Smlouva s Ďáblem 80. díl


13. září 2010, autor tonyend,



Doslov.
 
 
Tony dostal na železničním přejezdu glykemický záchvat.
Přihodit se mu to někde jinde, na jiném místě mezi lidmi, mohl žít.
Tony měl poslední rozloučení v kostele.
Když vynášeli jeho rakev, před kostelem stála parta kluků v maskáčích. Začali hrát na kytaru a na poslední cestu mu zpívali jeho oblíbenou píseň.
Montgomery.
Smuteční hosté se po nich pohoršeně dívali.
Jen Lenka pohlédla se slzami v očích k nebi, když uslyšela ta známá slova.
 Tony můj, ty jsi to snad tušil, a ty Bože, proč jsi to dovolil, proč?
Nad kostelem prolétlo hejno divokých holubů.
Ptáků, kterým Tony tak často záviděl jejich svobodu.
 
                            Tak Ďábel prý není?
 Ale je! Číhá a čeká.
Skrývá se v každé láhvi alkoholu a nabízí svoji Smlouvu.
A jeho vzdálená sestřenice Smrt?
Vidíte, víte, že je!
Každý den je vám nablízku, stejně jako je Ďábel.
Tak proč by neměl být nablízku vás i Ďábel?
Pořád v něj nevěříte?
Smrt skutečně nemá srdce. Nezná s nikým slitování. Příjde bez varování.
A jak vás provede těmi svými dveřmi na konci toho zářivého tunelu, pak už vám to může být ukradené, jestli budou mít ty její dveře alespoň z jedné strany kliku. Vy ji už nemáte a nebudete mít.
Jo, mít v životě kliku…
Jak rádi byste raději ještě tisíckrát uslyšeli třeba v pakárně, nebo v odmašťovně. „Pojďte za mnou!“
Dali byste Jí první a poslední za pár vteřin, minut či hodin svého života.
Ale nedáte už nikdy nic.
Smrt je neúplatná, nemilosrdná.
I já to už vím.
Osmnáct roků po otcově tragické smrti.
 
Máma je někde venku a raději zavírám otcův šuplík. Byla by nerada, kdyby mě viděla, že jej otevírám. Moc toho v něm neměl.
Měl jsem tisíc chutí zapnout si jeho stříbrný řetízek na krk, který jsem v něm našel, byl ve staré papírové krabičce, až vzadu, aby nebyla na očích.
Řetízek mě ale nějak divně pálil v ruce. Tak jsem jej raději položil zpět do té krabičky, šuplík zavřel a zamkl.
Zásuvky jeho psacího stolku neskrývaly žádná tajemství.
V jedné byly diáře z roku 1969, 1970 a 1971.
Nemá se to, ale otevřel jsem je a zápisky si přečetl.
Chtěl jsem z nich vyčíst, jak otec uvažoval, proč si co zapisoval. Co prožíval?
Proč do nich z ničeho nic přestal psát?
Máma mi o něm často vyprávěla a plakala.
Pravdu o něm vím odjinud. I tak mi chybí a bude po celý život chybět.
Jak rád bych mu řekl Tatínku.
Máma mi o něm často vyprávěla.
Mámo, já vím.
O mrtvých jen dobře!
Tak proto jsem vám tohle všechno musel říct.
Jen jedno nevěděla máma, ani já…
 
Na Tonyho hrobě se desátého ledna roku 1972 objevila kytice bílých růží.
Bylo jich devatenáct.
5. února by měl Tony 19 let.
Všude kolem byl bílý sníh, okolní hroby byly zaváté sněhem.
Jen jeho hrob byl očištěný.
Na pomníku mu svítila zapálená svíčka v lucerničce.
Ve sněhu byly stopy od malých bot.
Mířily k jeho hrobu a zase zpět k cestičce k bráně hřbitova.
Náhle se zvedl se silný vítr. Prohnal se nedalekými stromy, zašuměl v jejich  holých větvích. Vyhnal z nich hejno havranů, kteří zvědavě kroužili nad hřbitovem.
Vítr odfoukl z kytice bílých růží malý bílý lístek.
 Přistál na zasněženém vedlejším hrobě, i když tam nepatřil.
Začalo hustě sněžit. Sníh zavál malý bílý lístek, na kterém bylo krásným učitelským písmem něco napsáno.
Inkoust se pomalu rozpíjel na papíru, ta věta se stávala nečitelnou.
 
TONY, ODPUSŤ MI. PROSÍM! MOC TĚ O TO TEĎ PROSÍM! ERIKA
 






Zařazeno v kategorii Romány, četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem





Počet komentářů na “Smlouva s Ďáblem 80. díl” - 1


    Eva   (13.9.2010 (13.17))

    sice jsem ti nepsala pod tvůj román pravidelné komentáře, ale četla jsem to jedním dechem.. píšeš moc dobře... mohlo by to vyjít i v tištěné formě, ale potřebovalo by to řádné korektury a upravit stylisticky.. zkus to někde nabídnout.. i když to bude asi těžké.. myslím najít redaktora, který by si s tím "pohrál" a upravil to.. On the road od Kerouaca prý redaktorsky upravovali šest let.. nevím, zda by to dnes bylo možné:-)))



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička