John Irving

Já a Tulpen navíc máme něco jako společný ranní rituál. Lpíme na něm i teď, kdy kvůli pitné kúře musím ráno vstávat trochu dřív – a předtím několikrát za noc. Vstanu, vyčurám se, vyčistím si zuby a vypiju spoustu vody.

Tulpen postaví na kávu a připraví hromadu gramodesek. Pak si v posteli dáme jogurt. Každé ráno jogurt. Tulpen má červenou misku, já modrou, ale když si každý z nás dá jogurt s jinou příchutí, často si je vyměňujeme. Pružný rituál je ze všeho nejlepší a jogurt je rozumný, zdravý pokrm, který vám po ránu moc nezaměstná ústa. Nemluvíme při tom.

U Tulpen to nepřekvapí, ale mlčím i já. Posloucháme desky a jíme jogurt. Přestože Tulpen ještě moc neznám, řekl bych, že to tak dělala odjakživa. Já jsem k jejímu rituálu přidal něco dalšího: když máme jogurt v sobě, dlouho se milujeme. Mezitím se uvaří káva a my si ji vypijeme. Dokud hrají desky, mlčíme. Pitná kúra přinesla jedinou drobnou změnu, která se vejde hned za milování, do času pití kávy. Vstanu, vyčurám se a vypiju spoustu vody.

Já a Tulpen spolu nežijeme dlouho, ale mám pocit, že i kdybych s ní žil celé roky, neznal bych ji o nic líp. Přestože nám je oběma dvacet osm, je ve skutečnosti starší než já; už vyrostla z potřeby mluvit sama o sobě. Byt patří jí a všechny věci v něm taky. Já jsem nechal své věci – i své dítě – první a jediné manželce.

Řekl jsem dr. Vigneronovi, že jsem začal nový život atd.; řekl jsem, že historická retrospektiva všech mých rituálů by zabrala trochu času; a taky jsem řekl, že nejsem moc upřímný. Tulpen upřímná je. Učí poctivosti i mne, když si hřbetem ruky nadzdvihne ňadro. Netrvalo dlouho a naučil jsem se mlčet, dokud hrají desky. Naučil jsem se říkat jen podstatné věci. (Ačkoli ti, kdo mě znají, by řekli, že lžu i teď. Ať jdou do hajzlu, pesimisti!)

Moje močová trubice je uzounký, klikatý tunýlek a právě teď máme čas na jogurt a spousty vody. Budu se držet faktů. Toužím po změně.

(z knihy Pitná kúra)