Smlouva s Ďáblem 75. díl


9. září 2010, autor tonyend,



„Nelžu ti. Prostě nepiju. Stačí?“
Měl jsem strach, že začne pokládat otázky- „A proč nepiješ?“
„Lenko, tobě není zima? To chceš být venku?“
„No a co? Kolikrát jsem raději utekla z domu a byla venku…i když mrzlo. Chůzí se zahřejeme, tak kam půjdeme?“
„Já nevím kam, kam mě zavedeš, tam půjdu.“
Bylo mi jedno, kam Lenka zamíří.
To je to. Vždyť já vlastně neznám své město.
 Co jsem byl v Hradišti, tak jsem byl doma málo. Znal jsem jen obchody, kam jsem chodil nakupovat. Město se rozrůstalo o nová sídliště s panelovými domy. Co jsem znal dobře, tak bylo okolí našeho domu a místa, kam jsme jako kluci chodili krást barevné kovy. Ale tam jsem ji nemohl zavést. Co by si myslela.
 Nejlépe jsem znal park nedaleko vlakového nádraží. Kotvu. Také  na něj jsem měl  špatné vzpomínky, ale řekl jsem si, že to už bylo, a nebudu se k tomu vracet.
Není na co dobrého vzpomínat.
Courali jsme se večerními ulicemi Brodu a bavili se o všem možném i nemožném.
Začalo nám být zima. Navrhl jsem, že ji doprovodím domů, že nemusí jet trolejbusem. Ještě se tak projdeme městem.
Souhlasila. Vedla mě ulicemi, které jsem měl znát, ale neznal jsem.
 Před námi se objevila budova nového hotelu Družba. Nikdy jsem zde nebyl.
O kousek dál stál vysoký panelák.
Lenka ukázala nahoru.
„Tak tam nahoře, v osmém patře bydlím. Nad námi jsou ještě čtyři patra, když si vylezu na střechu, je tam terasa. Tam se chodím v létě někdy opalovat. Dva malíři tam mají taky své ateliéry. A odtud je výhled do kraje jak z rozhledny.“
„Já nemám rád výšky. Točí se mi z nich hlava.“
„Zvykneš si, když tam musíš bydlet. Já to tam jen nemám ráda… Ale z jiných důvodů.“
Nevyptával jsem se, z jakých. Vlastně je naznačila. Otec pije.
Proto začala chodit do kostela.
Lenko, Lenko! Kostel ti s tím ale nepomůže. Ale choď do něj, když se ti uleví.
Proč ne.
Já tam taky chodím, abych si ulevil napětí, které někdy mám.
Co kdybych se odvážil jít si kleknout do zpovědnice? Stále v sobě cítím hřích. Vinu, že jsem tak pil, že jsem se opíjel. Ublížil jsem nejen svým nejbližším, ale všem lidem, kteří mě měli rádi a věřili mi. Zklamal jsem je.
Pokaždé, když stojím u sochy Panny Marie, tak si přiznávám svoji vinu, svůj hřích.
Mám z toho stále špatné svědomí. Nejsem ale natolik věřící, abych v té zpovědnici poklekl a řekl faráři- Mám v sobě velký hřích, tíží mne a nevím, jak se jej mám zbavit…
Modlím se za odpuštění k Panně Marii a to je mé pokání.
 „Tondo, můžu tě zase vidět? Dobře se mi s tebou povídá… Co třeba v sobotu? Plaveš? Já ráda. Chodím si občas zaplavat do Zimních lázní.“
„Proč ne? V bazénu jsem také dlouho nebyl. Tak před lázněmi. V kolik hodin tě mám čekat“
„Proč pořád mluvíš …-Také jsem dlouho nebyl-. 
Kde jsi teda tak dlouho byl?“
„Ptáš se, kde jsem byl tak dlouho, že to tady neznám, že jsem tady dlouho nebyl?“
„Jen je mi to divné, že jsi tady bydlel a nikam jsi nechodil. Bydlíš v Brodě a neznáš jej, to mi připadne divné…“
„Lenko, řekl jsem ti, že jsem byl na internátu. Když jsem byl doma, tady v Brodu, tak jsem nikam nechodil.“
„Tondo, to je jedno, kde jsi byl. Tak v sobotu, v 15 hodin u Zimních lázní. Platí? Měj se!“
„Ahoj Lenko, spolehni se, příjdu. Dobrou noc!“
Zazvonila na zvonek u hlavních dveří. Ozval se domácí telefon.
„Kdo je tam?“
„To jsem já mamí, Lenka!“
Ve dveřích zabzučelo. Zámek dveří se otevřel.
Takové dveře doma nemáme.
Lenka stiskla tlačítko vypínače za dveřmi. V chodbě se rozsvítilo světlo. Ve dveřích mi zamávala a dveře se zavřely. Na chodbě se zhaslo.
Lenka jela výtahem do osmého patra.
Byl jsem promrzlý, chůze mě moc nezahřála.
Kolem prošel nějaký muž, mířil k hotelu. Oslovil jsem ho.
„Dobrý večer, můžete mně prosím poradit, jestli to zde znáte, kde je nejbližší trolejbusová zastávka, potřebuji se dostat do města.“
„Běžte k hlavní cestě a tak po sto metrech vede cesta nahoru, nad hlavní cestu. Tam je zastávka. Uvidíte dráty.“
Vydal jsem se po trase, kterou mi vytyčil.
Dráty myslel vodiče, natažené na sloupech.
V dálce jiskřily na drátech uhlíky ze sběračů trolejbusu.
Když jsem došel k zastávce, trolejbus právě přijížděl. Nastoupil jsem a šel za průvodčí, abych si koupil lístek.
 V trolejbusu sedělo pár cestujících. Jeli jsme nočním městem.
Takto jsem je ještě neviděl.
Zvláštní. Bydlet ve městě a neznat je. Mám co napravovat.
 Zanedlouho jsme přijeli do ulice pod kostelem. Doma jsem byl po deváté hodině. Máma nespala.
„Ahoj! Tak už jsem zase doma…“
„Ale ale… v kině nešla elektrika, že jsi tak brzy doma? Kde jsi byl?“
„Mámo, do kina jsme chtěli jít, ale dávají tam ruskou detektivku, tak jsme se jen tak procházeli městem. A už jak vidíš, jsem doma.“
„A to je kdo, s kým jsi byl venku?“
„Jedna holka. Lenka. Poznali jsme se v kostele a kamarádíme se. To je všechno. Nevyzvídej, nic ti stejně neřeknu, není co.“
„Kostel není seznamovací kancelář… Co mi to zase namlouváš?“
„Já to vím, ale prostě jsme se tam několikrát viděli a začali jsme se spolu bavit. Je to jen kamarádka.“
„Chceš ohřát večeři?“
„Hlad nemám. Jen žízeň. Napiju se a jdu spát. Dobrou.“
Napil jsem se v kuchyni vody a šel jsem spát.
Lehl jsem si a normálně usínal.
Žádný zmuchlaný polštář jsem neobjímal, Lenku jsem bral, že prostě je. Nic víc.
 A že ji někdy rád uvidím.
Někdy bude až v sobotu. Do soboty bylo daleko, kdo ví, co do té doby bude. Ale slíbil jsem, že příjdu, tak slovo dodržím.
Ve čtvrtek ráno jsem odjel do Vidlákova. 
Byl jsem zvědavý, jestli mně přivezou ten nábytek. Otec se omluvil, že bude v práci. Mám říct posádce auta, aby mi to složili do ložnice, a dám jim dvacet korun na pivo. Tryngelt, dýško. 
V poledne zastavilo před domem nákladní auto. Vyšel jsem ze dveří a závozníkovi jsem řekl, kam to mají dát. Válenda i skříň byla doma. Jen to smontovat. 
Jak bude mít otec volno, tak se do toho dáme. Pak už můžu bydlet. 
V pátek 5. února jsem měl narozeniny.
Bylo mi osmnáct let, byl jsem plnoletý, mohl jsem o sobě rozhodovat sám.
Nic jsem neslavil. Rodiče mi popřáli všechno nejlepší a hlavně zdraví. Zdravím mysleli, abych nepil.
Ráno jsem však byl za paní Velískovou v pohřební službě. Přivítala mě, jako starého známého.
„Posaďte se, pane Wolf. Pracovní smlouva je přichystána. Přečtěte si ji, pokud souhlasíte s pracovním zařazením, mzdou a podmínkami, můžete ji podepsat. Po podpisu jste naším zaměstnancem.
Zajedete si do Louk za panem vedoucím Čaňkem a on vás provede provozovnou. Jinak nám šéfuje pan Janoušek.
Má na starosti Pohřební službu i to Kamenosochařství.“
Četl jsem si Pracovní smlouvu pozorně. Souhlasil jsem a podepsal ji.
Pracoviště budu mít v Loukách, zařazen budu jako kameník s měsíční mzdou 1700 Kč + měsíční prémie. Zkušební doba jeden měsíc.
Podal jsem smlouvu paní Velískové. Dala mi kopii, abych si ji dobře schoval.
Rozloučil jsem se a šel jsem na trolejbusovou zastávku. Počkal jsem na spoj do Louk a jel za panem Čaňkem do Kamenosochařství.
 
Před halou Kamenosochařství stálo nákladní auto. Mělo otevřené bočnice a řidič vysokozdvižného vozíku z něj sundával náklad.
Na paletách byly naloženy nějaké kamenné desky. Palety napíchl na lyžiny a odvážel je do haly.
V hale byl značný rámus a hluk.
Prvního chlapa jsem se zeptal, kde je pan vedoucí Čaněk. Ukázal na kancelář.
Tak v té jsem už jednou byl s panem Janouškem.
Zaklepal jsem na dveře.
„Dáále!“
Otevřel jsem dveře a vstoupil dovnitř pravou nohou. Pro štěstí.
„Dobrý den pane vedoucí. Jmenuji se Wolf. Antonín Wolf a mám se u vás hlásit.“
Díval se na mě a usmíval se.
„Tož to jsi ty? Janoušek mi o tobě říkal. Víš co tě tu čeká za rasovina? Nebojíš se toho?“
„Nebojím. Práce se nebojím. A chci dělat, vydělat si…“
„Prý tě vyhodili ze školy, je to pravda? No mi je to jedno, když budeš makat, je mi to jedno…“
„No ze školy, já se učil na sladovníka, ale měl jsem problémy s pitím a tak ze zdravotních důvodů byla má Učňovská smlouva ukončena. Ale už nepiju.“
„Tož ty jsi pivovarský tovaryš? No a kdo tam nepije, že jo…
Poslouchej, co ti teď povím. Tady se taky pije. No kde se dneska nepije?
Ale má to jasná pravidla. Pivo si můžeš klidně dát, ale jen sedmičku, já vím, že chlapi mají občas někde flašku.
 Ale nesmí být žádný průser, jasný?
 Dneska tě provedu provozem, ukážu ti, co se dělá. A pak tě k někomu přidělím a ten tě zaučí. Namasti si svaly, budeš je potřebovat.
Ale jsi kus pořádného chlapa, tak to zvládneš. Pojď za mnou.“
Chtěl jsem se zeptat, všude tam, kde se mluvilo o průseru, tam se soutěží o Rudý prapor, ale držel jsem hubu. Taky to jeho –Pojď za mnou- bylo přátelské.
V pakárně to znělo hrozně. Pojdťe za mnou!
Zastavili jsme se na konci haly.
Dva muži tam něco míchali do rámů.
Vedoucí jednoho oslovil.
„Cyrile, vedu nového pracovníka. Pořádně ho zaučte, začne od píky. Vyučený není, doposud dělal v jiném oboru. Tak se mu věnujte a ukažte mu jen to dobré, rozumíme si, že? Půjdu se podívat, co pěkného přivezli…“
Cyril na mě spiklenecky mrkl.
Čaněk se ke mně otočil.
„Tondo, když budeš cokoli potřebovat, tak za mnou přijdi, jasný?“
„Spolehněte se, pane vedoucí!“
Čaněk se šel podívat na přivezený kámen.
Muž jménem Cyril mi podal špinavou ruku.
„Jmenuju se Cyril, můžeš mi říkat Cyro.“
Stisk byl neobyčejně silný. Cítil jsem, jak má na ruce tvrdé mozoly.
Cyro se ke mně naklonil. Spiklenecky na mě zase mrkl.
„Cos přinesl na přijatou?“
„Dneska nic. Co mám přinést v pondělí?“
Byl zklamaný, že nenesu flašku kořalky.
„Pijeme vodku nebo domácí slivovici. Ale lidi nám dávají všechno možné…“
„Tak mám přinést půllitru vodky, stačí to?“
„To víš, že stačí. Chlapi tě lépe mezi sebe příjmou, chápeš to, ne?“
Chápal jsem to.
Chtěl jsem být dobře přijat do pracovního procesu, na jehož konci ze mne měl být  zaučený kameník s čistým platem 1700Kčs + prémie. Plus ta dýška…
„Cyro, co to děláte?“
„Na Cyro slyším, ale tady si všichni tykáme. Jen šéfovi říkáme pane vedoucí. Je to bezva chlap. Nepodraz ho.“
“ Čím?“
„ To ti řekneme časem, když tu s náma vydržíš.“
„Cyro, co to děláš?“
„Připravuji formu na výrobu zákrytové desky k hrobu z -,Terasa´.
Ale nemá smysl, abys mi kladl takové otázky a já ti měl odpovídat, jako bys tady byl na exkurzi.
Všechno je nejlepší za pochodu, při práci. Musíš si to ošahat, vzít do ruky, zkusit si to sám. Chce to čas. Ale jestli nejsi blbý, tak to za měsíc dva zmákneš.
„Ale na to je učební obor!“
„Máš pravdu, ale ty tři roky jsou spíš na to, aby měli práci i učitelé a mistři odborného výcviku. Ale vážně.
Ano, kluci se musí vyučit. Práce s kamenem je taky věda. Učí se i proto, že je jedna střední škola s maturitou. Tam někteří vyučenci jdou studovat.
 Ale maturanti se uchytí málo. Teplá místečka ve vedení firmy jsou obsazená a drží si je tam pro své známé.
My máme hlavní sídlo až v Hradci Králové. Po republice jsou pobočné závody.
My jsme jedním z nich. Stačíme si ale sami. Poslouchat ale musíme vrchnost z Čech.“
Cyro odložil vibrátor, kterým dusal směs ve formě.
Druhý muž měl na hlavě přes čepici nasazená protihluková sluchátka. Cyro mu je sundal.
„Karle, já provedu Tondu po dílně.“
Karel mi podal ruku. Stejný stisk, stejně sedřená ruka tvrdou prací.
Pozdravili jsme se.
Cyro mi ukazoval dílnu a říkal, co kde je, co kdo dělá a a jak se chlapi jmenují. Hlavu jsem měl napoprvé plnou informací, které stejně do rána zapomenu.
Jména jakbysmet.
Zapamatoval jsem si to nejdůležitější.
Ty kamenné desky, to je Slezská žula, ale převážně se pracuje se Šluknovským syenitem. S tím budu pracovat, až když budu něco doopravdy umět.
Pomník se skládá z několika částí. Rámu, soklu, zákrytové desky, sloupu a nápisní desky.
Nápis do ní píše zkušený písmák.
Pomník může být z těch kamenných desek, nebo levnější, z leštěného terasa.
Žulové desky se ještě řežou na požadovanou velikost na kotoučové pile pod vodou. Proto je tam takový rachot a musí se nosit protihluková sluchátka, nebo špunty do uší.
Kámen se leští bruskou. Ruční, nebo brousícím ramenem, kterým se obrousí více kamenů najednou.
Kámen se k nám dováží z jakýchsi Supíkovic, z meziskladu.
Na nádražní vlečku odstaví vagon naložený cementem.
Celý náklad je určen pro Kamenosochařství. Když tu budu pracovat, tak mě tam vedoucí Čaněk pošle.
Přijede náklaďák, a já s dalšími dvěma kluky nasednu a pojedeme vagon vykládat. Pytle cementu naskládáme na palety, na korbu auta. Když bude auto naložené, řidič odjede s nákladem zpět a vozíčkář palety složí tady do skladu. Trvá to i půl dne, než je celý náklad vyložen a bolí z toho celé tělo. Je to dřina. Tak to mě čeká.
Výroba jednoho pomníku, podle složitosti, trvá zhruba deset dnů.
Čekací doba na pomník je až jeden rok.
Pozůstalí ale dávají úplatek. Čekací doba se zkrátí na půl roku.
Pracuje se ve dvojicích.
O úplatek se dvojice bratrsky dělí. Nikde se o něm nemluví.
Brusce na teraso se říká „kačena“. Je pěkně těžká! Váží z 15 kg a nosí se v rukách.
Deska z terasa má zrát měsíc. Když je ale potřeba kvůli úplatku pomník zhotovit spíš, zraje jen deset dní.
Nikde se o tom nemluví.
Pomník se skládá z těch několika částí, aby do sebe zapadly, musí se vyvrtat zápustné díry. Ruční vrtačkou a ta práce trvá celý den. Celý den trvá vyvrtání několika děr.
 
Ano, tak tato práce bude opravdu rasovina. S lehárem v pivovaru se to nedalo srovnat.
Ale plat, který jsem dostal, byl pro mne hodně velký. Takový bych měl možná po vyučení v pivovaru.
Tady jsem ho dostal jako nevyučený. Když budu šikovný po roce, dvou, dostanu přidáno. Vyhlídka to nebyla špatná.
Navíc byly peníze z úplatků. Pozůstalí byli štědří a chtěli mít pro své zemřelé to nejlepší a rychle.
Později jsem si bral jen peníze.
Kořalku jsem dával chlapům.
Nikdo mě nenutil k pití. Respektovali mne, že nepiju.
Cyro mi všechno ukázal a vysvětlil.
 Při vlastní práci se však naučím základům kamenické práce a postupně se všechno naučím. Chce to chuť a odvahu. Oboje jsem měl.
Zavedl mě do vedlejší nízké budovy. Tam byla šatna, umývárna, záchody a oddělená jídelna.
Obědy se dovážely, cena za oběd nebyla o moc větší, než byla v pivovarské jídelně. Líbilo se mi tam.
Cyrovi jsem řekl, že děkuji a šel jsem za vedoucím.
Nafasoval jsem montérky, koženou zástěru, sluchátka, rukavice, pracovní boty s vyztuženou špičkou a gumové holínky. Sakra, já se jich asi nezbavím. Měl jsem je v pivovaru i tady.
 Podepsal jsem převzetí a odnesl jsem si věci na šatnu. Našel jsem prázdnou dvojitou skříň. Vyčistil jsem ji uvnitř a umyl. Mohl jsem se nastěhovat.
Vyskládal jsem své vybavení do skříně a zavřel jsem dveře. Neměl jsem jen zámek. Ale nechal jsem to tak a odešel jsem na halu.
 Zavolal jsem na chlapy“ Ahoj v pondělí!“ a zamířil jsem k trolejbusové zastávce.
Cyro mi ukazoval cosi rukou.
Tomu rozuměl každý, kdo pije. Flaška!
 No jo, nemám zapomenout přinést v pondělí flašku vodky na přijatou.
 
Po příjezdu domů jsem řekl mámě, že se mi ta práce bude líbit.
 A taky kolik si vydělám.
Byla velmi překvapená.
Já také. Lepší dárek k narozeninám jsem nemohl dostat.
Jen prý, abych tam vydržel.
V sobotu jsem si nachystal plavky a ručník do tašky. Mámě jsem řekl, že přijdu odpoledne.
„Zase někam jdeš, nebo jdete?“
„Jdu si zaplavat do Zimních lázní. Bude tam také ta Lenka.“
„Jen se neutop. Aby ti taky nezamotala hlavu, jako…“
„Mlč! Řekl jsem ti, že se o Erice nikdy nebudeme bavit. Prosím tě o to.“
K lázním jsem přišel před třetí hodinou.
 Lenka nešla.
Otevřel jsem vstupní dveře a nakoukl jsem dovnitř.
Lenka už seděla v bufetu a měla před sebou na stolku zákusek. Uždibovala si z něj lžičkou a pochutnávala si.
„Ahoj Lenko, čekal jsem tě venku a ty si tady dopřáváš sladkosti!“
„Páni, to už jsou tři hodiny? Omlouvám se ti, myslela jsem, že to stihnu sníst rychleji. Nezlob se, ráda mlsám…“
Erika také ráda mlsala. Ovocný pohár se šlehačkou a zmrzlinou…
 
„Já se nezlobím, měl jsem strach, že nepřijdeš. Jen seď a v klidu si zákusek sněz. Tady je ale horko! A ta vlhkost. Musím se vysvléknout z bundy.“
„Odlož si a přisedni. Dáš si taky něco?“
„Nechci nic. Nesmím mlsat.“
„Jak to? Držíš si váhu nebo máš dietu?“
Vysvlékl jsem si bundu a nakonec i svetr a položil je přes plastovou židli. Přisedl jsem si k Lence.
„Já mám dietu kvůli cukru v krvi. Ale není to nic vážného, mám jen držet dietu. Stejně ji občas poruším. A víš ty co? Dáš si ještě jeden kousek? Já měl včera narozeniny, tak tě zvu.“
„Nevymýšlíš si? Fakt máš narozeniny? A kolikáté? Jestli nekecáš, tak tě pozvu já!“
„Dnes už mám osmnáct let. A jeden den. To je, co? Osmnáct…“
„Tak ti koupím třeba koňakovou špičku, chceš? Ta je fakt dobrá!“
Dříve bych si ji s chutí dal. Dříve…Ale měl jsem strach, že je v ní ta náplň z vaječného koňaku. Kdybych ji snědl a jak bych ucítil alkohol na jazyku, mohl bych to tady všechno poblít. Podmíněný reflex vypěstovaný na bličkách v protialkoholní léčbě pořád fungoval. I v cukrárně či bufetu.
„Děkuji. Já špičku nerad… Chutná mi větrník nebo čokoládový řez.“
Lenka vstala a šla k okénku. Přinesla mi větrník i čokoládový řez. Talířek se zákusky opatrně položila přede mne.
„Dobrou chuť oslavenče!“
Zákusky jsem snědl s chutí. Dostal jsem žízeň.
„Můžu ti koupit limonádu? Sám mám potom sladkém žízeň. Připijeme si třeba kofolou.“
„Tak jo, kofolu mám ráda.“
Koupil jsem dvě kofoly a těmi jsme si přiťukli na mé narozeniny.
„Lenko, kolik máš roků ty?“
„Já? Já jsem starší než ty. V dubnu budu mít devatenáct. Proč se na to ptáš?“
 „V dubnu? To je za dva měsíce. Třeba tě pozvu na zákusky zase já. Kolikátého to bude?“
„ Za pár dnů na mě zapomeneš, k čemu ti to bude, vědět kdy má nějaká Lenka narozeniny?“
„Třeba zapomeneš ty na mě. A když to budu vědět, vzpomenu si na to, že je někde holka, která se jmenuje Lenka a má narozeniny. Tak si na její počest koupím zákusek, i když bych ho jíst neměl…a když se s ní budu pořád vídat, tak ji v den jejích narozenin rád pozvu do cukrárny na dort.“
„Já myslela, že si otevřeš láhev vína!“
Lenka mě pozorovala, zvědavá, jak budu reagovat na poznámku o víně.
Zmlkl jsem. Vadily mi poznámky o pití.
Podezíral jsem ji, že něco z mého života ví a předstírá, že ne.
„Já nepiju. Ani víno, ani pivo a kořalku také ne.“
„Nelžeš mi? Já mám totiž doma otce a ten pije extraligu!
 Máma mu to celý život tolerovala, ale teď začíná být nesnesitelný.
Už to není jako dříve, přišel domů z práce jen v dobré náladě. Časem býval veselým a veselejším, kupoval pořád nějaké dárky, hlouposti, ale v poslední době se chová hrubě a násilnicky. Legrace dávno skončila. Trvá to už roky. Když jsem byla malá holka, tak mmi to tolik nevadilo. Nechápala jsem to. Později jsem se za něj styděla. I za mámu, že si neumí zjednat doma pořádek.
Mámu několikrát uhodil a mě všechno vyčítá, že si ničeho nevážím, že ho nikdo nechápe. Proto se prý musí sem tam opít… Nesmysl! Pije, protože musí. Je prostě alkoholik, závislák…
Když je opilý, tak se lituje a brečí. Ale napřed doma udělá pořádný bengál, že se stydíme i před sousedy. Jak vystřízliví, slibuje a slibuje. Už to bylo naposledy, věřte mi, já vás mám tak rád…
Víš, co nedávno provedl?
Jak ho přivezli opilého z práce, tak toho neměl dost. Šel do toho hotelu vedle nás, tam chodí pořád. Do jiné restaurace by nešel. Tam se opil, že sotva stál na nohách.
A šel domů. No šel…
 Máma mu otevřela dole vchodové dveře přes zvonek.
 Přivolal si výtah. Místo, aby vystoupil v osmé etáži, ve které máme byt, tak přejel do deváté.
 A šel ke dveřím bytu na té samé straně, co máme my.
Jenže si spletl poschodí a šáhl na kliku toho bytu a sousedé měli bohužel odemčeno.
Tak vešel dovnitř a začalo být zle.
Začal tam řvát, byl sprostý, jak jsme si to prý dovolili bez jeho vědomí, v jeho bytě vymalovat a přestěhovat nábytek!






Zařazeno v kategorii Romány, četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem







Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička