Smlouva s Ďáblem 72. díl


3. září 2010, autor tonyend,



A to, že mám vysoké IQ, to je mi houby platné.
Napište mi na ně diplom. Zarámuji si ho a pověsím na zeď.
 
Antonín Wolf -IQ 130- Absolvent šestiměsíčního Protialkoholního léčení PL ve Šternberku.
Abstinující Alkoholik.
 
31. prosinec. Silvestr.
Odpoledne začaly pacientky s přípravou na oslavu. Na stolech v jídelně jsou bílé ubrusy a ve vázičkách smrkové větvičky. V kuchyni se chystaly chlebíčky a jednohubky. Kdosi přivezl z kantýny tři bedny sodovek.
Jen si to užijte!
Počkal jsem na večerní léky a než jsem odešel spát, tak jsem všem popřál všechno nejlepší do Nového roku 1971.
Alenka se divila, proč nezůstanu s ostatními a nebudu slavit.
 Určitě si chtěla zase povídat. Že bude dobrý program a tak.
Poděkoval jsem za její pozvání a odešel jsem na pokoj. Ostatní pacienti se na oslavu neskrývaně těšili. Pro některé to tady nebyl první, ani poslední večírek.
I přes zavřené dveře pokoje jsem je uslyšel, jak juchají.
No to víte!
 Vysoký je jalovec, vysoký je jako já, přeskoč ho!
Takové kokotiny jsem nezpíval opilý, proč bych je měl zpívat střízlivý.
Nejraději bych byl ve službě na záchytce. To by byla silvestrovská oslava! Tam bude dnes pěkně veselo…Jen si vypijte, mě hlava zítra bolet nebude.
Byl poslední den v roce 1970.
Ležel jsem v posteli a tiskl jsem si polštář na uši.
Gramofon hrál dlouho do noci samé dechovky.
Bylo to Utrpení Antonína Wolfa o silvestrovské noci.
Nemohl jsem zaspat. Promítl jsem si právě uplynulý rok. Bilance byla neúprosná.
 Kdyby to šlo, celý rok bych si nechal vymazat z paměti.
Byl jsem pevně rozhodnutý, že si ten nastávající ničím neposeru.
Budu mít osmnáct roků, podle zákona budu dospělý. Ale jen podle roků. Jsem už dospělý? Nevím. Zestárl jsem. Vím jen, že jsem se moc změnil, nejen fyzicky, ale i psychicky.
Chtěl jsem se vyrovnat dospělým a nevyplatilo se to.
Jsem zranitelný kluk, hledající si své místo v životě.
Jediným plusem mohlo být, že vím, co chci. Krok za krokem za tím půjdu.
A vím, co určitě nechci.
Nesmím zavrávorat, protože kdybych znovu padl, těžko se postavím na nohy.
Z pití jsem měl strach. Mohlo by mi jednoho dne rupnout v bedně a vydal bych se na cestu, odkud není návratu.
Krásná Paní mě ještě nechtěla.
To bylo ale poprvé. Podruhé by si mohla říct, on je tak dotěrný, nedá pokoje, tak jen pojď, projdeme se spolu, já tě provedu těmi dveřmi, ať vidíš, co tam je, abys to měl za sebou. Když jinak nedáš.
Ale život mám před sebou.
Jen vykročit tou správnou nohou. Jak se ráno probudím, první si stoupnu na pravou, třeba to pomůže.
Tak ještě měsíc pobytu, měsíc azylu a propustí mne domů natrvalo. Osm měsíců v blázinci, v odmašťovně a pakárně.
 Jakýpak blázinec? Byl jsem v nemocnici.
A poznal jsem tu spoustu dobrých lidí i volů.
Stejní žijí tam za Zdí a nikdo se nad nimi nepozastavuje. Každý jsme cáklí jinak.
Sestřiččino Dobré ráno a vstáváme, jsem uslyšel až před sedmou hodinou. Nechala nás vyspat silvestrovskou kocovinu z dechovky a sodovek až do sedmi.
Probudil jsem se a posadil jsem se na postel. Chlapi by nejraději spali do oběda.
„Pánové ať žije Nový rok!“
Stoupl jsem si pravou nohou na podlahu.
Tak je to správné. Zůstal jsem chvilku stát na jedné noze jako čáp.
„Co blbneš?!“
„Neblbnu. Hledám si pevnou půdu pod nohama…“
Obul jsem si papuče a šel jsem do umývárny. Umývárna byla prázdná. To musel být ale mejdan!
Co to vyřvávali za odrhovačku? Jo. No to je nádhera.
„Uvázali kóózu u tr tr tr u trna, kóóóóza se jim utr utr utrhla!“
Ze srandy jsem to nahlas zazpíval při holení.
Sestřička otevřela dveře, aby se podívala na toho cvoka, který toho včera asi neměl dost.
„To jste vy, Tondo? Měl jste být včera s ostatními a mohl jste si zazpívat. Teď toho musíte nechat, jasný?“
„Jasný, já to hulákám z legrace. Nelíbí se mi to ani za mák. Už jsem potichu. Jak se oholím a umyju, převléknu se a hned jsem v kuchyni. Nachystám vám přepravky a talíře ke snídani!“
„To očekávám. A už nezpívejte!“
V kuchyni jsem byl sám. Ženským se také nechtělo z postelí. Přivezl jsem vozík s varnicemi a naskládal na tácy talířky a nože.
 
Podíval jsem se na jídelníček. Nahlas jsem si sám pro sebe povídal.
„Tak ke snídani bude kakao, vánočka a džem.
A dieta? Hořká melta, chléb a maslíčko. No to víte!
Kdepak hořké kafé. Dám si lahodného kakaa s ostatními. Co se může stát, pro jednou. Nebo dvakrát… A co dobrého navařily kuchařky k obědu dietám? Dušené rybí filé s brambory. Asi zůstalo od Štědrého dne. No radši filé, než špenát s vajcem. No a večeře.
Bída. Šunka s chlebem, přídavek tvrdý sýr a jablko. Ale lepší, než dostat drátem do oka.“
Za mými zády stála celou dobu sestřička a poslouchala mě, jak si vykládám. Nemohla udržet smích.
„Tondo já vám dám, kdepak hořké kafé, já vám dám lahodného kakaa s ostatními. Co to má znamenat, pro jednou, pro dvakrát? Pak se můžeme divit, že ten cukr nechce spadnout. Dám si na vás při jídle větší pozor. Dietu máte dodržovat, ne?“
„To víte, že budu, to já si jen tak mluvil pro sebe…“
Při snídani stála u ošetřovny a dívala se, s jakou nechutí srkám hořké kafé. Kdyby byla alespoň bílá káva, ta se dá, ale tento patok se nedal pít. Ke kakaíčku jsem se dnes nedostal.
Po snídani jsme umyli nádobí a várnice. Ženské toho moc nenamluvily. Asi byly po večírku unavené.
Nebo spíš myslely na to, aby už byly také natrvalo doma.
Odvezl jsem vozík s várnicemi před budovu.
Venku hustě sněžilo. Přesto si někteří dopřávali na čerstvém vzduchu cigaretku. Stáli v hloučku u plechového popelníku, nemluvili, jen potahovali a vyfukovali modrý dým. Usmál jsem se.
Ten můj se už dávno rozplynul a cigareta mi nechyběla. Smrděla mi.
Nejhorší je prý odnaučený kuřák.
Přede mnou byly tři dlouhé volné dny. Tři dny nečinnosti. Práce v kuchyni, tu jsem bral jako odměnu. Odpoledne jsem řekl sestře, že jdu na protialkoholní.
„Stýská se vám po nich?“
„Nestýská! Ale mají tam stůl, stolní tenis. Tak si tam půjdu zahrát. Tady můžu dřímat v křesle, číst si nebo spát. Potřebuji pohyb, chybí mi činnost. Sestřičky mě tam znají, tak mě nevyhodí. Před večeří se vrátím a nachystám talíře.“
Tři odpoledne jsem tam chodil hrát ping pong a zapomněl jsem, že jsou tři nekonečné dny volna.
 Nemohl jsem se dočkat pondělka, jak půjdu do zahradnictví.
 Chodily tam z nějakého oddělení taky holky. S těmi se dalo mluvit.
 Ne o nemocech, ale o všem možném.
O životě. Bylo mi podezřelé, že jsou to většinou studentky. Psychicky se složily a tady v léčebně se dávaly dohromady. Vysokoškolačky.
 A přijely do této léčebny až Čech. Asi, aby to u nich doma nikdo nevěděl, kde jsou.
Až se vrátím domů, tak taky nebudu každému vykládat, že jsem byl v „odmašťovně“.
Kdo bude zvědavý moc, tak zalžu, bože promiň, že jsem ležel v nemocnici se žloutenkou. Mám z ní játra v prdeli, a proto nepiju…
Když jsme se hrabali v hlíně a přesazovali řízky z květin do květináčů, nebylo poznat, kdo je budoucí inženýr, učitel a kdo je abstinující alkoholik.
 Sotva jsme skončili v práci a byli venku, před zahradnictvím, jak jsme šli každý na své oddělení, tak se přestaly bavit.
Venku jsem byl pro ně póvl, alkoholik a ony inteligence.
Nic jsem si z toho nedělal.
Holky zlaté, ani si neumíte představit, že jsem na protialkoholní léčbě zažil soudruha doktora, který chlastal v ordinaci čistý špiritus, který si ředil vodou, byl propitý, jak Janek popelář, nebo pana profesora matematiky, který se opíjel před vyučováním tak, že jej k nám musela dovézt sanitka.
 Třepal se, chudák, tak, že nemohl ani chodit. Po čtrnácti dnech si vzpomněl, že se může jít vyčůrat místo do postele, taky do pisoáru na hajzlíku. Takový inteligent, profesor matematiky!
Vzdělaný, nevzdělaný, jak propadne chlastu, je to jedno.
 Ale mějte se hezky a hlavně dostudujte.
 Nemoc jak nemoc. Psychóza, neuróza nebo alkoholismus.
Na zlámané haksny vám dají dlahu a sádrovou botu, ale na dušičku není vidět. Nikdo ji nezměří, nezváží. Nikdo do ní nevidí. Když člověka bolí duše, je to mnohem horší než ta polámaná noha.
Třeba na to příjdete. Dříve nebo později.
 Když ne, budete o jedno moudro chudší.
 O jeden životní zápočet. 
Já jsem o to poznání bohatší. To je škola života. Drsná a tvrdá. V ní je jedno, jestli máte IQ 160, nebo houpacího koně. Buď se poučíte, nebo padnete až na samé dno.
 
Uběhlo čtrnáct lednových dnů na Rehabilitačním oddělení.
Byl pátek, po obědě sestry vydávaly propustky na dovolenku.
Neudálo se nic zajímavého. Těšil jsem se domů. Měl jsem před sebou ve Vidlákově rozdělanou práci.
Zbývala mi k vymalování kuchyně.
A nakonec chodba. Už jsem věděl, jak na to, tak to bude brnkačka.
Jedinou obavu jsem měl z toho, že nebudu mít piliny do kamen.
A topit si tam musím.
Konec měsíce se blížil a budu natrvalo doma. A hned se odstěhuju. Budu si muset koupit věci ze svého seznamu.
To znamená, máma půjde se mnou do Spořitelny a vybereme peníze.
Seděl jsem už ve vlaku a takto jsem přemýšlel celou cestu.
A co ty naftová kamna? Koupí je otec, nebo už jsou doma, ve sklepě?
A kanystry na naftu!
 Koupím si dva desetilitrové, ty budou stačit. Dobře se plné ponesou.
Naftu si vidlákovci kupují v JZD z cisterny.
 Anebo levně, od nějakého šoféra, který má lehkou nohu a naftu umí ušetřit. Lidi takto kšeftují, každý je spokojený. Taková je doba.
Já na bráchu, brácha na mě.
Z vlakového nádraží jsem spěchal domů.
Otec byl doma. Pro mámu to bylo pokaždé, jako malý svátek, když nebyl v práci. Měl by ji objímat a líbat. Děkovat jí, že je taková hodná a trpělivá.
To, že v noci zahoukal a vypustil z lokomotivy komínem jiskry, to jí nemohlo stačit. Někdy mi řekla, tatínek se oženil s prací…
 Až teď jsem jí rozuměl.
 Ale byla to jejich záležitost.
On mne k rodině nijak nevedl, to jen máma mi dala rady a své bohaté zkušenosti. Kdyby se choval jako jiní tátové, mohlo to být možná nakonec všechno jinak.
„Ahoj, tak jsem na skok doma! Mamko, prosím tě obleč se a půjdeme do té Spořitelny vybrat peníze z knížky. Ráno pojedu za dědou. Když to stihnu, tak si ještě dnes půjdu vybrat postel a nějakou skříň. Zítra mi to můžou přivézt a smontovat. Koberec počká, ten není důležitý.“
Obrátil jsem se na otce.
„Tato, co ty kamna? Koupíš mi je, nebo si je mám shánět sám?“
„Kamna už jsou v chalupě. Taky tři kanystry s naftou. Odvezli mi to tam v týdnu chlapi z práce.
Je o jednu starost méně. Akorát dědek nevypadá dobře. K doktorovi nechce jít. Kurva, on se kurýruje borovičkou!
Zapomeň na to, že ti ten nábytek odvezou na počkání!
Týden jim to trvá, než se rozhýbají, lempli jedni. A za montáž si taky zaplatíš. Raději bych se do toho pustil s tebou. Co na tom může být těžkého, poskládat k sobě postel a pár desek od skříně.“
Nepoznával jsem ho.
„Tati, za kamna a kanystru ti moc děkuju! A to myslíš vážně, že my dva dáme dohromady rozloženou skříň? Postel snad, ale velkou skříň?“
„Měl by u ní být nějaký ten montážní list, tak podle něho to dáme dohromady. No bóže, kladívko, klíče a šroubovák mám ve vercajku ve sklepě. Jen ta doprava… Jedině, že bych řekl zase chlapům z  „kusovky“, že jim koupím půllitr kořalky, tak by to odvezli oni. Jak by jeli tím směrem v týdnu. Taky si rádi přivydělají něco bokem.“
„Kdy zase přijedeš domů?“
„Koncem měsíce už natrvalo…“
„Tak nekvaltuj, až budeš doma, tak to zařídím. A peníze nech ve Spořitelně. Na všechno je čas.
Vymaloval jsi to docela dobře. Je to čisté, bez kocúrů. Já s tebou zítra pojedu. Mám přes den volno. Vložák mám až večer. Musím se podívat na komín. Kdoví, kdy ho dědek nechal protáhnout. A zapojíme ty kamna.“
Žasl jsem. Promluvili jsme spolu několik souvislých vět, to nepamatuji!
Máma ani nedutala.
Bylo na ní stejně vidět, že by byla raději, kdybych o odstěhování vůbec neuvažoval.
 
Ráno jsme s otcem odjeli autobusem do Vidlákova.
Šli jsme od zastávky k domku a sousedky si nás zvědavě prohlížely.
Je to on, není to on… Místním drbnám nic nemohlo uniknout.
 A je to on! Starý Wolf s mladým.
Co tu chce? Nedávno tu prý mladý byl. Že by se měšťáci vraceli na dědinu?
Zvonil jsem na dědu.
 Otec byl na něj alergický od dob, kdy jsme bydleli všichni s dědou společně. Nezapomněl na jeho chlastání. To byl hlavní důvod, proč se tehdy tak rád a rychle rozhodl přestěhovat do Brodu. Kdyby děda nepil, zůstali bysme tam bydlet dodnes.
„Tož kurvašopa kde je? Co je zas ožralý, že neleze…“
„Co jsem tady byl, nikdy nebyl opilý. Dal si skleničku, možná dvě, víc nepil.“
Bránil jsem dědu.
Trvalo mu dost dlouho, než přišel do chodby a zpoza dveří se ozvalo silné kašlání.
„Je tam někdo?“
Otec vybuchl.
„Ježíšimarija, když někdo zvoní, tak jasně, že tam někdo je!“
Raději jsem také promluvil.
„Dědo, to jsem já, Toník, otevři.“
V zámku zašramotily klíče. Dveře se otevřely, a když jsem se podíval na dědu, nevypadal vůbec dobře.
Byl pohublý, zarostlý jak kaktus, měl krátké silné šedivé vousy na neholené tváři. Obličej měl nepřirozenou barvu. Neměl ani tu jiskru v očích, jako když jsem s ním mluvil naposledy.
„Dědo, je ti opravdu dobře? Co je ti? Nemám jít do obchodu a zavolat ti doktora?“
Možná, že by otec pronesl něco hloupého o jeho včerejším chlastu. Děda se na něj lhostejně podíval.
Na dědovi nebylo znát, že by něco pil. To by byl veselejším.
Smutně, velmi opatrně šel chodbou a po schodcích dolů, do spojovací chodby, vedoucí k jeho výměnku.
„Nic mi není, měl jsem chřipku, to bude tím, opovaž se jít a zavolat doktora!“
„Dělejte si tu už, co chcete, já si jdu lehnout, cítím takovou slabost…“
V kuchyni jsem měl vanku s rozmíchaným Malbytem. Než začnu malovat, tak v kuchyni zatopím v kamnech.
Převlékl jsem se do starých montérek, které mi dal děda na poslední návštěvě. Byly flekaté od té bílé barvy, jak jsem stříkl štětkou, tak jsem se zaprskal. Na hlavu jsem si narazil dědův klobouk a začal jsem vyhrabávat popel z kamen do kýblíku na popel. Vysypal jsem i popelník. Kamna byla čistá. Šel jsem do stodoly udělat pár třísek a nějaké dříví na podpalku. Uhlí bylo v uhláku u kamen ještě dost.
Otec vyndal ze zdi v ložnici roury od piliňáků. Kamna posunul doprostřed místnosti, aby mu nezavazela.
 Chytal jsem se za hlavu.
Tak já se morduju s malováním, a on vytáhne roury a z komína teď vyletí saze a malba bude v prdeli… Stěna bude černá od sazí a můžu malovat znovu.
Nechtěl jsem to raději vidět a šel jsem do stodoly.
Oknem jsem nakoukl do výměnku.
Děda neseděl za stolem, jako obvykle, ale opravdu si lehl do postele, tak jak byl, oblečený. Když přišel otevřít, tak mu něco chybělo.
Co mu to jen chybělo…
Cigareta v ruce! Co to, že nekouřil?
Na špalku jsem sekerou štípal ze smrkových polínek třísky. Pak hrubší na podpal uhlí.
 Rozsekával jsem polena a k zemi odlétávala ostrá polínka.
Zamrazilo mě v zádech. Na takových jsem proklečel, jako malý kluk, spoustu hodin. To byl trest, to byla výchova… Teď neškodně shoří a poslouží v kamnech. Až budu mít jednou svoje děti, ani se o tomto středověku nezmíním.
 Kdepak, tatínku, těch pět či šest roků, co jsi byl nasazený ve zbrojovce v Essenu, v Rajchu, za to nemůže. Němci byli hajzli, ale toto tě nenaučili. Tím jsem si dnes jistý. To bylo v tobě. Pokračoval jsi v debilní výchově svého otce. Jak on k tobě, tak ty ke mně. Ale už je to pryč.
Vzal jsem do náruče dříví a zanesl je do kuchyně. Položil jsem je na podlahu a hledal jsem noviny na podpal. Nikde nic. Otec zatím vybaloval naftová kamna. Sebral jsem kousky kartonu a zežmuchlal je na rošt kamen. Naskládal jsem na ně plno třísek a nahoru položil hrubší polínka. Škrtl jsem sirkou a přiložil plamínek k papíru. Plamínek okamžitě přeskočil a papír se rozhořel. Po něm třísky a nakonec v kamnech praskalo hořící dřevo. Přihodil jsem lopatku uhlí a zavřel jsem dvířka. Komíny musely být v pořádku, kamna nezakouřila, kamna parádně táhla. Za chvíli chytlo uhlí a v kuchyni začalo být příjemné teplo. Potmě je na kamna bezva pohled. Zvláště, když se přihodí jen dřevo.
 Nádherně praská, syčí. A oheň voní, jako na čundru.
Otec zkontroloval oba komíny.
 V ložnici i obýváku. Prý tím, že se tam topilo jen pilinami, tak jsou komíny čisté. Měl ale strach, jak budou naftová kamna spalovat naftu, abych se do rána neotrávil oxidem uhelnatým. Za to mu musím poděkovat. Oddechl si, když se přesvědčil, že roury pasují i na nová kamna. To bylo moc důležité. Roury byly ošklivé. Pro něj žádný problém.
Mám si koupit stříbřenku a roury natřít.
Barva se prý vypálí a budou jak nové. Hovno kulový.
Roury si koupím nové, a tyto potlučené nachystám do sběru.
Místní rozhlas vyzýval občany, že mají nachystat v neděli dopoledne staré železo před domy. Bude -,Železná neděle´ na pomoc národnímu hospodářství.
Komíny viděl jako dobré. Tak se pustil do studování Návodu na bezpečné užívání naftového topidla.
Sám bych nevěděl, co s nimi poprvé udělat. No tak bych se šel poradit k sousedům.
Ale on si s tím poradil sám.
Z kanystru nalil do nádrže nafty, čímsi zahýbal, otočil kolečkem a řekl si o sirky.
Podal jsem mu je.
Škrtl sirkou, přiložil plamínek k hořáku a nic. Několikrát to opakoval. Když už byl viditelně nasraný, tak se mu to nějak povedlo a naftová kamna v ložnici chytla.
Přidal na plamínku a kamna mírně zahučela a začala hřát.
Zprovoznil i ta v obýváku. Teplo bylo, ale hlavně byl cítit smrad po spálené naftě.
Otevřel jsem okna, abych to vyvětral.
Bylo to pohodlné topení, ale jestli to bude takto pořád zapáchat, tak je to na hovno. Zlaté piliňáky!
Sem tam se z nich zakouřilo, občas bouchly, ale teplo a pohoda. Žádný zápach.
Jen vůně spalujícího se dřeva a rozpáleného železa.
Pořád na kamnech něco šteloval. Snad na to příjde a zápach zmizí.
V kuchyni bylo jak v sauně. Kachlová kamna fungovala bez problémů.
 Nabral jsem barvy do šufanu a lil přes síto do kýblu. Zamíchal jsem to a namočil štětku. Tři dva jedna teď.
Začal jsem malovat strop kuchyně. Otce jsem si nevšímal. Kéž by přišel na to, jak správně obsluhovat kamna. Aby nesmrděla.
Čas běžel, práce mi šla od ruky. Za hodinu jsem měl hotový první nátěr.
„Safraporte, tobě to jde! Doma nám vymaluješ. Na co vyhazovat peníze za malíře. Co si člověk udělá sám, na tom vždycky ušetří. Pamatuj si to.
 Asi to bylo další moudro, ale přeslechl jsem je.
Neuměl jsem stejně nic, dokázal jsem si jen vymalovat a za všechno si budu muset v životě zaplatit. To jsem zvědavý, jak budeme dávat dohromady tu skříň.
Sedl jsem si na židli a odpočíval jsem.
Začal se dívat na hodinky.
Měl obavu, že to nestihnu dokončit a ujede nám autobus do Brodu.
V sobotu jelo pár spojů a před večerem nic. Měl strach, že se nedostane včas do práce. Do své zamilované práce.
Přejel jsem prstem po zdi. Zeď se mi zdála být dostatečně suchá.
Nátěr se nestrhával. Tak jsem přiložil do kamen, co tam uhlí vlezlo, a začal jsem s druhým nátěrem.
Kamna hicovala, v komíně to jen hučelo. Pěkně to vyschne.
Jezdil jsem štětkou jako opravdový malíř pokojů. Uměl jsem vymalovat, ale pouze na bílo. Zarovnat pohled pod stropem, oddělit barevně zeď, na to jsem si netroufal. A na váleček také ne. Prý to nic není. Jo, pro toho, kdo to umí.
 Nerad bych vylél nádobku s barvou, co je pod válečkem na sebe, to bych snesl, ale horší bude, kdybych tak -,Pokřtil´ bílou zeď.
Za další hodinku jsem měl kuchyň vymalovanou. Kamna nechám dohořet, přikládat teď nebudu.
Šli jsme zkontrolovat nafťáky. Oboje kamna spolehlivě hořela a hřála. Zápach nebyl už tak silný, možná za pár hodin provozu zmizí docela. Vysvětloval mi, co musím udělat. Co za prvé, co za druhé, co za…
Otázkou bylo, nechat kamna hořet, nebo plamen zhasnout?
Jak jsou bezpečná?
 Zkušenost jsme neměli žádnou. A děda jakbysmet. Ten celý život topí pilinami, dřívím a uhlím. Má ho plnou stodolu.
„Co kdybych zavolal dědu? Vysvětlíš mu, co by měl večer udělat, aby je zhasl, abychom do rána nevyhořeli, ne?“
„Ale nech dědka dědkem, nezatěžuj ho.
Hovno ví, na co šáhnout.
Jak půjdeme, tak to zhasneme, chvilku počkáme, jestli se to nerozhoří znovu, když ne, jedeme domů. Mám večer vložák, musím se nachystat do služby.
 Dědek stejně spí. Běž ho vzbudit, aby pak za náma zamkl dveře. Hovno je tu ukradení, ale jeden neví…“
Vysvlékl jsem se ze zamatlaných montérek, pověsil jsem je přes židli, aby uschly. Klobouk jsem položil na sedátko. Šel jsem na dvůr k pumpě, abych se umyl. Hlavně ruce a tváře. Mával jsem táhlem pumpy. Rachotilo to v ní a vrzalo. Po pár tazích začala téct ledová voda. Že já vůl si nedal na kamna hrnec s vodou. Mohli jsme se umýt oba v teplé. Tak příště. Hadrou jsem si očistil boty od bílých fleků. Šlo to dolů snadno a boty byly čisté.
S mokrýma rukama jsem zaklepal na dveře dědova výměnku.
Neozval se.
Klepal jsem silněji. Zase ticho.
 Že by tak tvrdě spal?
Chytil jsem za kliku a chtěl jsem otevřít dveře.
Nešlo to. Sakra co mu tam spadlo?
„Dědo! Dědo, probuď se! Slyšíš? No tak, co je s tebou, slyšíš mě?!“
Neotevřel.






Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička