Smlouva s Ďáblem 38.díl


1. srpna 2010, autor tonyend,



V očích se jí zaleskly slyzičky od radosti nad prstýnkem i knihou. Dala mi tu největší pusu.
Dostal jsem od Eriky dárek, ale nechtěl jsem si ho rozbalit.
Zlobila se, ale přesvědčil jsem ji, že z něj budu mít ještě větší radost až doma, až budu sám.
Uviděl jsem, že má v pokojíku klavír.
Říkala, že ráda hraje a pořád se zdokonaluje ve hře s kamarádkou Katkou.
Zeptala se, jestli mi může něco zahrát.
Nechtěl jsem „něco“, ale Píseň pro Elišku.
Posadila se na to malé směšné sedátko, zvedla desku na klavíru a její ruce se rozběhly po černobílých klávesách. Nevěděl jsem, co to je za skladbu, kdo ji složil. Jen tak se rozehrávala.
Zavřel jsem oči a představoval jsem si, že to co slyším, co vnímám, že je to jak vítr ve vysoké trávě. Tráva se vlní, ohýbá a já jdu bosý vstříc Slunci na obzoru…
Netušil jsem, že hudba může být tak inspirující v představivosti, jak je vznešená a nádherná.
Pak nasadila tón a já otevřel oči dokořán a díval se na její hbité prstíky, jak se prohání po černých a bílých klávesách.
Hrála jen pro mne.
Píseň pro Elišku.
Pak hrála něco smutného prý od Bacha a své vystoupení zakončila nějakým Chopinem.
Málem jsem se zeptal, že jsem nevěděl, že hudbu skládal i Chaplin. Že ho vidím spíš s tou buřinkou na hlavě a hůlkou v ruce.
Zatleskal jsem jí. Opravdu se mi to líbilo.
Jednou se z její klavírní hry budou těšit její žáčci.
Zeptala se, jestli má ještě něco zahrát.
„Jo, kdybys znala písničku, které já říkám Montgomery, Jižanská hymna. Ta by mi udělala také velkou radost, slýchám ji na čundru u táborového ohně…“
Neměl jsem to vůbec říkat.
Nevím proč, ale musel jsem ze všech sil maskovat nenadálý smutek v duši. Snad bych se mohl i rozbrečet.
Nevěděl jsem ale proč.
Proč na mne tato písnička, jako jediná, tak dokáže zapůsobit.
Ten můj smutek však byl jako předtucha a já se v té písničce pořád jaksi viděl.
A nešlo to rozumně vysvětlit.
Když jsem ji slyšel hrát a zpívat, tak jsem se uzavřel do sebe a nebylo se mnou kloudné řeči. Pak mě to po chvíli přešlo.
Ale tóny a slova zůstávaly dlouho v mé duši.
„Ráda bych ti ji zahrála, ale vůbec ji neznám…“
Tím lépe Eriko.
Nadechl jsem se a smutek jsem dokonale zamaskoval.
Pozval jsem Eriku k nám do Brodu. Máma ji ráda uvidí.
Popřál jsem Erice i jejím rodičům hezký Štědrý den a celé Vánoce a se smutkem v duši jsem je opustil.
Když jsem seděl ve vlaku a odjížděl domů, do Brodu, byla ve mně směsice pocitů.
Štěstí, lásky, ale také sebeobvinění, za to jaký jsem.
Jak dlouho se můžu takto schovávat sám před sebou samým, jak dlouho utajím své pití? Komu se mám svěřit, kdo mi může poradit co s tím?
 
 
 
Domů jsem přijel včas, jak jsem mámě slíbil.
Byli jsme na Štědrý den všichni u slavnostně prostřeného stolu v obývacím pokoji. Já, máma i otec.
Stal se zázrak. Nebyl ve službě.
Před jídlem následovalo tiché pomodlení. Předstíral jsem, že se modlitby také účastním. Sepnul jsem ruce a neslyšně šeptal  „Panebože jen ať vydrží můj vztah s Erikou, panebože jen ať se nikdy nerozejdeme, ochraňuj ji. Amen."
Místo kapra jsme si pochutnávali na smaženém rybí filé s bramborovým salátem. Když jsem odjel za Erikou, tak otec přinesl ze sklepa malý smrček a sám jej nazdobil.
Teď na něm zapálil svíčky a vypnul lustr. Obývák osvětlovaly jen voskové svíčky a vytvářely příjemnou komorní náladu.
„Tatínku, běž se podívat, jestli nám Ježíšek nenechal něco ve skříni. "
Otec vstal a šel do ložnice.
Vrátil se do obýváku a v ruce nesl velkou krabici a malou krabici.
Obě hezky zabalené do bílého papíru.
Položil obě před mámu a ta se dělala udivenou. Hrála to perfektně. 
„Jé, tady ta velká je pro našeho Toníka a tato, no, ta je pro mne ".
Od otce dostala kabelku. Hezkou.
Ale k čemu jí kabelka bude, když nikam nechodí?
Při nákupu v obchodě jí překáží berličky. Tak jedině, že bych jí kabelku nosil sebou já, když jdeme spolu ven.
Poděkoval jsem Ježíškovi, vzal jsem si tu velkou krabici a odnesl ji k sobě. Vrátil jsem se a podal jsem mámě zabalené elpíčko s dechovkou.
Roztrhla obal mého dárku. 
„Jé, tatínku, podívej se, co jsme dostali od Ježíška." 
Otec si desku prohlédl, také poděkoval a hned šel zapnout gramofon.
Tož to ne, to tu s vámi nebudu, tu hrůzu si poslouchejte pěkně sami!
Poděkoval jsem a zavřel jsem se u sebe.
První jsem rozbalil dáreček od Eriky.
Dostal jsem dvě malé knihy, ale velké svým obsahem.
První byla od W. Shakespeara Sonety. 
Tu druhou napsal J. W. Goethe a jmenovala se Utrpení mladého Werthera.
Byl jsem tím překvapen a nevěděl, kterou začít číst první.
Přišel jsem zakrátko na to, že je musím číst současně.
Ta první byla oslavou krásy a lásky a ta druhá ve mně vyvolávala pocit, snad oslavy sebevraždy nešťastně zamilovaného Werthera.
Když jsem se ponořil do jeho smutku a beznaděje, hned jsem musel otevřít knihu Sonetů a některý si přečíst, napít se z nich, jako živé vody.
Možná v tom viděla sama Erika podobnou symboliku, proto mi je dala.
Okamžitě splynuly obě knihy s mou písničkou Montgomery.
Někdy později jsem slyšel, že alkoholikova duše je závislá na splínu.
Ten dává sílu pro další napití.
Velká krabice od rodičů skrývala černé boty kanady a obálku. Co mi v ní Ježíšek ale píše?
V boty jsem tajně věřil, ale v dopis ne.
Mám nádherné černé kanady!
Rozlepil jsem obálku a uviděl v ní své rifle! 
Našel jsem v ní deset pětibonů!
Šel jsem rodičům poděkovat a upřímně jsem řekl, že to jsem si ani nezasloužil.
A já nelhal. 
Otec toho moc nenamluvil, zamručel něco, abych si toho užil. Máma jen řekla, abych nezlobil.
S hlavou svěšenou k zemi jsem je nechal poslouchat to bum tata bum ta tata a zavřel jsem se v pokojíku.
Chtělo se mi brečet. Moc brečet.
Zhasl jsem světlo a šel jsem spát.
Myslel jsem na milovanou Eriku, slyšel ji zase hrát na klavír, jak pojedu na čundr v nových nablýskaných kanadách, jak půjdu do Tuzexu a vyberu si parádní rifle. Asi ty štrausky.
Do toho se ale zapletl zničeho nic korbel s chladným pivem a bylo po pěkném snění.
Popadl mě zase pocit viny a bodal a bodal a já nevěděl co s tím, co dělat, jak se jej zbavit.
 
Na Štěpána někdo zazvonil.
Slyšel jsem hlas otce a pak ten druhý.
„Tak jen pojďte, slečno dál…“
 "Já jsem Erika, přijela jsem za Tonym ".  
Erička našla Záhumenní ulici a náš dům.
Máma vykoukla z obýváku a obě se srdečně pozdravily.
Erika si vysvlékla kabát. Otec jí ho galantně pověsil na věšák v chodbě.
Vyzula se z kozaček a nevěděla co teď.
Má se bavit s mými rodiči?
Otevřel jsem dveře pokojíku a pozval ji k sobě. Koukali jsme na sebe a věděli, že by nám bylo lépe, kdybychom byli někde sami.
Teprve nyní jsem jí poděkoval za obě knihy.
Zeptala se, jestli jsem už některou začal číst.
Překvapil jsem ji tím, že čtu obě zaráz.
Divila se, že nemám doma žádné jiné knihy.
No já hodně četl, ale jen knihy z veřejné knihovny.
Divila se asi proto, že se mohla se mnou prakticky bavit na jakékoli téma a neviděla, z čeho jsem znalosti čerpal. Sama byla vzdělaná, kultivovaná inteligentní dívka. Pro roli učitelky jako stvořená.
Nabídl jsem jí na zahřátí čaj. Ale bez medu.
Sám jsem si také uvařil hrnek čaje a tak jsme seděli a usrkávali horký čaj a přemýšleli, kam půjdeme.
Nevím, koho z nás to napadlo, ale zamířili jsme do kostela. 
Venku sněžilo a byl mráz. Nádherný Vánoční čas.
Věděl jsem, že její rodiče jsou ateisté a ona také.
Věděla, že já jdu do kostela vraty a dveřmi hned zdrhnu. Že také nejsem příliš věřící.
Ale dnešek byl jiný.
Otevřeli jsme ta velká vrata a vstoupili dovnitř kostela.
Uvnitř kostela bylo přece tepleji než na ulici. 
Rozhlížela se po té nádherné výzdobě a pak sepnula ruce a sklonila hlavu. Odříkávala něco, jako motlitbu.
 Pak jen mlčky stála a vnímala tu neviditelnou přítomnost božího pohlazení v duši, stejně jako kolem nás věřící lidé.
Já se modlit neuměl, tak jsem také sklonil hlavu a šeptal jen „Bože ochraňuj naši lásku!"
V tyto vánoční dny přicházela do kostela spousta nevěřících lidí. Něco jim prostě říkalo, běžte a modlete se, však vás kvůli tomu neubude!
A já, jako oni, také chtěl nějak ze sebe smýt pocit viny, o níž jsem věděl stále jen já.
O to byla těžší a těžší.
Boha jsem však nenacházel.
Možná mi vyšel i vstříc, ale já musel být v tu samou chvíli ožralý a přehlédl jsem ho.
 Ožrala vidí jen to, co chce a slyší zrovna tak. Pravdu má za lež a naopak.
V kostele jsem tíhu viny nedokázal ze sebe smýt.
 Ale zahlédl jsem záblesk, který mně zjevil, že přestávám pít pro tu báječnou chuť, kterou pivo má, pro radost.
Začínám pít jen proto, že se musím alespoň trochu, ale raději víc, opít.
Z konzumenta alkoholu, jsou jich stamiliony, ti si vypijí jedno pivo po obědě a dost, jsem se posouval víc a víc k pijákovi, kterých jsou miliony.
Pijáků je méně, ale ti mají každý den stamiliony problémů a potíží se svým pitím, opilostí a vlastním životem.
Vyšli jsme ven z kostela, každý s jiným vnitřním pocitem.
Erika se mě zeptala, jestli jsem se modlil.
„Ano. Byla to taková má krátká modlitba. Za něco jsem se modlil, ale neprozradím ti  za co ".
Nelhal jsem.
 „Já se také pomodlila. Ani já ti neřeknu k čemu ". 
Zasmáli jsme se tomu, chytili jsme se za ruce a chodili bez cíle svátečním Brodem. Bavili jsme se o knížkách, které se nám po přečtení nejvíce líbily.
Jak jsem Eriku poslouchal, tak mi bylo jasné, že je hodně krásných knih, které jsem v knihovně určitě přehlédl.
Tyto knížky ale nejsou v žádné hospodě na světě. Tam si můžu přečíst jedině tak od guláše politý jídelní lístek a Rudé právo.
Mám se k čemu vracet.
Dovedla tak poutavě vyprávět.
Řekl jsem jí, jaké jsem měl pocity při poslechu jejího klavíru, když hrála.
Smála se. Smála se tak nádherně, přirozeně. 
„Ano, ano, Tony, hudba člověka opravdu povznáší. A i ten, který ji poslouchá a nemá žádné velké hudební znalosti, i ten by v ní měl slyšet to, co při psaní not viděl autor.
Jak třeba prší.
Padá déšť a šumí, bubnuje na střechy, klepe o listí stromů, kapky vody stékají dolů.
I takový vítr se dá zahrát. Jak si jen tak pofukuje, cítíš jej ve vlasech, cuchá ti je. Pak se změní ve vichr. Ohýbá stromy a láme je v bouřce. A je klid. Hromy a blesky jsou pryč. Také jdou zahrát. A pak vysvitne slunce a objeví se na nebi nádherná duha. Tak skladatel vidí v notách i bouřku.
Vnímavý posluchač ji tak slyší a vnitřně i vidí.
 Proto je napsáno tolik nádherných děl. Jsou veselá, smutná, ale vždy inspirující. Jsou o přírodě, lásce, smrti a Bohu.
Nejvíce však o nás samých. O lidech a pro lidi.
Ale pochopí je jen ten, kdo dobře naslouchá. Je moc důležité, umět naslouchat. Nejen hudbě. Také lidem.
Hudba lidi sbližuje, to je jejím posláním. Proto hudbu Beethovena poslouchají v Americe stejně tak v Japonsku. Jsou to dvě naprosto odlišné společnosti, každá se svojí kulturou a přece Beethovenovi rozumí stejně.
Hudba je prostě jak esperanto.
To jen my lidé si dokážeme ubližovat, vzdalovat se jeden druhému, milovat i nenávidět. Já když si sednu ke klavíru, tak jak začnu hrát, jsem jako v jiném světě. Krásnějším a přívětivějším, otevřeném každému srdci, jen do něj vstoupit. Jen se musí před vstupem všechno špatné odložit".
 „Tak počkej, to by znamenalo, že špatný člověk, by nesměl nebo neměl hudbu poslouchat?
Člověk může mít různé špatnosti, a přesto může jít sám nebo s někým na nějaký koncert, doma si může pustit desku a jak říkáš – naslouchá- . Dost dobře nechápu co by měl odložit. Kabát, klobouk?“
 „Ne, tak tomu není. Špatní lidé jistě jsou, ale ti na koncerty určitě nepříjdou a pochybuji, že by si doma pouštěli Čajkovského.
Jistě, můžou poslouchat, ale ti nikdy neproniknou do hloubky myšlenek skladatele. Poslouchají jen tak, povrchně, řekla bych, že zbytečně.
Dovedu si je představit, jak sedí na koncertě a kradmo se dívají na hodinky a říkají si, panebože, kdy už bude konec, kdy ten čaroděj ve fraku, ten co stojí před těmi vrzaly, ten s tou hůlčičkou přestane mávat a blbnout.
Nervózně poposedávají a myslí na všechno jiné, začnou rušit jiné, jen ne na hudební zážitek. Proč tam vůbec přišli? Snad z povinnosti k někomu.
Ale tu radost nesdílí a nepředají si ji. Měli zůstat raději doma. Jsou prostě falešní. Já si jen myslím, že hudbu poslouchají ti dobří lidé a naštěstí je jich určitě více, než těch zlých ".
 „Tomu bych porozuměl, ale co když příjde na takový koncert nějaký ,špatný´  člověk a rád by naslouchal tomu skrytému skladatelovu odkazu. Hmm? Nebo si koupí desku a poslouchá jí sám doma?“
„Tak možná, že je špatný, nebo byl, nevím jak a v čem, ale když se rozhodl, že chce poslouchat takovou hudbu, tak je to dobré znamení, on pochopí, on pochopil, že dělá, že dělal něco špatného, a hledá cestu k nápravě. Chce se změnit, určitě po změně začne toužit.
Ale já ti tady takto vyprávím jen své názory.
Jíní můžou mít odlišný názor, ale já to tak vidím, jak jsem řekla.
Můžeme se bavit o jiných věcech ".
Její slova zaťala do mé duše své ostré drápky.
Našla v ní moji Vinu a zasáhla ji.
Něco mi ta slova říkala.
Jsi jeden z těch špatných!
 Ale hudbu posloucháš, chceš se napravit, hledáš cestu k dobru..?
„Co jsi tak najednou zmlkl? Nad čím dumáš? Nebo jsem snad řekla něco nevhodného?“
Nemohl jsem jí povědět o svém vnitřním boji, jistě by se ptala po příčině, ne o důsledku.
Tak zase lhát.
Přesto sílil pocit, že bych se měl někomu jinému svěřit. Ale komu? Koho bude zajímat, co prožívá a co začíná trápit sedmnáctiletého kluka.
Už jsem slyšel pádnou odpověď.
Neboj se, za chvilku budeš starší o rok, dospěješ a budeš se na všechno dívat jinak.
Já začínal mít strach, že už teď vidím všechno jinak přes orosený půllitr s pivem.
Když jej zvedám, abych se napil, tak mířím do jiného světa. Po deseti pivech jsem jak na jiné planetě, nejsem to já, ale někdo jiný v mém těle, v mé mysli. Když se pak ale ráno s hrůzou probudím, tak jsem to já.
„Eriko, nechceš jít ještě k nám? Na čaj?“
„Tony už ne. Stejně mi za chvíli pojede vlak. Půjdeme na nádraží. Musím jet domů. Já dodržuji, když dám své slovo, čas návratu, aby rodiče neměli o mě strach ".
Sedli jsme si na dřevěnou lavici v čekárně. Byla prázdná.
Jen my dva a za skleněným okénkem pokladní.
Erika mě tiskla za ruku a objala. Položila svou hlavu na mé rameno a mlčela.
Její vlásky nádherně voněly a splývaly dolů. Jak jsi něžná, milá, krásná.
Jsi mé všechno.
Snění přerušil hlas z amplionu. Oznámil příjezd vlaku, pokračujícího zanedlouho do Vizovic.
Doprovodil jsem Eriku k vagonu. Nastoupila se smutkem v očích. 
„Ale copak copak Vždyť ti hned napíši dopis, má nejdražší".  
Ano, poprvé jsem přišel na toto spojení. Má nejdražší! 
A nelhal jsem. Erika byla to nejdražší, co jsem v dosavadním životě měl.
Uvnitř vagonu se Erika postavila k namrzlému oknu a do ledových květů svým ukazováčkem nakreslila velké srdce a ukázala na sebe a na mě.
Pak do něj položila svoji teplou dlaň.
Vrstvička ledového příkrovu začala tát a srdce jako by plakalo.
Bylo to tak symbolické.
Lidská láska dokáže roztát ledy. Jenže já od té chvíle věděl, že i srdce pláče.
Muži prý nepláčou.
Já ano.
Výpravčí si stoupl poblíž k lokomotivě, zvedl svoji plácačku a ukázal strojvedoucímu její zelený terč.
Odjezd povolen.
Průvodčí naskočil na stupátko jednoho z vagonů, mávl na vlakvedoucího a zavřel za sebou dveře. Vlak se pomalu rozjel do Vizovic.






Zařazeno v kategorii Romány, četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem





Počet komentářů na “Smlouva s Ďáblem 38.díl” - 1


    Eva   (2.8.2010 (21.37))

    Hlavní hrdina je sice zamilovaný až po uši, ale dobře jsi vystihl, že to je v podstatě nesourodý pár a také s jiným sociálním zázemím, jestli se o něčem takovém dalo v sedmdesátých letech mluvit..



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička