Hook 25-08-13

Představte si obzor, pustej, holej a bezútěšnej, zalitej posledníma znavenejma slunečníma paprskama, obzor, kterej nejvíc ze všeho připomíná marnost a zmar a zbytečnej život, kterej v každým, kdo na něj koukne, vyvolá uplakaný emoce, obzor, kterej symbolizuje prázdnotu a beznaděj, prostě obzor jak z toho nejčernějšího snu a pak, najednou, pomalu, plynule a neúprosně, se na vyprázdněném obzoru zvedá postava, už jí jsou vidět ramena a pas a kalhoty s puky ostrými jak Ocamova břitva, a náhle tam stojí celá, mlčky a bez hnutí a dívá se směrem k nám a každej, kdo je u toho najednou cejtí, že ještě máme šanci, že tam kurva je ještě jeden schovanej přehlídnutej jackpot a slzy a úleva a za všechny to nejdokonalej vyjádří paní Bobošíková, která padne na kolena a sepne ruce a ochraptělým hlasem zašeptá „já to věděla, že se vrátí“ a Václav, ten nezdolnej Václav z rodu nezlomných Klausů jí zamává logaritmickým pravítkem a lidi pozvednou hlavy a viděj tu neporazitelnou státnickou vůli, jež Vendu obklopuje, viděj to odhodlání a nasazení a encyklopedický znalosti a viděj tu pravdu o všem, co je v životě formuje a pak, úplně spontánně a bez pobízení zařvou „SUPR!!“ a je to výkřik úlevnej a osvobozující, kterej sebou odnáší všechnu nahromaděnou negativní tenzi, odráží se od nebes a očištěn dopadá z5 na zem a paní Bobošíková sepne ruce podruhý a zašeptá „tohle je hlas lidu, tedy tohle je hlas Boží“ a zvedne se a pohlédne na své bližní a zvolá „sami ste to řekli, naše strana bude SUPR!!“ a teďkonc pro změnu poklekají lidé okolo ní, protože jim dochází, i když jsou zatím bez vedení, tedy zmatení a názorově rozkolísaní, že tady se odehrává něco opravdu silného, dějinného a svět bořícího a opodál stojící pan Hájek, jenž nepochází z opice, ale z gekona, se spokojeně drží s Antikristem okolo pasu a pan Boris Šťastný se ani nesnaží utírat slzy, jež se mu řinou po tváři jak pověstná Cimlova kobylí hovna a Venda kráčí od obzoru k svejm ovečkám a všichni klečí a on je hladí po hlavách a rozdává jim svou poslední knihu s vlastnoručním podpisem, kterou sepsal po nedávném výstupu na Sněžku a nazval ji „Převýšení“, s podtitulkem „Ani jsem se nezadýchal“ a lidé mu děkují, protože sportovních thrillerů na trhu moc není a vidí na vlastní oči důkaz toho, jak Venda dokáže najít vyprázdněnou niku v jinak přeplněných edičních plánech, tedy že je to dobrej, jasnozřivej hospodář, kterej se fakt vyzná a znovu volají „SUPR!!“ a já jsem rád, že žiju v téhle dokonalé době, kdy jin přechází v jang takovým fofrem, že to neuhlídám, ani když si dám jointa a já si prostě myslím, bratři a sestry, že jestli jsme na tom doteď nebyli dvakrát, tak je to hovno proti tomu, co na nás číhá za pootevřenejma dveřma a ještě předevčírem, když bych tohle napsal a přečet si to po sobě, bych řek, že mi ten skank nesed, že to se mnou kapku zacvičilo, a pak dnes otevřu komp a kouknu na Seznam a vidím, že realita je o iks levelů vejš, než je má psychopatická mysl, že na ni nemám, že i když jsem si myslel, že dokážu vymyslet mnohé, je to nula proti tomu, co nám přináší neúprosný běh života a já mám někdy takový chvilky, kdy si už myslím, že to nedám, že to neustojím, kdy bych moc a moc chtěl bejt někde, kde panuje aspoň minimální řád, kde se můžete spolehnout, že ze tří rán aspoň jednou vyjde slunce, chtěl bych odejít do uspořádaného Imaginária doktora Parnase, třeba, ale pak se zastydím, zaklepu hlavou, odeženu poraženecký myšlenky a zůstávám, jelikož tahle doba spolu se vším, co ji prezentuje, je svým způsobem neuvěřitelně návyková.

Tačvúd s Gekonem v poho. Ráno hledali po šuplících lihovej fix. Chtěj si na misky na žrádlo napsat SUPER.

Bude pod mrakem, občas bude chcát. Fajn neděle.

To je vše.