Smlouva s Ďáblem 25.díl


19. července 2010, autor tonyend,



Nemůže mi přece vzít Eriku, jak by to udělal? Je to má první opravdová láska, nenechám si ji vzít! Budu ji bránit!
Nastala chvilka mlčení. Seděli jsme a dlouho jsme nic neřekli. Hlavy jsme měli o sebe opřené a nepadlo jediné slovo. Přesto jsme se cítili, jako jedno tělo, jedna duše.
Podívala se na hodinky.
„Jejda, jéje, já už budu muset jít domů.“
Mrzelo mě to, nejraději bych tam s ní seděl třeba do rána.
Vstali jsme a odcházeli jsme tím zeleným tunelem, vytvořeným stromy k vstupní bráně.
Na ulici mi řekla, že musí fakt jít. Ale otálela s odchodem.
„Eriko, můžu za tebou přijet zase příští neděli, přijel bych tím vlakem, jako dnes, jak měla přijet Katka.“
Bylo na ní vidět, jak se jí ulevilo.
 Doufala, že uslyší tuto větu.
„Přijeď prosím, budu na tebe Tony čekat na nádraží!“
Teprve teď odcházela celá šťastná k domovu.
 Zamířil jsem na vlakové nádraží.
Jak jsem šel, tak jsem si uvědomil, jak je krásná. Štíhlá a milá. Jak jí slušely rifle i svetřík. Je to parádní holka, ta Erika. A že se nechce líbat, no to přece nevadí, jen když budeme zase spolu.
Vlak měl odjezd za hodinu.
Sedl jsem si před nádraží na lavičku a čekal jsem na vlak.
Zavřel jsem oči a snil jsem si o další neděli. Ještě, že se počasí zlepší a nebude pršet. Ale kdyby pršelo? Kam jít, kde bychom se schovali? Jen ne do hospody, tam bych měl silné pokušení, dát si pivo. Nebo dvě…
Probudilo mě zahoukání lokomotivy.
 Přijel vlak k nástupišti. Cestující vystoupili a já s několika dalšími nasedl do vagónu a čekali jsme na hvizd výpravčího. Těšil jsem se domů, máma bude zase zvědavá. Klidně jí o Erice řeknu.
Škoda, že si nemůžu povídat o holkách s otcem. Prý mám na to čas, hlavně si neudělej nějaký malér. Tím to skončil.
 Přemýšlel jsem, jestli si jiní kluci vypráví o trampotách, co mají s holkami se svými otci.
Stanice Brod.
A jsem doma. Vysedám a ani mě nenapadlo, že bych se šel podívat do bufetu, jestli je tam Jarmila, že by mi načepovala zadara pivo.
 Pro mě a za mě, ať tu tvou zahrádku už obdělává, kdo chce, je mi to fuk.
Mám Eričku! Myslím jen na ni.
Přišel jsem domů. Máma se na mě zase tak podivně dívala, ale lišácky se pousmála.
„Tony Tony, vidím, že jsi opravdu zamilovaný, je to na tobě poznat na dálku.“
Sakra, jak to jen ženy dělají, že všechno na mužích poznají, to je fakt divné.
„Jo, mamí, jsem do ní blázen, to se nedá popsat slovy… To se musí prožít! Vždyť i ty jsi musela být do otce zamilovaná, nebo ne? Řekni jak moc?“
„To víš, že byla. A pořád jsem. Řekni mi ale, proč mluvíš o tatínkovi pořád – On a otec?
Proč neříkáš -,táta, tatínek´, proč?“
Zarazil jsem se. Má pravdu.
Tak, proč?
„Bude to asi tím, že mě neměl rád, když jsem byl menší, že mě často bil a nadával. Tak proto je to jen On a otec.“
„Ale on tě přece má také rád, jako tě mám ráda já. Brával tě sebou na výlety vlakem, když jsi byl malý, projeli jste spolu celou republiku od Aše po Košice.“
Na to jsem už neuměl odpovědět.
Šel jsem k sobě do pokojíku a vysvlékl jsem se. Uklidil jsem oblečení a dostal  jsem náramný hlad.
„Mamí, co si můžu vzít k jídlu?“
„Je tam ještě ten bůček, ale vem si k němu chleba, zelí už není, tak si otevři sklenici s okurkami, je ve spíži.“
Pojedl jsem a šel jsem se zavřít do pokojíku. Nepustil jsem si žádnou hudbu, lehl jsem do postele, snil a snil jsem jen o Erice. Usnul jsem a pořád se mi o ní zdálo, jak jsme v tom parku a držíme se za ruce. Polštář pod hlavu jsem zase zmuchlal a objal. Jako moji sladkou krásnou Eriku.
 
 
 
Je pondělí.
Vůbec, ale vůbec se mi nechce vylézt z postele. Nejdu ani posnídat.
Přesto vstávám a hledám v šuplíku diář.
Vždyť jsem ho měl a ještě jsem si do něj neudělal jedinou poznámku. Tak tady je.
Přemýšlím, co si do něj zapíšu.
Začnu od soboty 16. srpna. Červenou propiskou jsem podtrhl tento datum a připsal jsem poznámku.
Stručnou, ale vše říkající.
-Poznal jsem dívku jménem Erika a jsem do ní zamilovaný!!!
A co k neděli 17. srpna?
-Je zamilovaná do mne a držíme se za ruce. Miluji ji!!!
Rozhodl jsem se, že si budu takto všechno zapisovat. Diář jsem nemusel nikam schovávat, rodiče mi mé soukromí nebrali.
Byl jsem tak šťastný, že jsem se s tím chtěl pochlubit i klukům, že už mám svoji holku, že spolu chodíme. Co na tom, že teprve dva dny. Byla to skoro věčnost.
Oblékl jsem se a zavolal jsem na mámu, že nebudu obědvat a šel jsem ven.
Za Alím, Štístkem a Loudou.
Byli doma.
 Řekl jsem jim, jestli půjdou ven. Ptali se, kde jsem byl, proč jsem se neukázal. Šli jsme, no kam jinam než do Kotvy, do našeho Doupěte.
„Máš cigarety?“ zeptal se mě Alí.
„Nemám. A už nebudu kouřit. Ty nekuř taky, když sportuješ.“
„Jak, už nebudu kouřit?“ divili se Štístko s Loudou.
„Prostě nebudu! Rozhodl jsem se, že přestanu a je to.“
„Ale proč? Dostal jsi doma výprask od fotra, nebo co?"
„Nedostal. Ale něco vám musím říct. Byl jsem s Effendym v sobotu ve Vizovicích a..“
„Kdo je ten Effendy?“ divili se všichni, s kým že jsem to byl.
„To je Standa, bydlí dole v ulici, chodil s námi do školy, jen do jiné třídy a nechává si tak říkat.“
„No a co dál?“
„Prostě jsem s ním jel vlakem do Vizovic, byli jsme u jeho dědy a…a on si tam musel něco udělat na soustruhu, on tam u nich byl přes noc a já jel zase domů do Brodu, no a…“
„Zkrať to, mluv k věci!“
„Zkrátka a dobře uviděl jsem tam jednu tak krásnou holku, že jsem se do ní na první pohled zamiloval a včera jsem za ní jel zase. Byli jsme spolu v parku a tak… Vadí jí, když někdo kouří, tak jsem jí řekl, že už nebudu, no.“
„Já se snad poseru, tak ty kvůli nějaké holce přestaneš kouřit, jo, přestaneš úplně s kouřením, jo?“ zavolal nevěřícně Alí a Štístko s Loudou se jen smáli.
„Fakt. Fakticky přestanu! Když jí to vadí…A já ji miluji.“
„ A co pivo, co vínečko, to jí nevadí?“ vysmívali se, namísto toho, aby byli z toho -,paff´, že nebudu kouřit.
„Pití jí vadí zrovna tak, no ale co, když budu s ní, tak prostě pít nebudu, to dá rozum, to by mě už nechtěla…“
„Tak to je jiná, složme se a koupíme si flašku třešňáku a připijem si na to tvoje slavné -,Zaláskování!“ navrhl Alí.
„Když já tu nemám peníze.“
„Já mám, příště přidáš a je to. Jdeme koupit víno a vypijem si, prázdniny nám budou končit a žijeme jen jednou!“
Koupili jsme litr třešňáku a vrátili se do doupěte, abychom jej tady v úkrytu v klidu vypili.
Seděli jsme v trávě, zem byla docela studená a flaška kolovala mezi námi. Za chvíli byla vypitá. Dostal jsem šílenou chuť ještě na jednu. Začal jsem se z ničeho nic třepat, ale zimou to nebylo.
„Sigi co je to s tebo?“ podivoval se Alí.
„Já sám nevím, asi je to tím vínem, necítím se najednou dobře. Půjdu se projít, vydýchat to a pak domů do postele.“
„A co slezina, příjdeš za námi, vypadá to, že se už vypršelo a bude slušné počasí, tak bychom se mohli domluvit a někam si zajet. Poslední dny volna a pak do školy, mysli na to!“
Rozloučil se s partou a šel jsem se projít, vydýchat alkohol, za dvacet minut to nebude poznat.
Nešel jsem po chodníčku, ale vylezl na železniční násep a šel jsem po kolejích k přejezdu.
 Zvykl jsem si jít tudy a zkrátit si cestu.
Bylo to zakázané, ale my jsme všechny zákazy stejně porušovali a nikdy se nic nepřihodilo.
Od přejezdu to bylo pár stovek metrů na nádraží.
Zmítala mnou ta nepřekonatelná chuť ještě si vypít, víno mi nějak nesedlo, co tak dát si pěkně studené, orosené pivo, dvě… Sakra vždyť nemám ani halíř. Co kdyby tam byla ale Jarmilka,ta mně dá pivo zadarmo. Zadarmo. Bude ale chtít, abych šel k ní a vyspal se s ní. Ne, nepůjdu za ní. Mám Eriku a jen tu miluji.
 Na přejezdu jsem odbočil do leva a procházel jsem se ulicí do doby, než jsem usoudil, že alkohol už není v mém dechu cítit a zamířil jsem domů.
Bylo mi zle. Ale z čeho?
Po příchodu domů jsem se rychle vyzul a zavolal, že nemám hlad, že nebudu obědvat. Lehl jsem si a snažil jsem se usnout.
 Třesavka ustávala, jen jsem se potil, jako kdybych měl chřipku. Chřipku? V srpnu? Blbost, to není chřipka. Spal jsem neklidně až do dalšího dne.
Probudil jsem se a cítil jsem se lépe.
Na včerejší třes jsem zapomněl.
Umyl jsem se a oholil jsem se. Protivné holení, proč já vůl s tím začal, teď abych se co chvilku škrábal po tváři. Knírek pod nosem dostával konečnou podobu. Dělal mě starším, než jsem byl.
Otec spal po noční směně, ale stejně kdyby pro něj přišli, tak by vyskočil jak pérák a šel by jezdit za jiné. Práce, práce a zase práce. Že ho to baví.
Máma seděla u stolu v kuchyni. Mlčela, říkala tomu, že má černou hodinku. Koukala jen přes okno ven do zahrádek.
„Ale že sis dneska pospal, bez jídla, co je to s tebou Toníku?“
„Nic se neděje, všechno je v pořádku, mámo. Mám konečně hlad. Můžu si udělat na snídani míchaná vejce?“
„Jen se pořádně najez, pořád rosteš, tak ať je z tebe kus chlapa, on už je, ale to nevadí, jen jez…“
Vyklepl jsem si tři vejce na pánvičku a míchal je na plotýnce sporáku. Hotovo. Vypnul jsem plyn a šel jsem s pánví ke stolu. Ukrojil jsem si krajíc chleba a posadil jsem se vedle mámy.
„Měl sis osmažit cibulku, lépe to chutná! Proč si to nedáš na talíř? A nesol tak moc, není to zdravé…“






Zařazeno v kategorii Romány, četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem





Počet komentářů na “Smlouva s Ďáblem 25.díl” - 2


    tonyend   (20.7.2010 (15.45))

    Zamilovaný nevidí, neslyší- nechce vidět a slyšet. Jen bláznivě miluje. O tom to je! A Tony? Miluje dvě věci... pivo a Eriku.Stává se z něj člověk dvou charakterů, což nevěstí nic dobrého. A ty dialogy- no ono to je přece z minulého století... a dnešní zamilova mají jiný slovník.


    Eva   (21.7.2010 (11.15))

    Máš pravdu, ale pro čtenáře to není atraktivní ... chybí tam temporytmus..



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička