Bestseller života

Držela jsem v ruce zase tu knihu. Jakoby mě k ní cosi přitahovalo pokaždé, když jsem navštívila knihkupectví. V názvu stálo: JAK SI UDĚLAT POŘÁDEK VE SVÉM ŽIVOTĚ.

Můj manžel Libor, by se jedovatě ušklíbl a prohodil cosi v tom smyslu, že tohle musela asi napsat nějaká přemoudřelá feministka, co má čas, na psaní takových nesmyslů. Tak, totiž mluvil o ženách, které chtěly cokoliv dokázat, čemu on nerozuměl.

Byl to svým způsobem jen takový návod na lepší život, a i když jsem nikdy nedala na všeobecné rady a teorie a řídila se pouze svým instinktem a především rozumem, v tomto případě jsem hodlala udělat výjimku a z oné knihy vyčíst něco navíc. Něco, co ještě nevím. Neznám. Protože jinak bych přece neměla stále dojem, že můj život je příliš chaotický. Pádí jako splašená kobyla a klidná stáj je v nedohlednu. 

Poprvé jsem onu knihu odložila z důvodu, že jsem pochybovala, že by mi mohla v mém životě radit žena z druhého konce světa, která nemá absolutně ani šajnu, co je v mém životě špatně a co ne, proč sebou stále jen plácám, jakoby mě na břeh vyvrhlo moře a já jediné co dělám, je, že lapám po dechu a čekám, až mě buď další vlna vhodí zpátky do života, nebo nedostatkem zdravého vzduchu leknu.

Něco podobného tam ale autorka vlastně také napsala a já si teprve uvědomila, že přesně odhalila moje pocity. A když odhalila tyhle, co když odhalí i samotnou podstatu mých problémů, které já neumím ani pojmenovat, natož řešit a poradí mi s nimi.

Listovala jsem tou podle mě předraženou knihou, o které přebal na zvláštní pásce hlásal, že se jedná o bestseller, který nakladatel vřele doporučuje a stále nenacházela ani zmínku o tom, jak docílit onoho pořádku. Všechno je ve vás! Psala autorka.

Vida, jak se dá vydělávat na lidské neschopnosti, poradit si se vším sám. Kniha je totiž plná vědomostí, které sice máme, ale neumíme je používat ve svůj vlastní prospěch. Usmála jsem se. Pohladila knihu očima. Někdo nám přece musí oči otevřít, když to sami nedokážeme. Proto miluji knihy. Neumím si představit život bez nich. Bez vůně papíru, která navozuje pocit, že odteď, již nejsme sami na své problémy, máme kamaráda, který nejen příjemně voní, ale je nezištný a dává ze sebe to nejcennější, co potřebujeme k tomu, abychom uměli být šťastní.

Ještě než jsem se dopracovala k prvnímu důležitému bodu v knize, na který mne autorka hned v úvodu naváděla, honily se mi dál hlavou vlastní myšlenky. Copak může být asi tím nejdůležitějším, abych se posunula dál? Můj mozek věděl hned, odpověď. Věděl jí vždycky, jen…ta důslednost asi, brzdila moje plány.

Můj mozek se zlobil, Nelo sakra, udělej si nejprve ve všech svých věcech pořádek! Očisti se od zátěžových a stresových situací. Vyhledávej jen pozitivně naladěné lidi. Osvoboď se od hluchých slov, jako jsou… já to nedokážu, neumím, ale jdi do všeho s vervou! Musíš mít přece nějaký systém, plán! Vyházej zbytečnosti…třeba v té zatraceně těžké kabelce, co nosíš každý den sebou na rameni, a kvůli tíze tě již rameno začíná pěkně bolet. A navíc pro ten chaos uvnitř, stejně nenajdeš nic, co právě potřebuješ! Stejně tak prober své přátele a vymaž z paměti, všechny ty rádoby kamarádky a kamarády, kteří koukají jen na svůj prospěch a ty, jako člověk, je ve skutečnosti vůbec nezajímáš! Mozek zesílil frekvenci sdělení a předkládal spoustu potřebných informací, které ale nechtěla poslouchat a již vůbec ne řešit.

A mluv jenom pravdu, říkej nahlas, co si doopravdy myslíš a pokud se to nedá vyslovit, nehledej chybu v sobě, ale řekni pěkně nahlas, že to neříkáš proto, že nechceš ranit, ale že chceš věci uvést na správnou cestu, pokud o to ti, kterým jsou tvá slova určena, stojí. A když tvůj názor nebudou chtít slyšet, je to jejich problém a když ano, tím líp pro všechny.

Například, když je někdo k tobě neomalený, neomlouvej ho a řekni mu, že se ti to nelíbí. Nezůstávej v pasti svých věčných ohledů!

Sakra, takhle to mám vždycky, pomyslela jsem si. Když něco chci dokázat, zahltí mě mozek tolika informacemi, že se v tom chaosu nápadů ztrácím, proto je potřebné, mít to takhle hezky pěkně popořádku napsané na papíře a postupovat podle manuálu…knihy.

Nalistovala jsem konečně první důležitý bod v knize a zase se začetla…

Nejprve si udělejte pořádek v sobě a kolem sebe. Začala jsem se smát nahlas, tohle byla přece moje slova! Ta, která jsem před chvílí v duchu říkala. Nemilosrdně se zbavte všeho, věcí, špatných myšlenek, chybných rozhodnutí…vyházejte…ukliďte…

Páááni! Vydechla jsem nahlas, ta autorka mi snad čte myšlenky,…nebo já jí? Pravda, ona o tom již napsala knihu, kterou čteš, říkalo mi závistivě cosi uvnitř. Ano vždycky závidíme ostatním, když nejsme sami schopni udělat to, co chceme a někdo nás s tím předběhne, ale jen málokdo to umí přiznat sám sobě, natož pochválit toho rychlejšího, zodpovědnějšího.

Ano, ty o tompřece také víš, ale nic s tím neděláš, musíš se rozhodnout hlavně sama… ANO BUDU JIŽ ŘÍKAT A DĚLAT VĚCI TAK, JAK JE DOOPRAVDY CÍTÍM. VYHÁZÍM TEN PLEVEL ZE SVÉHO MYŠLENÍ A POSUNU SE BLÍŽ K CÍLI!

K jakému sakra? Napadlo mě zas. Četla jsem dál, abych našla odpověď. Ale ať jsem hledala, jak chtěla, nenacházela jsem takovou, která by mě uspokojila. Tohle přece všechno vím! Někde tady ale musí být napsáno víc…horečně jsem obracela listy a dál tápala,…že by to podstatné, jak žít, nevěděla ani autorka?

Jako již po několikáté, mnou projela vlna nadšení, když jsem objevila další vábné sousto slov. Chuť, změnit všechno, co jsem až dosud dělala, jak jsem myslela, prostě změnit se od základu, tohle kniha radila.

Ale k tomu přece nepotřebuji tyhle cancy v knize, když sama vím, co mám dělat. Navíc ušetřím. Ano, takhle se to dělá. Odložila jsem knihu zpět do police. Zahřál mě blahý pocit prvního rozhodnutí, když jsem vyšla z prodejny knihkupectví a pořád jsem měla v kapse osm set korun, o které bych byla chudší, kdybych si knihu koupila. Ale ten pohled prodavačky, která si mě již stačila zapamatovat, protože jsem jí každodenně předvedla stejný scénář…pozdrav, potom listování ve stejné knize, váhání, odložení knihy na místo zpět a rychlý, skoro neuctivý odchod, když marně položila tu stejnou otázku…budete si tu knihu přát zabalit? NE! Mám jí v sobě, copak to ty hloupá nechápeš?

Doma jsem byla jako vždy,první. Manžel byl také jako vždy, ale zase bůhví kde, tenhle bod nápravy, byl ještě ožehavější…měla jsem se podívat, co si o soužití – každý sám se sebou, – myslí ONA! Autorka té knihy. Zase jsem cítila osten lítosti, že jsem v knize nelistovala déle, nebo jí přece jen nekoupila,  a můj mozek není teď schopný vyprodukovat žádný skvělý nápad, jak se necítit podvedena, nebo podváděna? Například, vlastním manželem.

I tohle mě právě napadlo. Naše děti, Kamil s Terezkou přijdou dnes později, mají ve škole výtvarný kroužek a housle.

Zajímavé, že dětem se snažím vštípit ten potřebný řád pořádku hned od začátku. Všechno co se jich týkalo, bylo pečlivě naplánované dopředu. Tady jsem tedy neselhala.

Mami, to ty vlastně za všechno můžeš! Obrátila jsem se ve vzpomínce na matku. To ty jsi mi nedala ony tak potřebné základy pro bezproblémový život. Protože jsi ho sama také neměla bezproblémový! Absence mužského jedince ve mně navíc zanechala pocit, že nevím, jak s mužem jednat. Nerozumím mu. Nemiluji ho. Nemiluji ho? Ale copak to sakra vím?

Moje děti systém pořádku ale našly. Oddechla jsem si. Mají doma totiž oba vzory.

Brrr, co si to tu zase nalháváš! Vyštěklo mé svědomí. Vzory, jo? Máš chlapa, který je tak nezodpovědný, a ty? Jaký příklad si mohou vzít z tebe? Nebuď směšná a již něco takového neříkej. Selhala jsi ve všem. A nemáš nikoho, kdo by ti pomohl se s tím vypořádat.

Libor má holt asi stejnou matku jako ty, nenaučila ho žít zodpovědně. Vede stejně tak chaotický život, ke kterému sice patříš, ale nehledá tě v něm, jen si na tebe občas vzpomene, že tě má…obvykle když tě potřebuje, nechci říct přímo…tedy, vlastně musím to říct, jedu podle nových pravidel…tak ano…kašle na tebe z vysoka.

Musím, ač nerada přiznat i to, že stejně tak kašle na naše děti. Tenhle vnitřní hlásek byl pěkně dotěrný.

Vysypala jsem celý obsah kabelky na koberec. Nikdy bych nevěřila, co všechno se může do takové minikabelky vejít. Hřeben rozměrů maxi, napěchovaná taštička kosmetikou, několik veledůležitých skoro popsaných bloků, kde mám poznámky co zařídit /ve skutečnosti konkrétní poznámky nikdy nemohu najít a tak jsou mi na houby/ papírové kapesníky, svazek těžkých klíčů, těžký, nemoderní mobil, těžký parfém, v ještě těžším flakonu, bez kterého asi nemohu žít, když ho poloprázdný pořád vláčím sebou, těžký foťák, spoustu poházených drobných mincí, které váží snad tunu, a které tam pohazuji z nákupu, protože moje také těžká peněženka/nacpaná jen samými účtenkami/ nemá kapsu na drobné. Dále tu mám tři krabičky vitamínů, jeden krém na ruce, v tom všem, zamotaný kabel nabíječky k telefonu, spoustu rozsypaných polštářků žvýkaček, ulepené bonbony, doklady, kreditní karty, vizitky…jsem unavená z té haldy krámů…potřebovala bych poradit kam s tím, v tom malém prostoru, protože i kdyby každá jednotlivá věc,stála v pozoru nenajdu jí mezi ostatními. Co vlastně je a co není důležité…k přežití? K běžné potřebě? Horor! Nechávám ty krámy roztažené na podlaze a jdu si radši uvařit kávu, aby si úplně neodrovnala psychiku. Dodělám, to později….snad.

O mnoho hodin později…

Skoro ve stoje spím, ale všechno mám již hotové. Děti spí. Manžel také. Ale ten ne doma. Zřejmě spí s nějakou milenkou, našeptává přechytralý mozek. Nechci ho poslouchat. Pracuje, abychom měli penízky na dovolenou, vnucuji mu tuto verzi. Jenže mozek běsní. Vibruje v té kulaté tvrdé lebce a jako v morseovce tepe vzkaz…nebuď blbá…blbá…blbá…

Nemám již náladu řešit, jak to doopravdy je. Nebo nechci. Nemám sílu? Stěží se dokopám k jedinému pohybu, kterého jsem ještě schopná, seberu ze země obsah kabelky, tedy to celé smotané klubko krámů a vrazím ho zpátky do kabelky. Uf! Po druhé směně doma, tedy úklidu a starostí kolem dětí, mám totiž údy již jako zchromlé. Pohrdavě se podívám na stůl. Večeře pro Libora tam pořád stojí. Pochybuji, že by v jednu v noci na ní měl ještě chuť. Stejně jako na mě. 

Maso je okoralé, zčernalo a chleba jakbysmet, ale ta zelenina by se ještě dala jíst….fuj, můj žaludek již také nic nebere. A teď abych si šla ještě jednou vyčistit zuby.

Udělej si kolem sebe pořádek…slyším v hlavě naléhavou větu. Seberu kabelku. Nakloněna pod její tíhou, dám se do pohybu. Než jí uložím v ložnici do skříně, ještě vyhodím tu prokletou večeři. Připomíná mi totiž nedůstojnost vlastního já. Jsem tu jen za služku, nic víc. Únavou mi celý talíř vypadl z ruky rovnou do koše. Tak ať, říkám si s jistým zadostiučiněním. Však on na něj Libor vydělá…

Již ležím v posteli,pomalu usínám. Liborovu deku a polštář jsem pro jistotu odnesla do obýváku na gauč, to kdyby si to přece jen rozmyslel a přišel se domů vyspat. Nechci, aby mě budil. Již bych neusnula. Pořád bych musela přemýšlet, kde byl. S kým byl. A hlavně co dělal…

Začnu uklízet a řešit…až od zítřka a vyřeším všechny své resty najednou a hlavně, jednou provždy. Ale tentokrát si již tu knihu v knihkupectví opravdu koupím, protože jsem konečně pochopila, že na velká rozhodnutí, musíme mít v záloze nějakou jistotu a kniha takovou jistotou je, když po ruce není někdo, komu bychom mohli věřit. Zavírám oči a slastně usínám…nikdy není pozdě nato, abychom si v sobě i ve svém životě udělali pořádek…tak ahoj zítra v knihkupectví! A hlavně, zbaveni všech negativních věcí…