Mluviti stříbro, mlčeti zlato.


9. srpna 2010, autor kovbojka,



Otevírám oči. Za oknem vychází slunce. Měl bych si ten pohled zapamatovat.
Možná, že ve vězení nejsou okna.
Jak dlouho jsem spal? Dvě, možná tři hodinky. Natahuji ruku na tvoji postel. Je prázdná. Vždycky už prázdná bude.
Dal bych život, který mi zbývá, za to kdybys tu na chvíli byla.
Měl jsem tě rád.
Život nestojí za nic.
Zítra mě odsoudí.
Dnes mám poslední schůzku s advokátem. Je to takový úlisný, neosobní chlapík.
Bojím se, že mě dosud nepochopil.
Hledal jsem advokáta mezi svými klienty. Marně.
Je to zvláštní Za bezmála 25 let mé veterinární praxe jsem neošetřil žádného koně a snad ani psa právníkovi, či advokátovi.
Že by advokáti a právníci neměli rádi zvířata? Kdo nemá rád zvířata, nemá rád ani lidi a chybí mu cit.
Všichni advokáti a právníci jsou určitě studení čumáci.
To dá rozum, právník nesmí míchat do své práce emoce. Dobrý právník je bezcitný. Ten můj je prý velmi dobrý, proto mě nechápe.
Je mi to jedno. Nezáleží na tom.
Prý se bude snažit překvalifikovat můj čin na zabití v afektu. Nevěřím, že to dokáže.
Napaří mi promyšlenou, chladnokrevnou vraždu.
Dostanu 20 let natvrdo. Z kriminálu už nevylezu. Rovnou mi můžou dát doživotí.
Přesto nelituji, že jsem tě zabil.
Smrt mě neděsí.
Zlé je pouze umírání.
Kolikrát já už zabíjel ze soucitu, abych zkrátil utrpení. Není správné nechat zvíře trpět a čekat na zázrak. Na tomto světě je málo zázraků. Věřit na zázrak znamená věřit na budoucnost, na lepší budoucnost. Já už nevěřím. Proto ničeho nelituji. Jednal jsem správně.
Jsem veterinář, ne humánní lékař. Já nepřísahal Hippokratovi.
Já se učil jak ukončit nesmyslné trápení. „ Až se bude blížit můj konec, buď tak hodný, můj milovaný pane a připrav mi rychlou a milosrdnou smrt.“ Modlitba koně, to je můj zákon.
Zvíře nemá zbytečně trpět. A co člověk? Člověk trpět může?
Čím se vlastně lišíme od zvířat? Možná jen vírou v zázraky a  lepší budoucnost.
Zvíře žije přítomností. Člověk přítomný čas protrpí, těší se na budoucnost a trápí se tím, co bylo v minulosti.
Neměl jsem tě zanedbávat. Vymlouval jsem se na práci. Nechával jsem tě doma samotnou. Možná jsi onemocněla proto, abych si všiml, že tu jsi.
Dobrá. Snad jsem opravdu moc pracoval, párkrát jsem ti zahnul. Nebylo v tom nic citového. Jo a občas jsem si dopřál několikadenní výlet na koní. Tak dvakrát, třikrát do roka. Měl jsem hodně kamarádů, koňáků co byli rádi, když s nimi jel veterinář. Vlastně to byly služební cesty.
Ale posledního půl roku, jsem žil opravdu jen pro tebe. To nemůžeš popřít!
Když jsi pochopila, že ti lékaři nemohou pomoci, chtěl jsi domů. Staral jsem se o tebe, jak nejlépe jsem uměl. Konec konců, jsem přece doktor. Když jsme v nemocnici podepisovali revers, netušili jsme, že to bude trvat tak dlouho. Držela ses života zuby, nehty.
Musel jsem omezit a nakonec úplně zrušit návštěvy u svých zvířecích pacientů.
Naštěstí mám ve sklepě malou, skromnou ordinaci.
Chybou bylo, že jsem se nikdy příliš nezajímal o léčení malých zvířat. Tahat z lidí peníze, za ostříhání drápků, miniaturním čoklíkům, s předlouhým rodokmenem, se mi příčí.
Mě baví práce venku. Rád ošetřuji hospodářská zvířata a nejraději léčím koně.
Koňská noha, to je věda sama o sobě.
Už jsem stejně se vším praštil.
Léčení malých zvířat mi nešlo. Snad jsem se nedokázal soustředit. Věčné pendlování mezi ordinací a naší ložnici v prvním patře mě vyčerpávalo.
Začaly chybět peníze. Neměl jsem ani na zaplacení zdravotního pojištění. Ale to pořád ještě nebyl důvod tě zabít.
Pak jsi přestala mluvit. Domlouvali jsme se jen očima. Čas se nekonečně vlekl.
Potom tvá popelavá tvář pozbyla výrazu. Z očí jsem dokázal vyčíst už jen bolest. Bolest a beznaděj. A otázku: „Jak dlouho ještě?“
Nedokázal jsem to dál snášet. Nedokázal jsem tě odvést do nemocnice. Nedokázal jsem ti pomoci.
Dokázal jsem tě jen zabít. Bylo to tak jednoduché.
Stačilo sejít do ordinace, otevřít skříňku s léky. Nabrat do injekční stříkačky uspávací prostředek a přijít k tvému lůžku, tak jako už tolikrát, jako by se nic zvláštního nedělo.
Prostě ukončit tvé trápení. Naše trápení. Nebo jen mé trápení?
Ta úleva, když jsi přestala dýchat!
Otevřel jsem okno a odešel do hospody.
Potřeboval jsem na vzduch. Potřeboval jsem mezi lidi. Potřeboval jsem se opít. Potřeboval jsem se vypovídat.
 
 
 






Zařazeno v kategorii Povídky



Počet komentářů na “Mluviti stříbro, mlčeti zlato.” - 8


    kovbojka   (9.8.2010 (12.12))

    Omlouvám se, nejak se mi to nedaří srovnat.


    Ivna   (9.8.2010 (17.26))

    Hmm, až se mi tajil dech. Aktuální téma.


    P.F.Zarken   (9.8.2010 (18.01))

    Hodně silný a dobře napsaný příběh. Ale já zastávám názor, že čím víc si člověk odpyká v tomto životě, o to bude mít menší trápení na Věčnosti za své hříchy***


    P.F.Zarken   (9.8.2010 (21.44))

    Zapomněl jsem na to nejdůležitější. Vítej na Sovičce***


    fotoeva   (10.8.2010 (23.19))

    Tedy taky vítej,přečetla jsem si to už v pozdní hodinu a je to silné téma na noc.Po přečtení bych se taky potřebovala vypovídat,působivě napsané.


    kovbojka   (11.8.2010 (9.54))

    Díky za vřelé přivítání.


    Eva   (19.8.2010 (12.40))

    Ahoj, trochu jsem ti text srovnala a zařadila do rubriky Vaše tvorba a Próza. Dojemná a emotivní povídka...uvěřitelná a ze života...dokážu se vžít do pocitů onoho muže, kdy dospěl k rozhodnutí "zabít"... analogie se zkrácením utrpení u zvířat a u lidí je skvěle zpracována...


    skraloup13   (19.8.2010 (18.42))

    je to hodně dobrý... klika, že jsem to čet odpo a ne před spaním - měl bych zase blbý sny... omlouvám se, že tě tu nevítám, ale jelikož jsem novější tebe, přišlo by mi to divné...



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička