Smlouva s Ďáblem 76. díl


10. září 2010, autor tonyend,



 Paní, co tam bydlí, se ho snažila uklidnit, ale vyhodil ji z bytu, že u něj nemá co dělat a řval, kde jsme schovaní.
To byla ostuda…
Sousedka přišla k nám a prosila mámu, aby si ho odvedla domů, že má strach, aby jí tam něco neporozbíjel.
 Pochopíš to?
Tak chodím do kostela a modlím se, aby ho vzal třeba čert, jen aby byl doma klid.“
„Kde pracuje tvůj otec, že říkáš, „… doveze ho z práce auto opilého?“ Takovou práci neznám…“
Ale znám! A dobře.
Pivovar. Jenže jsem chodil na internát po svých…Mě nikdo nevozil.
„Budeš se asi divit. Ale on je předseda JZD. V tom je vynikající. Kdysi mohl být i kandidát na ministra zemědělství, ale otevíral si pusu a soudruhům se to moc nelíbilo. Mluvil ale vždy pravdu, to zase jo.
Také začal po schůzích popíjet.
A dnes nepopíjí, ale doslova se chlastem zabíjí. Ale ničí i nás a to si nepřipouští, myslí si, že když dá na stůl fůru peněz, že si nás koupí, či vykoupí své chování.
Ale to se mýlí. Kdybych měla kam jít, doma nebudu ani minutu!“
„Proto nepiju. Abych někomu neubližoval.“
„Mluvíš pravdu? Nechce se mi tomu uvěřit. Jsi totiž takový… zvláštní.“
Tak já jsem zvláštní? Ještě že nemám na čele vepsáno to hnusné slovo. Alkoholik.
„Víš ale co? Zákusky jsou snězené, kofolu dopijme a pojďme si zaplatit hodinu plavání. Proto jsme sem šli, ne? Jestli chceš, tak se můžeme dál bavit v bazénu. O čem budeš chtít.“
Dopili jsme kofolu. Láhve jsme nechali stát na stolcích. Vzal jsem si do ruky tašku s plavkami a ručníkem, v druhé jsem nesl bundu a svetr. V bufetu bylo nepříjemné teplo a všude byla cítit vlhkost. Bodejť taky ne, když jsme byli v lázních.
Šli jsme k pokladně a každý si zaplatil hodinu v bazénu.
Vystoupali jsme po schodech do etáže.
Ženy vlevo, muži vpravo.
Řekli jsme si za pět minut u třímetrové hloubky. Když už byla Lenka u dveří k šatnám, tak jsem na ni zavolal.
„Hele Lenko, jen mi řekni, jakou barvu mají tvé plavky!“
„A proč?“
„No přece abych tě poznal!“
„Jo táák. Vidíš mě jen v kabátě. Tak plavky mám zelené. Jednodílné.“
„Díky!“
Zmizel jsem v šatně.
 Všude bylo vlhko skoro jako v pivovaře. Chyběla jen ta typická vůně piva, mláta a kvasnic. A zpocených bot.
Tady vonělo jen mýdlo a březový šampón.
Vysvlékl jsem se, šaty dal do skříňky a zamkl ji. Klíček jsem měl na gumovém pásku, který jsem si natáhl na zápěstí ruky. Oblékl jsem si plavky, vzal do ruky ručník a zamířil jsem do sprch. Střídavě jsem se sprchoval pod teplou i studenou vodou. Na závěr jsem si dal jen studenou a šel jsem k bazénu.
 Voda se mi bude zdát teplejší.
Položil jsem ručník na schody a očima jsem hledal dívku v zelených jednodílných plavkách, která by měla být v okolí třímetrové hloubky. Domluvených pět minut jistě uběhlo. Lenka, zelené jednodílné plavky nikde.
Viděl jsem jednu blondýnku, bloňďaté vlasy jí trčely zpod gumové čepice, ale ta měla na sobě zelenkavé plavky, bikiny. Dvojdílné. Stála tam a rozhlížela se kolem.
Tak kde ta Lenka může být?
 Vždyť to je Lenka!
Měla nádhernou postavu.
Když byla oblečena v dlouhém kabátu, tak vypadala obyčejně.
Ale v plavkách byla krásná.
Přikradl jsem se za ni a chytil ji za ramena. Lekla se a otočila, kdo je tak drzý.
„Tondo, tys mne vylekal. Já myslela, že mě chce někdo strčit do vody. Kde jsi byl?“
„Já čekal holku v zelených plavkách a pořád jsem ji nikde neviděl! Říkala jsi, že máš zelené jednodílné plavky a jsi v těch módních bikinách. To jsem nečekal.“
„Tobě se bikiny nelíbí?“
„Budu upřímný. Vypadáš nádherně! Fakt nádherná!“
„Nech toho, ty lichotníku…“
„Opravdu vypadáš nádherně. Kluci se za tebou musí točit…“
„Tak to nevím. Já se za nimi neohlížím. Stačí mi, když to slyším od tebe.“
„Pojďme do vody, zchladím si hlavu, rozpálila jsi mi ji!“
Skočil jsem ze schůdků ukázkovou šipku a plaval jsem kus pod vodou.
Lenka šla do vody po schůdcích. Pak plavala dál a hledala mě. Vynořil jsem se po několika metrech. Zamával jsem rukou.
„Tady jsem!“
Připlavala ke mně.
„Brr. Myslela jsem, že bude voda teplejší…“
„ A dala sis studenou sprchu?“
„Nedala. Jen jsem se osprchovala v teplé vodě.“
„Zásadní chyba. Musíš si dát studenou, pak je voda v bazénu teplejší, rychleji si na ni zvykneš. Tak plavme tam a zpět, zahřejeme se.“
Dlouho jsem neplaval, ale nedělalo mi to potíž. Jo to kdybych kouřil, asi bych nestačil s dechem.
Ale i tak, po zdolání sta metrů, jsme se zastavili a zůstali v malé hloubce. Byli jsme opřeni o žlab, který odváděl šplíchající vodu.
Sbíral jsem v sobě odvahu.
Rozhodl jsem se Lence o sobě povědět víc. Vlastně všechno. Raději hned, třeba bychom se mohli vidět i jindy, ale měl jsem obavu, aby se náhodou o mně nedozvěděla zkreslenou pravdu od někoho jiného.
„Co se na mě tak díváš..?“
„Lenko, já ti chci něco důležitého o sobě povědět.“
Opláchla si vodou tvář.
Náhle zvážněla.
„A musí to být teď a tady?“
„Raději teď a tady. Ale pevně se drž, aby ses neutopila.“
„Nestraš…“
„Já nestraším, řeknu ti pravdu. Bude jen na tobě, jestli mi řekneš, abych vylezl z bazénu a už ti nikdy nepřišel na oči. Ale také ti chci říct, že tě rád uvidím, zítra…pozítří.
 Kamarádi si mají říkat pravdu. Nechci ti lhát.“
Lenka znejistěla. Nadechla se.
„Můžeš mluvit. Držím se pevně. Neboj se, nepoloží mě to. Z domu jsem zvyklá na ledacos. No tak začni!“
„Řekla jsi, že chodíš do kostela a modlíš se, aby tvého otce třebas odnesl čert. Za to že pije.
To co ti povím, to se také týká pití.
Ale mého.“
Podívala se na mě vyčítavě.
„Ale vždyť jsi mi říkal, že nic nepiješ! Buď jsi mi lhal, nebo to tajíš?“
„Ne. Já jsem dříve pil. A měl jsem s tím velké problémy…“
„Jak jsi mohl -,Dříve´ pít, vždyť jsi řekl, že jsi měl včera osmnáct roků, tak jak jsi mohl -,Dříve´ pít?
Tondo, já ti fakt nerozumím. Co mi to chceš namluvit?“
„Já ti to teda řeknu. Budu stručný. I tak to bude výstižné.
Já se učil v pivovaru. Ale už před tím jsme si s kluky koupili láhev ovocného vína a vypili jsme ji tady v parku Kotva. To bylo ještě na ZDŠ.  Prostě už tehdy jsme si koupili něco k pití. Sem tam…
V pivovaru jsem začal intenzívně pít pivo. Opíjel jsem se kvůli podmínkám na internátu.
Zvykl jsem si však na to, být opilý.
Napřed jsem byl veselý, tak jako býval veselý tvůj otec, znáš to, pak nevím jaký. Nepamatuji si někdy na nic.
Dva roky jsem to dokázal utajit i doma.
I před jednou dívkou, se kterou jsem chodil. Přestal jsem s pitím, abych ji neztratil. Stejně jsem ji ztratil.
Provedl jsem jednu klukovinu, také když jsem byl opilý. Já myslel, že klukovinu. Zneuctil jsem sochu Lenina. To je fuk jak. Ale odsoudili mě za to.“
„Počkej, počkej…Zpomal, já to pořád nemůžu pochopit. Tak ty jsi byl i zavřený? Jako mladistvý? Ty jsi byl zavřený? Tak proto mluvíš -Dlouho jsem nikde nebyl, neznám to… Je to pravda?“
„Není to pravda! Já zavřený v kriminále nebyl.
Musel jsem jít na protialkoholní léčení. Šest měsíců jsem byl v léčebně. Od té doby nepiji.
Říká se tomu, že jsem abstinující alkoholik. Já říkám, že nepiju. A nebudu pít. Opravdu už nikdy nebudu pít.
Aby toho nebylo málo, tak se ta dívka se mnou rozešla. Kvůli pití, ale já fakt v tu dobu nepil.
Neunesl jsem ten rozchod.
Ztratil jsem smysl života. Spolykal jsem spoustu léků s tím, že se otrávím. Ale kdosi mě v parku našel a stihl zavolat záchranku. Tak žiju.
 Ale cvok nejsem. I když sebevraždu prý může spáchat jen cvok.
Já byl cvok z nešťastné lásky. Miloval jsem ji. Miloval jsem ji k smrti. Já vím, to se tak říká, až k smrti…Jen ji jedinou. Přísahal jsem jí, že ji budu milovat až do smrti a nikdy nebudu pít. Že ten slib dodržím.
 Nakonec jsem musel odejít z učení. Ze zdravotních důvodů. Prostě kvůli pití. Teď jsem si ale našel dobrou práci. Změnil jsem se.
Taky nebudu bydlet s rodiči. Otec mě chtěl kvůli tomu všemu vyhodit z domu. Máme domek na vesnici, zařizuji si bydlení tam. Žil a bydlel v něm můj děda. Ale zemřel.
Doma mi asi odpustili, ale já chci žít sám.
 Do kostela jsem se chodil modlit za své rodiče. Aby mi odpustili a dlouho žili. Ale hlavně proto, abych měl pořád sílu a už nikdy nepil. Nepiju osm měsíců.
Tak to jsem ti chtěl říct.
Abys znala pravdu.
Proto nechci jít do hospody ani na to kafčo. Nechci si nic připomínat. Doma nikdo nepije. Jen děda pil, ale ten umřel před pár dny. Kdyby žil, byl by tam se mnou. Myslím, že ti to stačí.“
Vylezl jsem z vody a sedl jsem si na břeh bazénu. Nohama jsem šplouchal ve vodě.
Podíval jsem se na Lenku. Mlčela a nad něčím přemýšlela.
Zvedla hlavu a dívala se mi do očí.
„Já si říkala, že jsi nějaký divný, zvláštní… Tak z těchto důvodů? Neprovedl jsi ještě něco?“
„Kristepane! Copak je toto málo? Co bych měl mít ještě na svědomí? Atentát na Brežněva?“
„Nemluv tak, nevíš, kdo nás může poslouchat. Já žasnu. Tak otce mám těžkého alkoholika a seznámím se s mladým alkoholikem… To snad není pravda!“
„ Nemůžeš za to. Na čele to nemám napsáno, ale nesu to jako cejch. Jen ti říkám, že nepiju a nebudu. Změnil jsem se. Stačilo mi to. Věř mi, nebo nevěř. Tak co, mám se sebrat a jít pryč?
 
Seděl jsem na okraji bazénu a čekal, co uslyším od Lenky.
Odplavala ke schůdkům a vylezla z vody. Neuslyšel jsem nic.
Beze slova odešla do sprch.
Stoupl jsem si na mokré dlaždičky a nevěděl jsem, co mám dělat. Sebral jsem ze schodu ručník a zamířil jsem taky do sprch. Rychle jsem se osprchoval a běžel se utřít na šatnu. Nesnášel jsem na sobě jakoukoli vlhkost, pot, kapky vody po osprchování. Teď mi to bylo jedno, že se oblékám do oděvu a nejsem jaksepatří suchý. I vlasy jsem si ručníkem ledabyle utřel. Spěchal jsem, abych byl dole u pokladen, kde musí přijít i Lenka, kde oba odevzdáme klíčky od skříněk.
Podal jsem pokladní gumový kroužek s klíčkem. Vrátila mi pět korun za zálohu na klíček.
Rozhlížel jsem se kolem, podíval jsem se i do bufetu, ale Lenku jsem nespatřil.
Lenka stále nahoře na schodišti a pobaveně mě sledovala, jak zmateně pobíhám vestibulem.
Pomalým krokem sešla dolů. Zastavila se u pokladny a vracela klíček od skříňky. Neviděl jsem ji.
Pomyslel jsem si, že byla rychlejší než já a už z lázní odešla.
Stál jsem u prosklených vchodových dveří.
Sotva jsem dal ruku na madlo a chtěl dveře otevřít, uslyšel jsem hlas Lenky.
„Kam chceš jít? Jsi normální? To chceš jít do té zimy s mokrou hlavou, mrzí tě, že nemáš rýmu, nebo něco horšího?“
Zůstal jsem stát přede dveřmi. Bylo mi horko. Cítil jsem stále nepříjemnou vlhkost. Tričko se mi lepilo na tělo, rozepnul jsem si bundu, ale nepomohlo to. Lenka přišla za mnou a zlobila se.
„Proč nemáš vytřené vlasy do sucha, to nevíš, že se nemá chodit ven do mrazu s mokrou hlavou? Chceš být nemocný?!“
„Spěchal jsem, nechtěl jsem, abys beze slova odešla.“
„Jo? A co kdybych odešla?“
„Bylo by mi to líto.“
„To se pokaždé lituješ?“
„Já se nelituji, ale mrzelo by mě, kdybys jen tak odešla.“
„Víš co, pojďme si sednout na chvíli do bufetu. Někde bokem si vytřeš hlavu ručníkem, máš ho dost suchý? Počkáme, až ti uschnou vlasy, já bych stejně ven hned nešla, také počkám, až mi proschnou vlasy. Dáme si kofolu a posedíme u ní.“
V bufetu jsme si sedli dozadu, do kouta. Lenka si odložila kabát a svetr. Vysvlékl jsem si také bundu i svetr a odložil je na volnou židli u stolu. Rozepnul jsem si košili. Cítil jsem, jak se potím. Byl to nepříjemný pocit. Vyndal jsem z tašky ručník a drbal jsem si vlasy. Třepal jsem hlavou do stran, nahoru a dolů, vlasy mi plápolaly.
„Rozčeš si je, uschnou ti spíš. Nechceš si je nechat zkrátit? Ještě tě nesjeli policajti, že jsi taky mánička? Máš je v občance?“
Hledal jsem v tašce hřeben. Marně. Zapomněl jsem ho doma.
„Co hledáš?“
„Hřeben. Nemám ho. Tak půjdu domů neučesaný. Policajti mě ještě nekontrolovali. V občance to nemám. Možná, že se nechám ostříhat na krátko. Doposud to nikomu nevadilo.“
Otevřela svoji tašku. Podávala mi svůj hřeben.
„Na ty troubo, učeš se. Vlasy máš hezké, tak si je nechej jen trochu zastříhnout, na krátko se stříhat nemusíš, když nemáš s policajty problémy.“
Vstal jsem a šel jsem k pokladně. Byla tam po stranách na zdi velká zrcadla. Rozčesával jsem si vlasy.
Díval jsem se na sebe. Tak jo, nechám si je zkrátit.
Vrátil jsem se do bufetu za Lenkou.
„Dej mi hřeben, půjdu se také učesat.“
Vrátil jsem jí hřeben a popíjel vychlazenou kofolu.
Když se vrátila, měla vlasy sčesané do slušivého účesu. Díval jsem se na ni.
Líbila se mi. Ale nevnímal jsem jedno. Vůni ženy.
Lenka také voněla, ale nechávalo mě to chladným.
Posadila se a upila z kofoly.
Neříkal jsem nic. Očekával jsem, že mi něco poví k tomu, co jsem jí řekl v bazénu.
Lenka mlčela také.
Nevydržel jsem to napětí.
„Když ses neutopila po tom, co jsem ti o sobě pověděl, co na to řekneš teď?“
„Co bys chtěl slyšet?“
„Pravdu. Já ti ji řekl také.“
„Já nevím… Možná, že jsi mi to ani neměl raději říkat. Jsem z toho zmatená, je to až neuvěřitelné.“
„Nechci lhát. Vymstilo se mi to. Lhal jsem nejméně dva roky.
Myslel jsem, že bude lepší, když ti řeknu pravdu o sobě hned. Nemusel jsem. Ale nevydržel bych to napětí, držet to pod pokličkou.
Dostal jsem dobrou radu, že mám mluvit pravdu, řešit problémy hned, rozumně, neodkládat je na později. Pak se to může vymknout z ruky. Taky jsem ti řekl, že si kamarádi mají říkat mezi sebou pravdu. Považoval jsem za čestné, abych ti to všechno řekl.
Pokud to vadí, tak mi řekni pravdu. Už ji snesu.
Když řekneš, abych odešel sám, tak půjdu, když mi řekneš, že mě už nechceš vidět, tak neuvidíš. Do kostela budu chodit v jinou dobu.“
„Tondo, ty jsi zvláštní člověk. Nemůžu se v tobě vyznat.
Připadá mi to tak absurdní, ty, alkoholik, ve tvém věku… Jestli nespěcháš domů, tak si dejme ještě jednou kofolu a můžeme si povídat. Jsem zvědavá, co ještě od tebe uslyším.“
Přinesl jsem ke stolu dvě kofoly.
„Pořád tomu nemůžu uvěřit. Co mi ještě řekneš?“
„Poslechl jsem tehdy hlas našeptávače…“
„Co to povídáš? Jakého našeptávače?“
„Hlas Ďábla. Abych pil. Když ale budu pít, že mi vezme to nejcennější, co budu mít. A on si to také vzal.“
„ Co ti sebral a kde se vůbec objevil?“
„Zní to blbě, ale objevil se, když jsem se poprvé opil. A vzal mi lásku.“
„Já myslím, že nejcennější je lidský život.“
„A láska není důležitá? Já jsem pro ni chtěl obětovat svůj život.“
„Ty jsi opravdu cvok! Vždyť jsi ještě neměl možnost poznat všechno v životě!“
„Já ale lásku poznal. Myslím si, že ji člověk pozná a potká jednou za život. Tu pravou, životní, osudovou. Ty jsi byla takto zamilovaná?“
„Tak ta mohla být doopravdy osudová. Kdybys zemřel, co bys tím dokázal? Myslel jsi na rodiče, jak by jim bylo?! Kdybys spáchal sebevraždu, tak tu dnes s tebou nesedím… A to si chodíš do kostela.“
„Do kostela chodí různí lidé. Dobří i špatní.“
 „Ty jsi dobrý, nebo ten špatný?“
„Asi ten druhý.  Špatný. Ale hledám nápravu. Chci se vrátit mezi ty dobré.“
„Myslíš to vážně?“
„Jak jinak? Nemluvím do větru.“
„Mluvil jsi o práci. Kde pracuješ?“
„U pohřební služby.“
„Poslouchej, ty si ze mě střílíš, nepřeháníš to?“
„Ne. Já chtěl být Černý havran. Tak se pohřebákům říká. Ale chtěl jsem být i opravdovým ptákem, třeba havranem. Mohl bych si odletět pryč. Ptáci jsou nejsvobodnější tvorové. Přiletí a odletí, kdy chtějí.
Nikdy nepoznají, co je to být opilý…“
„To by se ti líbilo, někam uletět, zdrhnout před zodpovědností, co?“
„Naopak. Já se hlásím k zodpovědnosti za svůj život. Provinil jsem se a byl jsem za to potrestaný. Ale to mám trpět celý život? Já myslím, že to už stačilo, čím jsem si prošel.“
„Tondo, ale teď fakt vážně. Co děláš?“
„Pohřební služba má také Kamenosochařství. Tak pracuji tam. Jako kameník. Budu vyrábět náhrobky a tak. Neboj, mrtvoly tam nejsou. Jen děláme náhrobní kameny pro pochované.“
„Jaké máš vzdělání, ale mluv pravdu.“
„Mám za sebou tři zvláštní školy.“
„Ty jsi fakt chodil do Zvláštní školy? Mluvíš ale jak vystudovaný filosof.“
„Mluvím pravdu. Když jsem chodil do ZDŠ, tak na Masarykovu, do sportovní. Jak víš, jedna část školy byla ZDŠ a druhé křídlo měla Zvláštní škola. Děcka se nám vysmívala, říkala, že chodíme do školy pro pitomce, do Zvláštní.
 Tak ta je první.
Druhá zvláštní byla v Hradišti.
Také to bylo normální Střední odborné učiliště. Ale bylo zvláštní tím, že nás nechali beztrestně pít. Nikomu to dlouho nevadilo. Já byl exemplárně potrestán, pro výstrahu jiným.
Třetí zvláštní školu jsem absolvoval v Psychiatrické léčebně ve Šternberku. 
Šest měsíců protialkoholní odvykací léčby a dva měsíce na rehabilitačním oddělení.
Z první školy mám závěrečné vysvědčení z deváté třídy.
Z druhé zrušenou Učňovskou smlouvu.
Z té třetí test na IQ s výsledkem 135 a doporučení k celoživotní abstinenci.
Do čtvrté jsem teprve vstoupil.
Tou bude můj další život. Také je zvláštní.
To je všechno. Nebo chceš slyšet ještě něco?“
„Ano. Proč jsi tak chladný, nedáváš na sobě znát emoce. Nevyznám se v tobě. Nevím, čemu mám věřit, co myslíš vážně a z čeho si děláš legraci.“
„Tak já jsem chladný? Možná, že jsem vyhořel. Nebo jsem prostě takový, že si už srandu nedělám. Přišla mě draho. Beru život vážně.
 Ale rád se zasměju dobrému vtipu. Nejsem škarohlíd.“
Podívala se na hodinky.
„Myslím, že půjdeme. Vlasy máme suché, rýma nám nehrozí. Zvedej se, oblečeme se a vypadneme.“
Rukou mi prohrábla vlasy. Nevím, jestli zkoušela, jak jsou suché, nebo se mě chtěla jen dotknout.
 Oblékli jsme se a vyšli z lázní ven. Usmála se na mě.
„Přijdeš zítra do kostela?“
„Přijdu. Ale neodpověděla jsi mi na to, co jsi chtěla slyšet, na to, co jsem ti o sobě řekl. Tak nevím, jestli mám přijít v devět hodin, nebo v jiný čas.“
„Neodpověděla. Přemýšlím nad tebou.
Ale když jsem se teď zeptala, jestli zítra přijdeš, tak tím myslím na devátou hodinu. Budu také upřímná. Nemám ráda lháře. Tvá pravda je neuvěřitelně krutá.
Ale něčím mě přitahuješ. Moc ráda tě zase uvidím. Nevím proč, ale chci ti uvěřit. Přece není možné, abys byl tak zkažený člověk.“
„Lenko, děkuji ti. Také tě rád uvidím. Já ti o sobě pověděl všechno, o tobě nevím vlastně nic. Jen jak se jmenuješ, kde bydlíš. A stačí mi to. Asi na tebe začnu i myslet…“
„Vážně? Líbíš se mi. Chtěla bych s tebou být častěji, jen mě nesmíš zklamat. Víš jistě, co myslím tím zklamáním.“
 „Počkej, počkej, to říkáš, že se mnou chceš chodit? I po tom všem, co o mně víš?“
„Budeš se divit. Ano. Doufám, že tím neukazuji, jak jsem hloupá. Říkám si, každý má dostat druhou šanci. Dávám ti ji.“
„Lenko tak ti děkuji podruhé.“
Lenku jsem doprovodil k trolejbusu. Nejel jsem s ní domů. Zamávali jsme si na rozloučenou.
Ahoj zítra v devět!
 
Po příchodu domů se mě máma vyptávala na Lenku. Neměl jsem jí co říct.
Jen to, že se jmenuje Lenka.
 Ani já o Lence nic nevěděl a o sobě jsem jí řekl prakticky všechno. Celou pravdu, o které prohlásila, že je krutá.
Raději hned. Mohlo by se zdát, že to byl ode mne risk, ale já o nic nehrál.
Ani jsem si na nic nehrál. Taková byla realita. Bylo na Lence, jak pravdu přijme. Zdálo se mi, že tomu stále nechce uvěřit. Ale cítil jsem z její strany nadále o mě zájem.
Také to, že je vyzrálejší, dospělejší než já, jakoby měla pocit, že mě musí někam vést. Správným směrem a tomu bych se nebránil.
Po večeři jsem šel hned spát.
Cítil jsem po plavání únavu. A zase jsem usínal bez velkých myšlenek na Lenku. Bránil jsem se vzpomínkám na Eriku a nechtěl ji nějak srovnávat s Lenkou, nebo naopak.
Vzpomínky ale nejdou vymazat. Vynoří se, kdy se jim zachce.
Lenku jsem vnímal jako kamarádku.
A také to, že pokud spolu budeme chodit, že bude mít snahu, aby na mně napravila to, co její máma nezvládla s jejím otcem.
Vzala by na sebe roli ženy, která nedovolí svému muži pití. Dala by mi jasně najevo, když budeš pokračovat v pití, tak si pij, ale nepočítej s tím, že s tebou zůstanu. Odejdu od tebe a ty si žij se svým pitím, jak chceš. Já si uspořádám život tak, abych byla v klidu, nenechám si zničit nervy, své zdraví.
To by nebyla nějaká hra, ale její životní zkušenost. Sama ji prožívala a získávala po boku matky, která si však nedokázala poradit s otcovým pitím. Lenka věděla, že až se jednou vdá, tak její muž bude mít jen dvě možnosti, kdyby náhodou chtěl pít.
Buď rodina, nebo hospoda. Nic mezi tím. Vyber si! Chceš pít? Slibovat? Tak táhni! Nechci tě a nepotřebuji se starat o neschopného muže.
Tomu jsem dokonale rozuměl, protože jsem měl možnost poznat během odvykací léčby příběhy mužů, kterým jejich manželky utekly. Kolik jich bylo? Spočítal bych je na prstech jedné ruky. Tak málo. Ale udělaly to.
Měly po krk jejich věčných planých slibů a keců, já už nebudu! Našly v sobě sílu a odvahu to udělat, dostaly rozum, že nemůžou pořád někam ustupovat.
Ty, které to nedokázaly, ty budou doplácet na jejich pití po celý život.
Její máma ustupovala, zavírala nad otcovým pitím oči a doplatila na to.
Lenka byla moudřejší, poučena příkladem z domu a já poučen z léčebny.
Byla neděle a odešel jsem v devět hodin do kostela. Byl jsem si jistý, že Lenka přijde. Když řekla v devět, tak v devět.
 Postavil jsem se pod naši sochu Panny Marie a čekal jsem na její příchod.
Dnes jsem se modlil za to, že jsem našel kamarádku.
Lenka přišla také.
Postavila se vedle mne, zatahala mě za rukáv namísto pozdravu a usmála se. Byl jsem rád, že ji vidím. A ona se na mne v kostele usmála!
Když jsme skončili s naším modlením nemodlením, šli jsme ven z kostela.
Lenka zavedla řeč na to, co jsem jí o sobě vyprávěl. Řekla mi zřetelně a jasně, když mě jen jednou zklameš, podrazíš tím, že se napiješ, už mě neuvidíš. Když nebudeš pít, ráda s tebou budu dál.
Ukázal jsem jí ulici a dům, ve kterém bydlím. Ale že se odstěhuji do Vidlákova a nebude to dlouho trvat.
Řekl jsem jí, jakým autobusem se tam dostane, že ten domek je vedle Horní hospody.
To je prý bezva adresa…
Teprve dnes mi sama od sebe řekla víc o sobě.
Nevyzvídal jsem, nebyl jsem zvědavý. Stačilo mi vědět jen to, co řekla.
Pracuje jako operátorka na počítači ve Výpočetní stanici na dvě směny, je starší než já. Má starší sestru, která je vdaná a žije s manželem mimo Brod. Otec je soudruh předseda JZD Rudý říjen v Březůvkách, který pije extraligu. Máma je zaměstnána na poště. A vím, kde bydlí a jak se jmenuje.
Byli jsme kamarádi, ale jak šel čas, pochopil jsem, že půjde o něco jiného než o kamarádství. Začali jsme spolu chodit.
 
O několik měsíců později…události dostaly nečekaný spád.
 
 
Vydržel jsem a pracoval jsem jako kameník.
Byl jsem spokojený s prací i výplatou. Odstěhoval jsem se na Vidlákov a postupně jsem si vybavil nejen ložnici, ale i obývací pokoj a kuchyň novým nábytkem. Když jsem jel z práce, tak jsem se zastavil u rodičů. Nabídl jsem mámě, že zajdu do obchodu, ale odbyla mě, že je venku hezky, tak se projde a tatínek chodí do obchodu s ní.
Ze začátku za mnou občas přijel otec a pokračovali jsme v likvidaci dědovy pozůstalosti. Rozštípali jsme jeho nábytek a všechno jsem spálil v kuchyňských kamnech.
 Dědův výměnek zůstal vyklizený, jen ta kamna v něm zůstávala. Koupelna z něj stále nebyla, ale otec se té myšlenky nevzdával.
 Nebylo by to špatné.
 Rozbité okno bylo zaskleno a trvale jsem tam větral. Pach vykouřených cigaret zůstával dál. Jedině oškrábat malbu a znovu vymalovat třeba vápnem, pak by to nebylo cítit. Ale to mě netrápilo. Uklidil jsem na půdě, ve stodole i na dvoře. S příchodem jara jsem chystal zahrádku na osev. Těšil jsem se na letní a podzimní úrodu a na kytky.
V lednu jsem složil rybářské zkoušky. Od února jsem byl členem Místní organizace Moravského rybářského svazu v Brodě. Koupil jsem si potřebnou rybářskou výbavu a svůj volný čas, a že ho bylo, jsem rozdělil na pobyt u vody, na rybolov a na Lenku.
Stále jsme spolu chodili.
Do kostela jseme zašli jen občas.
 Nepil jsem, i když mě spolupracovníci lákali. Já si svoji cestu vybral a byl jsem odhodlaný po ní jít životem bez alkoholu.
 Považovali mě za podivína.
Jezdil jsem za Lenkou do Brodu a v květnu, když bylo krásné počasí, chodila se mnou na ryby.
Jezdili jsme do Luhačovic, na zdejší přehradu. Znali jsme se půl roku a nadále jsme se sbližovali. Toužil jsem po ní, jako muž po ženě, ale nic jsem si nedovolil.
Stále byla ne odměřená, ale spíš opatrná. Chytli jsme se za ruce a vedli, ale to bylo všechno. Ani jednou jsme se nelíbali. Když, tak jen tak na tvář. Řekl bych, že nám to ale chybělo.
Lenka nechtěla nic uspěchat a já se zase choval jako její kamarád. Nebo mě vystavila takové zkoušce a čekala, jak v ní obstojím.
Změna nastala v červnu.
Její otec se dál věnoval pití. A byl v opilosti čím dál tím víc agresivnějším.
Jednoho dne napadl manželku i Lenku.
Manželka utekla k sousedům a Lenka přijela poprvé za mnou do Vidlákova.
Bylo to v pátek večer. Byl jsem tím zaskočen, když zazvonila a stála u dveří.
Byl jsem ale rád. Zůstala na noc.
Ukázal jsem jí, že může spát v ložnici. Já budu spát v obýváku na pohovce. Brečela, že doma nechce být. Navrhl jsem, že jestli chce, tak ať řekne mámě, že se odstěhuje za mnou. Ukázal jsem jí ale, jaké tu jsou podmínky k bydlení. Bez pořádné koupelny a záchodu. Byla z toho překvapená, ale to prý nevadí.
Jen jestli to myslím vážně a co by tomu řekli moji rodiče.
No tak jim to řekneme.
Lenka spala v ložnici a já v obýváku.
V sobotu jsme spolu poprvé posnídali. Zklidnila se.
Řekl jsem jí, aby si to v klidu zvážila. Já také odešel z domu a nelituji toho.
Po snídani jsme odjeli do Brodu.
Vzal jsem Lenku k našim. Představil jsem ji a řekl, že budeme spolu bydlet ve Vidlákově. Že má doma problémy s otcem.
Nic víc jsem neprozradil.
 Máma spráskla ruce.
„Jak spolu?“
„ Prostě spolu, jako přátelé. Chci jí pomoci. Co bude dál, to nevím.“
„To uvažujete, že se jednou vezmete?“
 Tak to mě nenapadlo.
„Co tomu řeknou její rodiče, co tomu řeknou sousedé ve Vidlákově? Žít spolu na „Psí knížku“…“
„No tak tam se mnou bude Lenka, když bude chtít! Může být doma, a když bude chtít, přijede za mnou a zůstane tam, jak dlouho bude potřebovat.“
 S tím máma souhlasila.
Bylo to okamžité rozhodnutí, z minuty na minutu. Jak mé, tak Lenčino.
Šli jsme na trolejbus a jeli na Družbu, k nim domů.
Zeptal jsem se jí, jestli to tak opravdu chce, aby si to rozmyslela.






Zařazeno v kategorii Romány, četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem







Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička