Psí deník XII.


20. ledna 2014, autor Tudy,



Tak nějak shrnutí mého prvního půlroku

 

Než napíšu o tom, jak jsem se jel podívat do svého rodiště, tak udělám takové malé shrnutí toho, co se za ten první půlrok mého štěněčího života stalo.

Jak už jsem podotknul, bylo toho na jedno malé štěně víc než dost. Naučit se dodržovat hygienu, neničit věci, poslouchat, jezdit vším možným a reagovat na vše kolem sebe správně.

Já jsem náhodou moc šikovný a věci jsem příliš neničil odmala. Co bylo na svém místě, toho jsem si nevšímal, ale co se neuklidilo, to jsem považoval za svou kořist. A kořist se musí ulovit a někdy i rozcupovat. Tudy si své uklízela na místo vždy, jenže její syn,Pája, už takový nebyl, jeho pantofle se věčně někde povalovaly, no a tak jsem je asi dvakrát ulovil a vždy důsledně rozebral na co nejmenší kousky. Zrovna tak jsem si nevšímal bot, když byly v botníku, ovšem pokud visely tkaničky dolů, tak byly moje kořist. „Jé, ty se parádně žužlaly“, škoda, že visely, co bylo v botníku, toho jsem si nevšímal. Tudy přišla domů a vítaly ji rozžvýkané tkaničky bot, ale jen to, co viselo ven, to, co bylo v .. to jsem nechal. Nejdřív nevěděla, zda se má zlobit. Vyřešila to zajímavě: já dostal vyhubováno (cítil jsem, že se až tak nezlobí) a Pája taky, za to že si neuklízí po sobě.

Horší bylo, když mi začala odcházet pryč. Já byl smutný a měl strach, že se nevrátí, škrábal jsem na dveře, zeď u dveří a snažil se při jejím odchodu dostat ven za ní. To mi vždy vrátila a docela tvrdě přikázala , že musím zůstat. Nadrápanou omítku zametla a já časem přišel na to, že se vrací a když je vše pořádku, dostanu i odměnu a navíc mi krásně vždy podrbe a pohladí.

Jednou jsem na ni čekal a byla mi dlouhá chvíle, pelíšek jsem měl na předsíni u komory, která byla tapetovaná. Nic lepšího mi nenapadlo, než tu tapetu strhat všude, kam jsem dosáhl. Pak mi došlo, že to asi nebyl dobrý nápad. Pokusil jsem se ty kusy tapety natahat do pelíšku a když Tudy přišla, místo vítání jsem ležel na té tapetě, aby ji neviděla. Je to blbost, teď už to vím. Tudy se hned zdálo divné, proč ji nevítám, ale ležím v pelíšku. No a pak to uviděla. Zavolala mi, já se pomalu loudal k ní a vysílal, „já vlastně za nic nemůžu, za to můžeš ty, nemáš mi tu nechávat tak dlouho“. Tudy mi ukázala na tapetu s přísně se mi ptala: „co to je? To se dělá?“ Nic jiného jsem nevymyslel, než si lehnout a dělat zkroušeného, to už umím na výbornou. Snažila se nedat nic najevo, ale koutky úst se jí cukaly smíchem. Pak přišel děda, Tudy mu to ukázala a on mi hned zavolal k sobě, přišoural jsem se a okamžitě zalehl na pelíšek a dělal zkroušeného a nevinného. Co vám mám povídat, „prošlo mi to tak ,tak“.

Jinak jsem doma nic neničil. Ze začátku jsem směl být sám jen na předsíni a v kuchyni, čím jsem byl lepší, tím víc prostoru jsem dostával a v pěti měsících už byl celý byt volný pro mé rejdění. No uznejte, „ To zavazuje“.

Venku mi cvičila na louce za potokem, kam nemohla auta a byl na to klid. Co mi mrzelo, bylo to, že když jsme potkávali jiné psi, tak Tudy by mi nechala s nimi seznamovat, ale jejich postarší majitelky mnohdy nepustily své psy ke mně. Pár se naštěstí našlo, co Tudy znaly a věděly, jak má ráda zvířata a jak moc chtěla psa. Ty nás k sobě naštěstí pustily a jejich psy mi učili, jak se chovat ve smečce a k ostatním, že jako štěně jsou věci, které mi sice projdou, ale jsou u správného psa nepatřičné. Vlastně proběhla má socializace, aniž jsme si to uvědomili.







Zařazeno v kategorii Psí deník





Počet komentářů na “Psí deník XII.” - 3


    Eva   (21.1.2014 (22.31))

    Co by to bylo za psa, kdyby necupoval pantofle a neohryzával tkaničky. Holt, to si musí panička nakoupit tkaničky do zásoby. Tapety doma nemáme, ale máme na chodbě takový koberec na zeď s třásněmi. Okousal ho do své výšky.


    Tudy   (22.1.2014 (21.16))

    Spíše mne překvapuje, že toho zničil tak málo a ještě rozlišuje, co je jeho a tudíž může, a co není jeho a tudíž neničí.


    Ajaja   (26.1.2014 (11.48))

    Kruciš, Terdo, Ty to vždycky tak hezky podáš....



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička