Smlouva s Ďáblem 65. díl


27. srpna 2010, autor tonyend,



Šel jsem si prohlédnout v jakém stavu jsou místnosti.
Řekl mi, že přes léto otevíral okna a větral v nich, aby se nedržela vlhkost. Podlahy byly v pořádku, první co budu muset udělat, tak všude vymalovat.
To zvládnu sám.
Kamna zůstala na svém místě, jak v ložnici, tak v obývacím pokoji. Jenže o staré piliňáky jsem nestál. Ani jsem nevěděl, jestli ve stodole zůstaly nějaké piliny. Jestli ano, tak je spálím, alespoň vytopím obě místnosti.
A pak kamna zlikviduji a pořídím si nové, naftové. Takové topení je teď v módě, litr nafty výjde levněji, než topení uhlím.
Nafta se dá sehnat ještě levnější od řidičů. Vím, že s ní kšeftovali.
V kuchyni stál starý kredenc a kuchyňský stůl. Také použitelné. Blbé bude jen, že neotočím kohoutkem a nepoteče voda, jako doma v Brodě.
Pumpa na dvoře funguje a voda je pořád dobrá. Jinak by ji děda nepoužíval.
A záchod? No tak budu chodit na dvůr do kadibudky, jako dřív.
Vodu na okoupání si ohřeji na kuchyňských kamnech a je to.
Žádný problém jsem neviděl. Jen na čem budu spát?
Zeptal jsem se dědy, jestli je na půdě ten starý nábytek.
„Je. Ale jestli se do něj nedali červotoči, to nikdo neví.“
 Vylezl jsem na půdu, abych se tam porozhlédl, co tam všechno je.
Našel jsem rozloženou postel, na té prý spávala babička.
Jo, to muselo být moc dávno. Byla celá zaprášená, špinavá a od pavučin.
Tak to je romantika! Nevadí.
Odnesl jsem postupně přední i zadní čela postele ke vchodu na půdu a pak je spustil dolů po žebři, jak po lyžích. Potom jsem spustil dolů bočnice a všechny spodní desky. Postel byla dole ve stodole. Jak přijedu příště, tak budu muset všechno očistit a umýt. Jak vymaluji, dám si ji do ložnice a poskládám.
Řekl jsem dědovi o papír a tužku. Napsal jsem si, co všechno mám, co si budu muset zajistit a nechat dovézt.
Teprve teď se děda zeptal, co se stalo.
„Tak řekneš mi, co se děje?“
Jako se mnou.
 Přiznal jsem se ke všemu. Nemohl tomu pořád uvěřit.
Musel. Byla to tvrdá realita.
Zapálil si tu svoji ručně balenou cigaretu a zpod stolu vytáhl litrovou láhev borovičky. Nabídl i mně. Poděkoval jsem.
Co by se mi prý mohlo stát, kdybych si s ním dal jednu štamprli.
Primář měl pravdu, je to rizikové prostředí, ale nenechám se zviklat ve svém odhodlání nepít.
„Jen si dědo dej i za mě!“
Tak si nalil dvakrát. Vypil dvě štamprle a spokojeně vydechl.
Joj, to je dobrota!
K Tarasu Bulbovi a Nové směsi v cigaretě určitě.
Zeptal jsem se, za jak dlouho mi pojede autobus zpět do Brodu.
Řekl, že mám čas, že nemusím divočit.
„A co peníze máš nějaké?“
„ Ale dědo, kde bych je vzal! Ale budu od února pracovat, mám slíbené místo u pohřební služby“
 Nijak to na něj nezapůsobilo.
„No to je práce pro silné žaludky! Práce jako práce. Někdo ji musí dělat. Popeláře také. Bez nich by to taky nešlo.“
 Nerozmlouval mi to.
Pak řekl a udělal něco, z čeho jsem málem spadl ze židle já.
„Toníku, já už mám svoje roky, nevím, jak dlouho tady budu, to ví jen pánbůh. Dokud mi chutná tabák a borovička, tak je to dobré. Jak přestane, tak je to s chlapem špatné. To je jeho konec.
Nemohl jsem mu říct, že na to mám jiný názor.
Že nekouřím a nepiju a vidím v tom dobrý začátek pro nový život.
„Budeš mít osmnáct roků, že.“
 Vstal a šel k posteli. Šáhl pod strožok a vytáhl něco, co bylo zabaleno, snad do velkého kapesníku. Přinesl to ke stolu a posadil se. Pak látku pomalu rozdělal.
Ruce se mu třásly, ale to bylo věkem a asi také chlastem. S klidem z látky vyndal červenou knížečku. Zeptal se, jestli vím, co to je.
„Jak bych to mohl, dědo vědět.“
„ Tak to je tvoje vkladní knížka! Já ti šporoval peníze na tvoji svatbu. Máš na ní myslím patnáct tisíc! Matka ani otec o ní neví. Ty peníze jsou jen pro tebe. Vždycky jsem tě měl rád, i když matka brblala, že piju a že tě zkazím. Já chtěl jen tvé dobro. Jak jsem řekl, ví jen pánbůh, jak dlouho tady budu. Na, já ti ji dám už teď. Jako dar k tvým osmnáctinám. Jen si ty peníze nerozhaž. Šetři si. Třeba se za pět roků oženíš, tak si je nechej pro rodinu. Chceš tu bydlet a nic tu není. Tak si kup, co budeš potřebovat a začni šetřit, když říkáš, že budeš vydělávat tak zase peníze vrať na knížku. Jednou se ti budou hodit. Knížka není na heslo, je na tvé jméno.“
„Ale dědo, já budu mít narozeniny až v únoru!“
„To je jedno, vezmi si ji, a dobře schovej, abys ji neztratil.
A nikomu o ní neříkej.“
 Byl jsem v šoku. Tolik peněz!
Když si ji vezmu, budu mít po starostech se začátkem. Bylo to jako zázrak. Pomyslel jsem si na kostel, na Panenku Marii, že mne vyslyšela.
 Pořád jsem tomu nemohl uvěřit, ale děda mi strčil vkladní knížku do ruky, se slovy, že je moje.
„Dědo, jak moc ti děkuji!“
Schoval jsem si ji do kapsy a začal přemýšlet, co si za peníze koupím.
Řekl jsem, že jsem sundal z půdy babiččinu postel.
„Tak se na ni vyprdni, rozmlať ji pantokem a spal v kamnech. Kup si pořádnou postel! Peníze na to máš.“
 Tak jo. Máš pravdu. Podíval jsem se na hodinky.
 Usmál se.
Ty mi dal k patnáctým narozeninám.
„Jdou?“
„Jasně, šlapou jak drahé švýcary!“
„ Tak jestli ti to jede do Brodu, tak už běž na autobus, aby ti neujel. A brzo přijeď, je mi tu samotnému smutno. Ani do Brodu nejezdím. Už nechodím ani do hospody. Kořalku si kupuju v obchodě.“
Poděkoval jsem a šel jsem na zastávku počkat na autobus.
Když jsem přišel domů, nevydržel jsem to a mámě knížku ukázal. Spráskla ruce. Tolik peněz! Řekl jsem, že se mnou může jít do Spořitelny, že si vyberu nějaké peníze a za ty si koupím vybavení do Vidlákova a knížku si nechám u ní.
Pochválila mě, že uvažuji rozumně, že by to do mě neřekla. Knížku jsem jí dal a řekl, že až přijedu příště, tak z ní půjdeme vybrat a pak půjdu do obchodů na nákup.
Pořád jsem tomu nemohl uvěřit, ale zázrak se stal. Nic nestálo v mé cestě k samostatnosti. Ukázal jsem jí papír, na kterém jsem měl seznam věcí, které si budu muset koupit. Vzala si ho a vložila do vkladní knížky.
„Dobře, peníze vybereme a pořídíš si to.“
 Řekla to smířlivě, věděla, že mě už nic nezastaví. Jestli mi nevýjde ta práce v pohřební službě, poohlédnu se po něčem jiném.
 
Odpoledne jsem jel k Plášilům na slezinu.
Měl jsem šťastný den, přestože jsem dítě páteční.
 Čert přišel, a když jsem se zeptal, jak to vypadá u těch Černých havranů, ukázal mi palec směřující nahoru. Jo!
„Řekl jsem Janouškovi, že máš o to místo vážný zájem, ale nastoupit můžeš až v únoru. Že ten děda tam bude do konce ledna. Jen se tam máš jít ukázat a podívat se, co tam budeš vlastně dělat.“
„Tak co Čerte?“
„Budeš dělat toho strojníka. Oblékat nebožtíky do svátečních šatů, dávat je do truhly, starat se o kytice, věnce a rakve. Kdybys dělal se mnou na patologii, tak bys musel umět také šít. Víš, dělat takové krátké krásné stehy na kůži, třeba na bříšku…“
 Nebál jsem se vstoupit do ponurého světa mrtvých, i když jsem byl plný života. Poručil jsem mu pivo a velký rum, za to, že mi tak pomohl. Rozloučil jsem se a jel domů.
Mámě jsem potvrdil, že to místo mám!
Nabalila mi nějaké jídlo na cestu a vyrazil jsem na vlak. S tak dobrým pocitem jsem ještě do léčebny nejel.
Na rehabilitačním oddělení ty dva měsíce vydržím. Dva měsíce, co to je proti šesti na protialkoholním.
A když se tam prý budu cítit jak v lázních, no tak proč ne.
Těšil jsem se, až se s tím pochlubím jak Veverce, tak primáři. Veverka měla pravdu.
Být jiný? To znamená být střízlivý! Pak se daří všechno.
  
Vrátil jsem se na oddělení, šel jsem se přezout k botníku. Strčil jsem dovnitř své boty a vzal jsem si papuče. Tak ty starý smraďochu, ještě pár dnů a nechci tě už vidět a hlavně cítit!
Nahlásil jsem se v ošetřovně do stavu, a s úsměvem jsem si vzal od sestry podávanou detekční trubičku s náustkem.
„Já chci balónek, bez balónku to není ono!“
„Nekecejte a dýchněte do ní jaksepatří!“
Foukal jsem, jak jsem jim říkal, jako sklář do píšťaly. Trubička mě pálila do prstů během pár vteřin.
„V pořádku, to stačí, nebo ji zavaříte…“
„Snad si nemyslíte, že bych něco pil? Nemám důvod, i když důvod k radosti dnes mám veliký!“
„Co se vám podařilo?“
„Já mám práci. Sestřičko hurá, já půjdu do práce, ale až v únoru.“
Dívala se na mně jak na vola. On se těší do práce… To snad není pravda.
Ale byla. Byla to pravda.
Když jsem to řekl chlapům na pokoji, tak se málem sázeli, kdy začnu popíjet a za jak dlouho se tam poprvé ožeru. Pánové, prohrajete. Ale na mne si nikdo sázet nemusí.
Po večeři jsme si na jídelně zazpívali, já znal slova všech těch přiblblých lidovek, ale ústa jsem stále otevíral, jako kapr na suchu. Když se vám to líbí, zpívejte, jásejte, veselte se. Mě tím doháníte k šílenství, ale už to vydržím.
A hymnu na závěr, tu si s chutí zakřičím. Ta jediná mi nevadí.
A bylo mi líto, že se k léčbě neodhodlal nějaký klavírista.
Teď tu byl muzikant samouk a uměl brnkat na kytaru. Jak nemám hudební sluch, tak jsem poznal, že kytaru naladit neumí.
 Asi nebylo zas tak důležité. Důležité bylo aktivně zpívat, nebo zpěv předstírat.
Jen jsem si nedovedl ty některé strýčky představit, jak jsou v hospodě opilí a zpívají. Kdyby mně tak zazpívali u stolu, asi bych utekl bez zaplacení. Dechovku bych potíral stejně, jako nadměrné pití. Podle mne škodí stejně.
Po tomto vystoupení mě čekalo zítra poslední. A to už pusu neotevřu. Na body se můžu vykašlat.
 Víkend uběhne jako voda v řece a bude pondělí. Už abych si připravil svoji závěrečnou řeč k ranní komunitě.
V pondělí odtud, pánové, zmizím. Půjdu do lázní! Pěšky, s taškou v ruce. Těch 200 metrů zvládnu. A jsem zvědavý na ty ženské.
V pátek jsem se hlásil k primáři. Bohužel, nemá čas. Píše zprávy k soudům.
Asi i moji, že jsem léčbu absolvoval.
Možná připíše, že přesto zůstanu v léčebně další dva měsíce. Paní předsedkyně soudu si jistě pomyslí, ten hoch jde do sebe!
Jde vážená paní.
A už vás nechce nikdy vidět! Ani odmašťovnu, ani pakárnu. Chci a budu normálně žít, budu jiný. Střízlivý! Věřte mi, nebo nevěřte.
Vyslechla mě jen Veverka.
Byla skutečně hezká ženská. Jen ty dva přední řezáky jí kazily vizáž, když se usmála víc.
Byl jsem stručný.
Tu práci mám, jen se tam půjdu ukázat, jak vypadám a oni mi zase řeknou a ukážou, co budu dělat. A že mne děda finančně pomůže a nechce peníze zpět. Zařídím si v domku byt po rodičích novými věcmi. Stal se asi zázrak.
Dala mi radu. Mám se prý držet co nejvíce při zemi.
Pýcha předchází pád!
To moudro jsem kdysi také slyšel, ale za uši jsem si je nezapsal.
Nejsem pyšný. Nemám být na co pyšný.
Toto byl ryzí optimismus, paní doktorko!
 
Poslední víkend se mi vlekl.
Nemohl jsem se dočkat pondělního rána.
Ale bylo tu.
Vstal jsem o něco dříve a dal jsem si dlouhou sprchu. Umyl jsem si vlasy a vzorně jsem se oholil, abych vypadal dobře. Mých dlouhých vlasů si přestali všímat. Asi uznali, že jejich délka nemá na alkoholismus žádný vliv.
Bez knírku jsem prý omládl.
Pan předseda podal před naší komunitou víkendové hodnocení a všem oznámil, že se dnešním dnem rozloučím s oddělením. Má protialkoholní léčba skončila.
Vyzval mne, abych se k jejímu průběhu vyjádřil. Takto se s kolegy a personálem rozloučil každý pacient.
Vstal jsem a s vážnou tváří jsem promluvil.
Kolegové byli prakticky noví, střídali se po třech měsících, málo kdo zůstal na oddělení déle a soudních výměrů nebylo.
„ Přišel jsem se léčit sám, ale byl jsem zde popravdě poslán soudem, jako součást mého trestu, dopustil jsem se v opilosti jednoho trestného činu. O něm mluvit nebudu. Přišel jsem do léčebny s tím, že přestanu s pitím. Nadměrným pitím.
 Pil jsem od dětství, napřed jen tak, možná ze zvědavosti, ale zachutnalo mi pivo. Tak, že jsem bez něj nemohl být. A abych netroškařil, šel jsem se učit do pivovaru.“
Někdo se začal nahlas smát.
Zasáhl pan předseda.
„Prosím ticho pánové, poslouchejte, je to poučný příběh u tak mladého člověka!“
„V prvním ročníku jsem zažil něco, čemu se říká šikana. Abych jí unikal, začal jsem se pravidelně opíjet. Nesmývám tím ze sebe svoji vinu, k pití jsem se odhodlal já sám, ale jistou vinu nese také vedení školy, internátu, že včas nezasáhlo.
Jak proti šikaně, tak proti tomu, že zavíralo oči před tím, že se opíjeli patnáctiletí kluci.
 Neopíjel jsem se sám, ale o druhých nebudu mluvit.
Já jsem se propíjel i druhým ročníkem. Bez problému jsem dokázal vypít přes dvacet piv na posezení. Nechlubím se tím.
Jen vám chci přiznat, jak jsem začal postupně zvyšovat dávky alkoholu, zpočátku to byla dvě tři piva a zanedlouho jsem jich ale musel vypít deset, abych si přivodil tu skvělou náladu, kterou jsem dostal dříve po těch třech pivech. V závěru druhého ročníku jsem začal mít jisté zdravotní problémy.
Fyzické i psychické.
 Rána se neobešla bez prvního doušku a pokračoval jsem pít i přes den. Kupodivu to stále nezanechalo viditelné následky, jak na učení, tak práci v pivovaru. Někdy jsem si udržel hladinku dva dny. Pak přišly výčitky svědomí, třes rukou a dostavily se i vidiny a hlasy. Tehdy jsem dostával strach, zkoušel jsem s pitím přestat sám, ale vydržel jsem to sotva týden. Jak kdy.
A ty zdravotní problémy? Dostal jsem patrně v důsledku mého pití cukrovku.
 Ale pil jsem tak nějak zvláštně. Jen na internátě a v práci.
Ale ano, i v hospodě, kde nám nalévali bez sebemenších problémů, i když věděli, že nejsme plnoletí. A na internátu bylo stále všechno bez problémů. Jenže vyhodili starého ředitele a přišel nový a ten se snažil o zpřísnění.
Dlouho jsem tam nebyl, možná, že po tom, jak jsem dopadl já, tak je tam přísný režim a bez chlastání.
Doma jsem dlouhou dobu úspěšně své pití dokázal tajit. Nikdo nic netušil, jak jsem se parádně rozjel.
Když jsem se někdy opil, domů jsem nešel.
Vyspal jsem se ve sklepě, v sušárně na prádlo, a když jsem usoudil, že jsem vystřízlivěl, šel jsem domů. 
Ustavičně jsem lhal. Lhal a lhal pořád dokola. Rodičům, a hlavně sám sobě.
Poznal jsem jednu dívku, na které mi tolik záleželo.
 I před ní jsem lhal, že nepiju.
 Začal jsem chodit k psychiatrovi, dal jsem na něj, ale nevydržel jsem bez pití dlouho.  Přišel jsem prostě pozdě.
Prvního května jsem se těžce opil a spáchal ten trestný čin. Skončil jsem na záchytce a později u soudu. Dostal jsem podruhé z alkoholu strach a snažil se přestat pít. A i když jsem nepil, alkohol mne dostihl.
Já měl svého Ďábla, který mi našeptával – Jen si vypij, já ti to dopřeji, ale seberu ti v životě to, na čem ti nejvíc záleží. A své slovo splnil.
Vzal mi lásku.
Neunesl jsem to, a když jsem byl doma na dovolence, to už jsem byl tady na oddělení, tak jsem spáchal sebevraždu. Ale střízlivý.
Slíbil jsem, že nebudu pít a to jsem dodržel.
Vám ďábel vezme třeba vaše manželky, děti, přítelkyně nebo práci.
Varuji vás proto před jeho mocí.
Ten ďábel, to je alkohol.
Zničí vás a všechno v okamžiku, kdy to nečekáte.
Mě dohnal k zoufalému pokusu o sebevraždu. Já ten pokus přežil a už jej nikdy nezopakuji. Zařekl jsem se, že s pitím definitivně skončím.






Zařazeno v kategorii Romány, četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem







Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička