrytou na dně knihovny, a to vše samostatně i na přeskáčku, dle momentální chuti.
Taky jsem psala. Nedávno jsem vyhrabala své první dílo a to indiánku, psanou krasopisem a ilustrovanou spolužačkou. Chodila jsem asi do čtvrté třídy a moc se mi to povedlo.
Když jsem napsala maturitní práci na téma můj vztah k umění za jedna a profesorka před celou třídou prohlásila, že tak dobrou práci už léta nečetla, rozhodla jsem se, že už tentokrát konečně něco napíšu. Pokud možno něco úžasného, nejraději nějaký bestseller.
Postupně jsem psala o všem možném a vše ukládala do desek. Pořád mi přišlo, že to není ono. Témat jsem měla nepřeberné množství, ale bylo to jako rozvařený bůček a já jsem chtěla steak.
A to vše do chvíle, než vypukla mánie zvaná Harry Potter. To jsem se konečně zdravě naštvala. Zase hlavní hrdina kluk! Nejsem žádná feministka, ale už mě ti klučičí hrdinové štvou. Ještě, že máme alespoň Barunku z Babičky. Napadlo mě téma a vrhla se na něj. Tentokrát to musím dopsat, i kdybych to měla celé několikrát přepisovat. Vytvořila jsem si varianty a jela až do vánoc. Můj otec pravidelně rok co rok pod stromeček obdarovával všechny členy rodiny knížkou a poslední kniha, kterou jsem od něj dostala, byla od pana Kundery Nesnesitelná lehkost bytí. Ano, to je psaní! To je krása, přímo jsem slintala u čtení, slova a věty se vznášejí, to není ani steak, to jsou křehoučké svíčkové medailónky. Znova jsem přečetla svůj výtvor a sebekriticky usoudila, že je to pořád bůček. Už ne sice rozvařený, ale je to bůček.
Přišly daně, času bylo málo a já znechucená svým výtvorem jsem myšlenku na další psaní opět zasunula někam dozadu.
Tohle vše mi probíhalo hlavou, když jsem přemýšlela nad tím, zda je to tak úžasné téma, psát o tom, že jsem jednoho dne padla na zem a už jsem nevstala. Taky proč to psát. Bagr mi jako odpověď nevyhovoval, tak jsem tu myšlenku nechala volně plynout a čekala, jestli přijde nějaký zlomový okamžik, který by mi napověděl. Okamžiky se dostavily mnohem později a byly dva.
Oba přišly v rehabilitačním ústavu. Ten první byl hodně absurdní.
Sotva jsem začala trochu ovládat svůj vozík, vydala jsem se na průzkum našeho patra, dál jsem si sama ještě netroufla. Výzdoba nic moc, místnost, která měla být něco jako společenská taky nic moc, ale všude nové obklady, nově vymalováno a čisto, že by se dalo jíst z podlahy. Se zájmem jsem si začala prohlížet nástěnky, kterých bylo tolik, že mi to připomnělo pionýrské tábory. Jídelníček, kulturní akce, změny cvičebních rozvrhů, doba výdeje jídla, propustky, vycházky a nechyběl ani domácí řád. Následovaly nástěnky, které už nebyly tak úsměvné a dětská léta mi nepřipomínaly. Statistika léčby pacientů, průměrné věky, muži a ženy, příčiny vzniku postižení, kde jsem se dozvěděla, že vedou pády, následují auta pak voda, sport, jiná traumata, suicidium (sebevraždy), cévní, tumor a jiné, kam asi spadám já.
Taky tu byla nabídka psychologické poradny pro klienty a rodinné příslušníky a termíny plateb regulačních poplatků.
Když jsem si to tak všechno pročetla, nebyl to žádný šlágr. Stála jsem na konci chodby a náladu mi jen lehce zvedly stříbrné kyvety, které nabízely hořký i sladký čaj. Jedna stála až na konci chodby a v rámci cvičení jsem se rozhodla, že si dojedu načepovat do lahvičky. Už jsem zvládla i bravurně u ní zaparkovat, natočit si, lahvičku dát do kapsy tašky, kterou jsem měla jako všichni připevněnou vzadu za opěradlem. Jak jsem se tak machrovsky otáčela na místě, jukla na mě z protějšího výklenku další nástěnka. Turistická mapa. Když sedíte na vozíku, měříte zhruba metr dvacet. Když k tomu připočtete, že nosíte brýle na čtení, které zrovna nemáte, tak cokoli, co je výš než úroveň vašich očí, se čte dost mizerně. Zírala jsem na tu mapu jako na zjevení.
„Díváš se, kam vyrazíš?“ ozvalo se vedle mě.
„Na co je tady turistická mapa???“
„Máš vozík ne, můžeš si vyjet, a kdybys to nezvládla, tak to je takové povzbuzovadlo víš, když se na ni budeš pořád dívat, tak se ti tak zachce chodit, že se prostě zvedneš a jdeš!“ Kluk, mlaďas o generaci mladší než já a směje se na celé kolo. Naštěstí mi rychle scvaklo a přistupuji na hru.
„Nebo je to pro návštěvy, aby věděly, kam nás mají vzít na výlet. Koukám, že jsou tady i trasy na kola.“
„No jasně! Zaháknou si tě za kolo a vyrazíte. Ovšem na to je třeba velkého tahouna, ale ty buď v klidu. Vozík má tak třicet kilo, ty máš tak padesát, tebe utáhne každej.“
„Vyškemrej električek,“ další kluk.
Během chvíle je nás plná chodba a rozhovor perlí a perlí. Miluju tyhle slovní ping-pongy a tenhle je mimořádný. Smích vyhnal i sestry zkontrolovat, kdo tu zas tak blbne.
Večer když už mám zavřené oči, musím se znova usmívat. Turistická mapa na spinální jednotce rehabilitačního ústavu, kde o choďáka nezavadíš, a co člověk nad touhle absurditou zažije srandy.
Tak mě napadlo, že tohle by stálo za to, to napsat.
Druhý okamžik byl hodně emotivní.
Už jsem jezdila na vozíku sama po budovách, když jsem najela do výtahu a proti mně seděl na vozíku kluk a měl obě nohy amputované pod koleny. Tohle bylo nejdrsnější, co jsem zde dosud viděla. Hezký, milý, sympatický klučík kolem osmnácti let. Jeden pahýl měl obnažený se stehy a druhý zavázaný. Během dalších dnů jsem se dozvěděla, že jel na kole se sluchátky na uších a neslyšel přijíždějící vlak. Kluci, kteří se k tomu nachomýtli a zachránili mu život, dostali později ocenění roku za Záchranu života.
Náhodou jsem se dostala do stejné cvičebny a ve stejnou hodinu jako on. Pokrok, jakým, se zotavoval, byl raketový. Když byly místní sportovní hry, pozorovala jsem při volejbalu převážně jeho. Byl jako neřízená střela a hrál s takovým zápalem a tak bravurně, že to až bralo dech. Jednou taky přijel na cvičení a ve dveřích už vykřikoval:
„Musím vám ukázat, co jsem se naučil! To budete koukat!“
Ve vteřině zajel mezi cvičební postele, v podstatě přeskočil na jednu z nich a postavil se na hlavu.
„dobrý ne?“
A kmital těmi pahýlky dopředu, dozadu.
„Ty jsi magor!“
Pronesla naprosto spontánně sestra.
Byl na posteli naproti mě a nemohla jsem se udržet, jak se mi chtělo smát.
„Tak o tebe je postaráno, skončíš v cirkuse.“
Všichni se smáli a pěli chválu na to, jak je fakt dobrej.
Za pár dní po této události, jsem na něj narazila opět ve výtahu. Seděl s opřenou hlavou na kolenou.
„Je ti špatně?“
„Ne, dobrý.“
„Neblbni, já někoho zavolám.“
„To je dobrý.“
Brečel.
„A můžu ti nějak pomoct?“
„Nemůžeš. Jsem v prdeli. Holka, co jsem s ní chodil, se na mě vykašlala, kluci ze školy za mnou byli jen dvakrát. Nebýt našich, tak za mnou nikdo nepřijede.“
Výtah zastavil a my jsme vyjeli ven. Když jsme se míjeli, zvládla jsem jen pohladit ho po rameni.
Podíval se na mě a řekl: „Dík.“
A v tu chvíli jsem se definitivně rozhodla. Všechno to napíšu. Nemůžu nikomu pomoct, ale můžu alespoň pohladit. Nemusím slova typu: bojuj, snaž se, určitě to bude lepší, to zvládneš, nevzdávej to, jakkoli jsou míněna v dobré víře. Poláci prý mají jedno pořekadlo, které hodně používají a to: Bůh nás ochraňuj od všech, kteří to s námi myslí dobře. 
Zní to dost nepochopitelně, ale hodně na něm je. Nejlíp to se sebou myslím já sama. Co je dobře pro tebe, nemusí být dobře pro mě a naopak.
Ve velkým průšvihu je člověk vždycky sám, ať má kolem sebe kohokoliv.
Budu se v tom znovu přehrabovat, budu vytahovat znovu vzpomínky, na které bych neměla raději ani pomyslet, budu si znovu pouštět ten šmírácký film. A budu znovu vzpomínat na všechny ty úžasné lidi, které jsem potkala, na kamarádství, na záchvaty smíchu.
Udělám to proto, abych pohladila třebas jenom jednoho člověka, který sám tajně bulí pod peřinou.
Od té chvíle jsem si založila sešit s cílem: budu si zapisovat všechny vtipné historky, abych náhodou na nic nezapomněla.
 






Zařazeno v kategorii Nejlepší z webu, Vězení a vozík





Počet komentářů na “Vězení a vozík jsou pro každého – 6. kapitola” - 3


    fotoeva   (6.7.2010 (21.45))

    Přečetla jsem a smekám,je to síla.Prostě fakt dobrý.


    Eva   (8.7.2010 (21.40))

    četla jsem všechno od 1. dílu.. ale tady jsem brečela nejvíc.. pořád na toho kluka musím myslet.. my se domníváme, že máme kdovíjaký problémy a přitom ...


    Ivna   (9.8.2010 (9.55))

    Čím dál tím lepší. Tenhle díl se mi zatím líbil nejvíc i styl jakým píšeš. Tvoje myšlenkové pochody jsou fakt zajímavé a ten rozvařený bůček a steak, no bomba. Co se týče tématu ... já jsem sice nebrečela, ale dýchat jsem skoro zapomněla.



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička