Hook 01-04-13

Perex:

Je Velikonoční pondělí a šlo by psát o tom, jak Ježíš Kristus vstal z mrtvých, rozhlíd se po naší rozkvetlé krajině zapadané sněhem a pak úpěnlivě prosil všechny kolem, ať ho přitlučou zpátky, protože tohle je i pro něj přes čáru, nicméně i když by se to psalo dobře, samo, tak dnes, jelikož je svátek velkej, udělám výjimku.

Jak jsem zde před časem annoncoval, existuje kniha "Nasrat" a pokud si dnes odsedím u kompu svých plánovaných deset hodin, budu mít konec nadohled.

Hlavní hrdina, kterýho jsem pojmenoval Alan (původní jméno Vilém mi nakonec přišlo debilní) žije život ne úplně vytuněnej a skončí neradostně. Tím jsem vám prozradil celej děj.

Takže dnes ne urážení, posílání vedoucích smažek do prdele, ale výňatek z knihy "Nasrat", kterej je někde z první třetiny textu.

Jestli se u psaní Hooka kontroluju, tak tady ne. Neumím psát mainstream a nikdy bych nedal třeba Účastníky zájezdu.

Tedy ne každej, kdo se do toho pustí a přečte to, bude nadšen. Neudělám s tím nic, neb nepíšu pro každého.

Knihu jsem věnoval jednej virtuální. Je to asi to jediný, čím jí můžu udělat radost.

———————————————————

Druhej den po tom, co si Alan prožil s fotrem intimní noční chvilku, se vzbudil k obědu. Teda, vzbudila ho matka. Stáhla z něj peřinu, že prej ptáci už od božího rána zpívaj, a že Alan vo tyhle krásy světa přijde.

Ptáci mi byli v tu chvíli u prdele. Včetně toho mýho, zvadlýho. Ať si kurva třeba vyřvou hlasivky. Chtělo se mi spát. Chtělo se mi spát a chtěl jsem, aby ten spánek byl věčnej.

Vstal jsem. Matkám se neodporuje. Možná se posílaj do prdele, možná se jim kradou z peněženky drobný, ale neodporuje se jim. Jsou to matky.

Před pěti lety ještě nasávala tajně. Všichni sice věděli, kde má poschovávaný flašky, ale dělali, že se nic neděje. Pak se od ní fotr odstěhoval, asi čtrnáct dní poté, co odešel Alan.

Pak už začala chlastat bez brzdy. Láhve s kořalkou vystavený na stole. Nebylo je před kým schovávat. Ceny chlastu šly nahoru rychlejc, než platy. Taky spotřeba rostla. Občas se nedalo, než ten chlast seknout. V okolí Jezerky měla plot ve všech krámech.

Někdy dělala po knajpách bengál, někdy se to zesralo tak, že dostala krátkou odvykačku v lapáku. Někdy je ten život kapku dojebanější, než se píše v Blesku.

Oběd byl nachystanej a z horkej polívky šla pára a smrad česneku. Česnek je zdravej. Dobře se po něm sere. Tvrděj doktoři, co na to maj školy a autoritu.

Vedly se řeči. Teda, fotr vedl monolog.

Měl nabraný nějaký půjčky, takže měl pocit, že je za ekonoma. V Bauhausu sice řezal lamino na kousky, jak si naporoučeli kutilové, co neměli na Ikeu, ale doma byl ekonom.

Zrovna se chlubil, že se mu podařilo odložit placení jistin o rok, že budou platit jenom úroky, na který si vezme další půjčku, takže to celý zkonsoliduje.

Alan viděl, jak se při tom posledním slovu podíval pod stůl. Asi ho měl napsaný na papírku. Těžký slovo. Takový vzácný. Skoro nikdo mu nerozumí, ale každej, kdo ho slyší, moudře pokyvuje hlavou.

Alan si pomyslel, že kdyby fotr řek, že je to celý v píči, nemusel to číst a bylo to srozumitelnější.

Matka se na fotra obdivně koukala. Netušila, se svým vypitým mozkem, že se fotr řítí do prdele a je bere sebou jako nedobrovolný pasažéry.

Netušila, že tenhle last minute, co se tváří tak výhodně, je neodjebe na Mallorcu, ale do sraček.

Alan koukal do polívky. Z česneku se mu zvedal kufr. Fotr se začal tvářit dotčeně. Čekal ovace a diplom a adoraci a možná ještě víc česneku. Fakt se po něm dobře sere.

„Se ti něco nezdá?“

„Co by se mi nemělo zdát? Zdá se mi všechno. Barevně.“

„Přesně takhle se to dělá se státníma financema.“ Znovu se kouknul pod stůl. „Zkonsolidujou se.“

„Jasně.“

„Jaký doprdele jasně? Vždycky je dluh státního rozpočtu tak velkej, aby pokryl úroky z peněz půjčenejch předtím.“

Zvedl jsem hlavu. „My máme státní rozpočet?“

„Jasně, že máme. V malým. Ale ekonomický zákonitosti fungujou obecně. Ve velkým i v malým.“

Matce svítily oči.

„Hele, víš kdo řídí tenhle stát? Včetně financí?“

Fotr se nahrbil. „Jistě. Vláda. Ministři. Vo co de?“

Nechtělo se mi, ale muselo to ven. Zničenej noční home run a česnek na kvalitní hovno a kecy k zblití. „Tak já ti povím, kdo řídí tenhle stát. Čuráci. A jestli to chceš dělat jako voni, tak bych měl jeden dotaz – můžu ti taky říkat čurák?“

Matka zapištěla jako fretka přistižená při masturbaci. Kolem hlavy mi proletěla sklenička. Broušená. Z půlky naplněná Bráníkem, co ho měl Ho-či-min na rohu ve slevě.

Byl to můj poslední rodinnej oběd. Sbalil jsem se a odešel. Byl jsem sbalenej rychle. Nebylo co balit.

——————————————————-

Tak. Dnes jsme měli literární koutek sjetýho anorektickýho Zelenýho Škraloupa. Doufám, že jsem tomu, kdo to dočet, nezkazil pomlázku.

Tačvůd je v poho, Gekon taky. Oba se shodli, že letos nás Jaro mine, neb je na tripu, děsně si to užívá a nevidí jedinej důvod, aby se k nám trmácelo. Nějak za pár měsíců přijde Léto. Přijde tajně a po špičkách, takže si ho všimnou pouze a jen ti všímaví. Zbytek, ten zhulenej zbytek, si bude až do podzima myslet, že Zima tu má trvalý.

Užijte si to a dejte pozor na vejce. Maj skořápky a cholesterol.

To je vše.