Vězení a vozík jsou pro každého – 7. kapitola


5. ledna 2017, autor Hedvika,



Kapitola 7
Ty jíst život, nebo život jíst tebe (Tahitské přísloví)
 
První ráno v rehabilitačním ústavu obsahovalo vše, s čím jsem se za celou dobu pobytu setkala. Bylo to na tu první dobrou, jako bývá první pohled, první úsudek, první reakce.
Sestřička sice vklouzla v tu odpornou ranní hodinu do pokoje, ale nekonalo se žádné potupné oplachování žínkou, žádné šťourání jehlou v žilách. Malá injekcička do břicha na ředění krve, zhasla a potichu se vyplížila, no nádhera. Dál jsem mohla podřimovat v tom blaženém ranním polospánku.
Uplynula slastná hodina, když začali roznášet snídani, která by si nezadala s lecjakou hotelovou. Chleba, rohlíky, šunka, máslo, jogurt, marmeláda a kafíčko či sladký nebo hořký čaj dle chuti. Když jsem tak zírala na ten plný stolek před sebou, chtělo se mi až plakat, že nemůžu pořádně jíst, tak jsem si všechno to jídlo alespoň zálibně prohlížela. Později jsem se naučila přelít rychle kafíčko do termosky, aby nevychladlo, a zalézt zpátky pod peřinu, než zjistím, že už za půl hodiny mám být na nějaké rehabilitaci.
Na nabrání sil do rehabilitačního procesu jsem dostala týden klidu na lůžku, než mi bílou barvu v obličeji vystřídá alespoň slabě růžová a sním více než půlku suchého rohlíku.
Utichl ranní ruch ze sesterny, která byla hned vedle našeho pokoje, a mně se až točila hlava z toho, jak se mám krásně. Pokoj hezký, nově zařízený, dokořán otevřené balkónové dveře do parku, pohled na krásně vzrostlé smrky, štěbetání spousty ptactva a hlavně omamný vzduch letního rána.
A do této blažené chvilky se z chodby ozvalo popěvování a pohvízdávání. Hluboký mužský hlas se s někým halasně zdravil a smál se. Bylo slyšet vrnění elektrického motůrku, z čehož jsem usoudila, že musí jet na elektrickém vozíku. Jak si někdo takový může po ránu pískat a zpívat na celou chodbu??
Nemohla jsem tenkrát tušit, že je to můj budoucí kamarád Pavel, který mě na tom električáku bude vozit po chodbách. Byli jsme oba ve stejném seriózním středním věku, který ovšem nebránil tomu, abych se za jeho pokřikování:
„Jedem! Hlavu dolů, teď přijde pravá ostrá!“ nebo:
„Budulínku, dej mi hrášku, povozím tě na ocásku!“
nedržela za rukojeť jeho vozíku a nevlála za ním po chodbách, jako prádlo ve větru.
To ráno to byl pro mě chudák, který je tak statečný, že si v takovém stavu ještě zpívá. Toho chudáka jsem se celou dobu držela jako klíště pro jeho neustálý úsměv, zničující dobrou náladu a optimismus. S tím chudákem jsem se celou dobu popichovala, hecovali jsme se, pokřikovali jsme po chodbách na sebe:
„No jo! Má električák, tak dělá, že mě nevidí!“
A když jsem se už začala potácet o berlích, tak to bylo:
„No jo! To jsou ti choďáci! Dostanou berle a už nás vozíčkáře přehlížejí!“
Měl takový ten hraniční, drsně černý humor, který má ovšem většina vozíčkářů. Citlivější povahy možná těžko nesly jeho halekání, když přijel do místnosti, kde po ránu všichni ještě rozespalí šlapali na kolech a motomedech:
„Dobré ráno. Tak mrzáci makat, makat, neulévat se! Stát vás nebude furt živit!“
Stačila jsem do něj jen dloubnout:
„Neblbni! Potichu! Někdo se naštve, nebo urazí…“
„Jak urazí? Jsi na vozíku? Jsi. Jsem na vozíku? Jsem. Ty tady snad vidíš někoho zdravého? Já teda ne. Všichni jsme tu mrzáci…“
To první ráno by to pro mě byla jistě nepředstavitelná, řekla bych přímo nepřijatelná věc.
Když jsem si to tak užívala, přemýšlela jsem si, co mě tu asi čeká, oproti zpěvu se z chodby ozval vzrušený dívčí hlas. Ze začátku nebylo pořádně slyšet, kdo se o čem dohaduje, ale postupně začala hádka sílet a nabírat na obrátkách.
„Tak proč jste mi ho vzali??? Mě tady z toho bolí záda! Vraťte mi můj vozík! Stačí, že jsem mrzák a ještě nemůžu dostat pořádnej vozík!“
q„My jsme ho museli dát tomu novému pacientovi, jak to půjde, tak dostaneš jiný.“
„Já na to seru, až to půjde, já ho chci hned!“
Mrazilo mě. Dohadování pokračovalo, dokud dotyčnou nezačal uklidňovat chlapecký hlas:
„Proč jim to neřekneš normálně, proč musíš vždycky tak vylítnout?“
„Ale já chci svůj vozík….“
„Tak se pořád nehádej a nebuď sprostá, pak jsou na tebe naštvaný…“
Verunka, dvacetiletá dívenka jako panenka. Učila mě přesednout si z vozíku na záchod.
„Musíš si vybrat takový, co ti bude nejvíc vyhovovat. Já jezdím na tenhle. Tak se dívej, nic to není. Vjedu pozadu, sundám levou nohu, levou rukou se chytnu za prkýnko a takhle se přešvihnu. Kalhoty si sundávám až na záchodě.“
Fascinovaně jsem na ní zírala.
„Verunko, tak to jsem v háji, takhle se nikdy nepřešvihnu.“
„Ale přešvihneš, jen se musíš pořádně nadzvednout a vzepřít se na rukou. Hlavně měj zabržděný vozík, ať ti nepodjede.“
            Předvedla mi o čem to je, být nemocný, postižený, na vozíku. Nikdo se za mě nenaučí přesednout si na záchod. Jsem na to jen JÁ! Oloupat se ze všech slupek, odhodit zbytečnosti. Teď nezáleží na tom co ostatní, záleží na tom naučit se všechno, co půjde. Drsný, sobecký a nekompromisní postoj. 
Následující dny začaly plynout v pozvolném tempu. Léty propracovaný a prověřený systém rehabilitačního ústavu je naprosto dokonalý.
Začínáte pomaličku, po kapkách se plní váš cvičební list, až se dopracujete k tomu, že začínáte ve tři čtvrtě na osm ráno a končíte v půl šesté večer.
První rehabilitační krůčky byly pěkně na lůžku, jako skoro u každého. Zvedání postele, cvičení na lůžku a motomed.
Když jsem poprvé uviděla sestřičku, která mě vyfasovala jako moje hlavní cvičitelka na následující měsíce, byla jsem nadšená. Mladá, krásná, hodná a mně sympatická. Andílek, který může říkat jenom dobré zprávy.
„Já se s vámi seznámím, podívám se, co všechno umíte a pak uvidíme, jak budeme cvičit.“
Když po hodině různého ohýbání, měření a natahování, ze mě vyhrklo:
„Tak jak to vypadá? Co myslíte, budu chodit?“
Dostala jsem racionální a neandělskou odpověď:
„Tak to opravdu nevím. To vám nikdo momentálně neřekne. Uvidíme.“
Uvidíme, počkáme, to chce trpělivost. Obměňující se odpovědi, které se dostanou komukoliv, kdo položí tuto prostou otázku.
První zvedání na posteli byl zážitek. To vás přikurtují koženými řemeny k posteli, do rukou dostanete signální tlačítko a postel, která je napojena na elektriku, začnou nadzvedávat do úhlu, který vydržíte. Přišli dva ošetřovatelé, zvědavi na nový přírůstek.
„Tak jak to dáme? Já bych řekl, že dost vydržíte. Že bysme ji postavili úplně?“
„Jak úplně??? Já se bojím! Jenom kousek….“
Postel se začala nebezpečně zvedat.
„To se nám tady taky jednou postel zasekla a museli jsme toho chudáka sundávat ručně.“
„To stačí!!!“
„Tak to teda nestačí, ještě aspoň deset čísel.“
Třeštila jsem oči a svírala křečovitě tlačítko.
„Když zazvoním, tak opravdu přijdete???“¨
„Tak to opravdu nepřijdeme. Teď jdeme na sváču a pak bude asi kávička.“
Utahovali si ze mě a mně se chtělo brečet. Točila se mi hlava a šly na mě mdloby.
Na jednoho z nich moc ráda vzpomínám. Když jsem dostala za novou spolubydlící Pavlu, která přes generační rozdíl byla na stejných vlnách jako já, začaly jsme mučit my jeho.
„Už nic nepotřebujete?“ ptal se později při odchodu ve dveřích.
„Jo! Jo! Já potřebuji!“
Pavla vložila do hlasu zoufalství kombinované se škemráním malého dítěte.
„Můžete mi podat Borise? On mi spadl pod postel…“
„Borise????“
Když se chudák vrátil, vlezl pod postel a vytáhl z pod ní plyšového ledního medvěda.
„Tohle je Boris????“
„Nooo, děkuji, vy jste tak hodný…“
„Tak už je to všechno??“
„Ještě jestli můžu poprosit…“
To už byl na odchodu.
„Ježíš! Ty jsi zapomněla! Boris ještě potřebuje přebalit!“
To už jsme řvali smíchy všichni.

Můžu se spřátelit s mladým klukem, který mě bude přebalovat jako mimino? Jasně, že můžu. Chodil si ke mně večer sednout s noťasem, probírali jsme koupi jeho nového domu, rekonstrukce jednotlivých místností a já jsem si při tom uvědomovala, že život se vlastně zas tak moc nezměnil.







Zařazeno v kategorii Nejlepší z webu, Vězení a vozík





Počet komentářů na “Vězení a vozík jsou pro každého – 7. kapitola” - 2


    Eva   (24.8.2010 (13.55))

    konečně jsem se dočkala dalšího pokračování... píšeš skvěle a také velmi otevřeně, my choďáci si aspoň uvědomíme, čeho by si měl člověk vážit...


    fotoeva   (24.8.2010 (20.15))

    člověku při čtení dojde jaké má vlastně štěstí,at´se mu děje co se děje,prostě si jen tak chodí.... píšeš to skvěle



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička