Kamila Nováková: Jak na tom jsem


28. března 2014, autor redakce,



Představovala jsem si tu náhradnici, jak si povídá s mým kovbojem, jak sedlá koně, jak dojí mé kozy. To ještě šlo. Představit si, jak jezdí na mém koni a miluje se s mým mužem, bylo horší. Představit si, jak budí mé děti, jak jim uklízí pokoj, zda by dovedla ošetřit jejich tržné, bodné a sečné rány a poznat, která z těch ran potřebuje chirurgické ošetření. Zda by je dokázala bezpečně sundat z vrcholku naší třešně či z kteréhokoliv jiného stromu v lese v okruhu jedné míle od domu. Jestli by dokázala odblešit psy i děti zavčas, než je ta havěť sežere. To nešlo.

„Ne! Nemůžu si dovolit umřít a ani se mi nechce! Někdo cizí se mi tady bude roztahovat! To zrovna!“

Mám skvělou odbornou péči, trochu odvahy, dost naivity na to, abych si představila leukémii jako těžší chřipku, k tomu smysl pro humor (i ten černý) a taky nahoře to mám docela dobré. Podáš-li koni oves, budou ti odpuštěny hříchy, píše se přeci v Koránu, a já ovsa rozdala poměrně dost. Mé skóre v zápase se smrtí není tak špatné, je třeba se dát neprodleně do boje! Dokonce mohu určovat válečnou strategii.

Věc se má asi takhle: Mám špatnou krev. Bílé krvinky zblbly úplně, červené se ještě docela drží a krevní destičky odmítají dělat svou práci. Špatné bílé krvinky se líhnou v mé kostní dřeni. Je nutno kostní dřeň opravit.

Jak? Úplně stejně, jako když se pokazí auto. Vyhodit tu špatnou dřeň a koupit novou. Kde? Půjdu do specializované prodejny a objednám si kostní dřeň, červenou, kovbojského typu, asi tak dvě kila. Jenže ty důležité věci v životě se koupit nedají…

Mám dvě možnosti. Vlastně tři. Nechat si transplantovat dřeň od cizího dárce. Může to být příbuzný. Pokud bude chtít a pokud se jeho dřeň bude shodovat s tou mojí. Může to být úplně cizí člověk z národního registru dárců kostní dřeně. Nebo si mohu pomoci sama a podstoupit takzvanou autotransfúzi.

 

(z knihy Co by se kovbojkám stávat nemělo)







Zařazeno v kategorii Postřehy, Půjčovna myšlenek





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička