Psí deník XXXIV.

 Přírustek v Pájovo rodině

Když mi bylo něco málo přes rok, tak Pája si našel dívku a po čase se k ní odstěhoval. Já zůstal s Tudy a dědou a stal se jak se smála sousedka jedináčkem. Že to spolu myslí vážně, se dalo poznat už z toho, že seznámili spolu i oboje rodiče a ještě navíc, jak jsem psal, moje dcera se stala mazlíčkem rodičů Pájovo dívky. Když spolu už nějakou dobu žili, tak se jim narodil malý Adámek. Je to krásný a pohodový klučina. Moc nebrečí a je pohodář. Když ho poprvé přinesli, byl jsem zmatený, takové malé a bezbranné lidské štěně, co s tím ? Jak se k tomu chovat? Oni ho klidně položili na postele v ložnici, nechali spát a povídali si vedle v pokoji. Copak to se dělá, Nechat takové mrně bez dozoru? Tak jsem se do toho vložil, lehnul si k němu, tak aby měl dost místa a abych měl přehled, když se vzbudí.I jsem si lehce u něj zdřímnul, ale jen na půl oka. Dokud byl malý, tak kdykoliv přišli a nechali ho bez dozoru, tak jsem ho hlídal. Ovšem prvně, když byl u nás, jsem najednou dostal strach, aby mi za něj nevyměnili,sice mi říkali, že jsem jejich, tohle že je Pájovo a že se nemám bát, ale naopak, ho chránit. No jo, já měl ale strach a tak jsem je zase začal ráno po odchodu do práce volat. Samozřejmě to na mne hned sousedi i Tudy dcera žalovali a Tudy zase vyndala ten nepříjemný obojek. Ráno mi ho dala, řekla: „když budeš hodnej a tiše-neštěkat, tak už ho nebudeš muset mít“. S tím odešla do práce. Já věděl už o co jde a byl zticha. Když přišla z práce, pochválila mne, že jsem byl potichu a obojek sundala. Víckrát ho dát nemusela, pochopil jsem, že štěkat ráno není dobře. Tentokrát, jelikož už jsem dobře věděl, co je obojek zač, jsem ho snesl v klidu a bez strachu. To ale neznamená, že bych ho musel mít na krku, navíc jsem doma zvyklý chodit jen tak. Tudy mi dává obojek až když jdeme ven a to se mi kolikrát směje a říká: „počkej, nemůžeš jít ven nahatý, obojek musíš mít.“

Adámek rostl a začal se pohybovat, to jsem tušil, že už pro mne není bezpečno a vždy šel mimo dosah. Hlídal jsem ho, jen si sedal dál od něj, aby mi náhodou nezmáčknul. To ještě šlo, nebýt toho, že se mu začali líbit zrovna moje věci. Začal chtít moje míčky a když jsem na něj vrtěl ocáskem a lehce štěknul, ať mi ho taky hodí-nehodil. Pak mi začal brát i mé myšky a to už bylo na mne moc. Vzal jsem mu ruku do tlamy a dal na stranu, on se leknul a rozbrečel. Tudy ho utišila, mne zavolala a dost přísně nakázala, že to nesmím.Jak mu ale mám ukázat, že to přehání? To jsem nevěděl, jak umí být Adámek taky chytrý, příště stačilo na něj štěknout( ne moc nahlas) a nechal mi myšku být. Ten den, kdy jsem vychovával, volal večer Pája, že prý má Adámek krev na prstíku, já ho ale opravdu nekousnul, jen vzal jeho ruku do své tlamy. Tudy řekla, že nás budou muset holt víc hlídat a čekat, až i Adámek povyroste, že to snad bude dobrý. Proč by nebylo? Prý, což nemohu vědět, mají děti daleko jemnější kůži, než štěňata a tak nemohu vychovávat, jen čekat až oni zakročí. Tak ať si nás hlídají, já mu ublížit nechci a ani bych neublížil, spíš mám strach, že až bude běhat, budou muset jemu vysvětlit, aby mne netahal, jen hladil.No , a ani jsem se nenadál a jsme v mém šestém roce. Teď už se nic moc nového neděje, jen Tudy objevila na FB stránky s venčením, ale o tom zase příště.