Tři na lásku


11. srpna 2014, autor kovbojka,



Bojím se, ještě bych mohla všechno zrušit. Neměla jsem souhlasit, vždyť je to nepřirozené a vůbec ne romantické. Na lásku přece musí být dva. Dva, ne tři. Třetí je vždycky na víc. I koně na pastvině se ve třech neshodnou. Třetí je přebytečný, nešťastný, dokopaný. Kdo z nás bude dokopaný? Která žena by souhlasila milovat se současně se svým mužem a jeho milenkou. Jedině ta, co nemá všech pět pohromadě. Ale zase, když to vezmu z druhé strany, my tři vlastně máme trojku už dva roky. Jen já nic netušila.

On nás měl a miloval obě. Tajně. Už to prasklo, žádná jiná cesta není. Máme přece tolik společného. Přinejmenším chlapa a ten má srdce široké, vejdeme se mu do něj obě.

Všechno je domluvené. Rezervované. Zaplacené. Čas a místo setkání. Pokoj v hotelu. Večeře při svíčkách. Ty svíčky jsou tam kvůli mně. Ona svíčky nepotřebuje, jí stačí pouze sex.

Budu se těšit, ano budu se těšit, jako na cestu k moři, jako na něco neobvyklého, něco co se neděje každý den. Výlet horkovzdušným balónem. Seskok padákem, výstup na strmou horu, ponor do hlubin, ponor mezi žraloky. Prostě adrenalinový zážitek. Jedinečný a neobvyklý. Proč to nezkusit? Jednou, alespoň jedinkrát v životě být jiná. Divoká, nespoutaná ženská, co chce dělat zakázané věci. Konečně se odvázat a vybřednout z obyčejného nudného života. Vždyť zkusit se má všechno.

Co já si jenom vezmu na sebe? Jaké spodní prádlo? Aby mě ta druhá nepomluvila. Aby čubrněla, jakou mám ve svých letech krásnou postavu. Bez ohledu na to, co mé tělo muselo vydržet. Jsem krásně štíhlá, lecjaká dvacítka mi může závidět. Pravda, trochu mi trčí žebra, ale to je přece moderní. Dnešní doba žádá dívky anorektického typu. Prsa mám sice maličká, ale zase mi nepadají až ke kolenům. Jsou přesně na tom místě, kde mají být. A zadek, zadek mám pevný. Nemám se za co stydět. U holičky jsem byla.

Vezmu si sukni, ta mi sluší a krásně klouže dolů, při svlékání. Kterou z nás asi svlékne první?

Nebudu se krášlit kvůli svému muži, jen kvůli té druhé. Ať má vztek! Jsem na ni hrozně zvědavá. Jaká bude? Viděla jsem ji na fotce. To mi nestačilo. Chci ji poznat. Proto jsem s tímhle bláznivým nápadem souhlasila. Není v tom ždibec erotiky, není v tom snaha zavděčit se mému muži a tím si ho udržet, ani nevím, jestli si ho chci udržet. Vím jen jedno. Chci ji poznat, dokonale, chci zjistit jaká je a proč s ní byl můj muž tak dlouho. Pořád se bojím. Možná mě klepne Pepka hned na prahu pokoje. Už teď mi srdce tluče jako splašené a radí mi abych ještě, dokud je čas, elegantně vycouvala. Můžu přece říct, že je mi špatně, nebudu lhát. Žaludek mám až v krku. Jenže to by se s ní sešel sám. Vzdala bych se bez boje, to není můj styl.

Třeba nepřijde ta druhá.

Telefon! Nesnáším mobil, Nesnáším jeho mobil. Jasně, že volá ona. Už zase. Můj muž ze zvyku odchází z místnosti.

„Počkej,” volám na něho: „Tohle už přeci dělat nemusíš, za chvíli se uvidíme, proč ty tajnosti?”

„No jo, vlastně.“

Zamumlá a zmáčkne zelené tlačítko. Na druhé straně je ticho. Hlas mého muže zní poněkud drsně až vztekle: „Tak co je, si tam?“

„Jasně miláčku, nemůžu se dočkat, za chvíli jsem na místě a miluju tě,” ozve se ta coura.

„Tak jedem, už je čas,“ prohodí směrem ke mně můj muž a snaží se tvářit jako bychom měli jet na nákup.

Jenže v očích má jiskřičky touhy. Těší se jak malej kluk. Těší se na ni. Nejspíš soucit ho donutí obrátit pozornost taky ke mně.

„Moc ti to sluší, Jsi moje jediná, skutečná láska,“ dodává se zbytečným patosem.

Proč už mu nevěřím?

Tak jedem. Co se má stát se stane. Všechno vždycky nějak dopadlo. Od rána se snažím utišit svůj vnitřní hlas. Řve: „Nedělej to!”

Intuice mi radí, abych zůstala doma, pustila si televizi. Teď bude radit. Dva roky se ta mrcha neozvala. Budu ji ignorovat. Nebudu sedět s nohama na stole, přípravy byly příliš náročné, dokonce jsem si oholila nohy. Jedem!

Můj muž mi elegantně pomohl do auta a strká klíčky do zapalování. Třeba se auto nerozjede. Přece umím čarovat, aspoň trošku. Chvíle napětí. Motor mlčí. Hurá nepojedeme nikam! Ať si tam na nás čeká, může brečet do polštáře anebo svést nějakého číšníka, mrcha jedna. Motor mlčí.

„Do prdele!“ ozve se vedle mě. Můj muž se tak lehce nevzdává. Zkouší to znovu, až motor poslušně naskočí. Jeho magie je daleko silnější než moje.

„Jedem, mámo, jedem!“ zavýskl radostí. Nejraději bych ho uškrtila. Jí určitě neříká mámo. „Mámo“ má s erotikou a touhou velmi málo společného, asi jako Hucul s Arabem.

Pouštím rádio.

„Škoda, že jsem, co jsem a kluk, že jsem už byl,“ stěžuje si Karel Gott. Hajzl, jako všichni chlapi!

Proč mám pořád pocit, jako bych jela trhat zuby. Mám být eroticky naladěná a plná očekávání, krásná a žádoucí. Ach jo! Je to blbost.

Kdybych řekla: „Zastav, otoč to, jedeme domů.“ Můj muž by mě poslechl, sice nerad, ale poslechl. Jenže, já musím vidět, jak vypadá, jak se k sobě mají, jak to s ním umí a jaká je. Musím, prostě musím. V autě je dusno, ne dusno je mezi námi. A ticho. Nikdy jsme tak dlouho nemlčeli. O čem si taky povídat.

Myslíš, drahoušku, že tvá drahá si taky oholila nohy? Bude mít krajkové spodní prádlo? Které z nás dáš přednost? Nesmíš zapomenout na svou drahou manželku, víš. Nezapomněli jsme náhodou dát koním vodu?

Ježíš, mně je špatně, možná budu zvracet. Ne, všechno vydržím a moc si to užiju.

„Copak bude k večeři?“ ptám se, protože ticho je nesnesitelné. A je mi to šumafuk.

„Neotočíme to?“ slyším místo odpovědi.

„Je to jen hra. Jako když jsme byli malí a hráli si na babu, teď jsou tu baby dvě, no a co? O nic nejde,“ hustí do mě.

Už vím, proč se ptal. Je to na mě. Vždycky všechno bylo na mě. Za všechno špatné jsem mohla já. Já měla starosti a já ho odmítala. Já ho vehnala do náruče té druhé. Za všechno vždycky může ženská.

„Konečná vystupovat,“ nutí se do humoru můj muž. Třesou se mi nohy. Snad tam ani nedojdu. Chytám se nabízené ruky. Tisknu se k němu. Je to pouze proto, abych nespadla? Kolikrát jsme se ho takhle držela. Usměje se na mě. Jako dva zamilovaní vplujeme do restaurace. U stolku vzadu sedí ona. Ten pohled nikdy nezapomenu.

Vyhrávám, přesto zbaběle pouštím ruku, ruku co mi patří, co má být jen moje. To jsem celá já. Má zbytečná hrdost. K čemu? Proč? Můj muž mi odsunuje židli a já se statečně usmívám. Konstatuji druhé vítězství. Není tak hezká, jak jsem si myslela. Ale to není důležité. Důležité je, že mi sedíme spolu, bok po boku. Ona sama naproti nám.

Probíhá formální seznámení.

„Těší mě, já jsem jeho žena,“ lžu. Dvakrát lžu.

S křečovitým úsměvem mi podává ruku a kouká přitom na mého muže. Ji vůbec nezajímá, jak vypadám! Přehlíží mě. Vlastně mě vůbec nevidí. Zvedá se mi nálada. Tohle není žádná konkurence. Pouze tvor ovládaný emocemi. Číšník přináší jakési jídlo. Beru do ruky příbor. V klidu se najím a hlavně pomalu. Dokud jsme u stolu, vyhrávám. Já mám na rozdíl od ní mozek. Příbor sem tam cinkne o talíř a přehluší hrobové ticho mezi námi. Konverzace vázne. Slyším její přerývaný dech plný vášně. Kouká na mého muže vypoulenýma očima a skoro ji tečou sliny. Zdá se, že mu je to trapné.

„To hovězí na divoko je opravdu skvělé,“ prohodím směrem k ní. Především proto, abych zvýšila svou prestiž. Nic. Jako bych byla vzduch.

Můj chlap dělá, že se soustředí na jídlo. Teď mu spadla vidlička. Nevěřím svým očím. Ona se vrhá na zem a s výrazem perfektně vychovaného psa mu příbor aportuje. Jen ať nám toho hodně padá. Čím déle budeme u stolu tím lépe. Dám si ještě zákusek. Sladké je dobré na nervy. Ona zákusek nechce, ona chce jen to jedno, začíná se nepříjemně, přes stůl přibližovat k mému muži a stále mě ignoruje. Měla bych se urazit. Mě může urazit jen inteligent. U tohohle stolu mám rozum jen já. Na další zákusek nemám nárok, situace se stává neudržitelnou. Jestli neodejdeme okamžitě nahoru, ona mi ho znásilní tady a teď. Veřejně.

„Myslím, že už mám dost, půjdeme,“ špitnu konverzačním tónem a zachovávám přitom dekórum. Ti dva se okamžitě zvedají. Oni tu ztráceli čas. Večeře byla jen pro mě. Svíčky jsme ani nezapálili.

Ve výtahu se všichni tři držíme za ruce. Zdá se mi to poněkud trapné.

Zkoumám, kterou ruku drží lépe, vřeleji a z větší láskou. Nedokážu to určit. Koukám na ni. Přitiskla se k němu a líbá ho. Pořád mě ignoruje. Odtahuji se, chci, aby mě pustil. Buď jsi se mou, nebo táhni. Je mi jasné, co bude následovat. Oni dva se budou milovat no a já se na to podívám. Tenhle scénář mi nevyhovuje. Já chci být dobývána, chlap o mě musí bojovat, jsem kořist, co uniká. Možná v tom je moje chyba, unikám příliš dlouho. Lovce pronásledování vyčerpá. Proč by se mněl honit za přeludem, když se mu bez boje nabízí něco lepšího.

Sakra, pořád mě drží. Proč? Oči mi sklouznou k tlačítkům výtahu, zmáčknu stopku. Jenže k čemu by to bylo. Oni by se pomilovali ve výtahu. Stejně by k tomu došlo. Půjdeme raději do pokoje. Výtah se zastavuje. Je to zvláštní, já hledám číslo pokoje, já odemykám. Ti dva se k sobe vinou, jako dvě liány. Vlastně ne. Ona ho obtáčí jako kobra. Moje ruka pořád jaksi navíc leží v jeho dlani. Problém se svlékáním není. Ona se svléká sama. Jako had.

Jen co zaklaply dveře. Koukám, že má oholené nejen nohy. Bílý kus kůže mezi stehny s dírou uprostřed. Chamtivou, nenasytnou. Proč mě ten chlap pořád drží. Teď tady vyloženě zavazím. Ona z něj rve kalhoty a trenýrky zároveň. Kleká si na zem, před něj. Už není kobrou, její tělo je jako velká erotická bomba. Pulzující vášní. Hrozící výbuchem. Bere do pusy jeho přirození a on pouští mou ruku. Už tu nejsem. Jsou tu jen oni dva. Přestávám existovat. Nikdy jsem nebyla. Nejsou naše děti. Nejsou naše vzpomínky, není nic.

Jako v blbém erotickém filmu jde děj rychle vpřed. Koukám na něj. Má zavřené oči a prudce dýchá. Rukou jí tlačí obličej ještě těsněji k sobě. Ona se svíjí u jeho kolen, klečící, potupená a vítězná zároveň. Píše tenhle scénář. Nebudu se jí do toho míchat. Určité věci jsou pod moji úroveň. Erotické prádlo jsem si pořizovala zbytečně. Já sama si tu neodložím a nikdo jiný mě svlékat nebude.

Můj muž zasténal, byl to spíš bolestný výkřik. Už ho dostala. Jeho šťáva stříká do její otevřené pusy a ona ji z rozkoší polyká. Do poslední kapky. Vyždímává ho. Začínám chápat, proč nechtěla zákusek. Dává přednost něčemu jinému. Kolikrát jsme na tom finančně nebyli nejlépe. Vařila jsem sedmikrásky, žebříček a kontryhel v polévce. Dělala špenát z kopřiv a kostivalu, avšak tenhle druh stravy mi nikdy ani na mysl nepřišel.

Ta druhá zvedla hlavu a podívala se směrem ke mně.

„Vidíš, že je můj,“ zamumlala rudými rty s pusou ještě plnou. A kapka toho bílého jí ukápla z brady. Vůbec nebyla hezká. Co na to říct? Nic. Ona ostatně ani na žádnou odpověď nečekala. Vyhrála. Nejlépe bude, když odejdu středem. Posbírám zbytečky svého sebevědomí a zmizím. Nemám chuť cokoliv řešit, o čemkoliv přemýšlet a vůbec nemám chuť bojovat. Ať si ho nechá. Nestojím o něj.

Beru do ruky jeho kalhoty a šmátrám v kapsách. Hledám klíče. Místo nich nahmatám balíček s kondomy, jako už tolikrát.

Odcházím, ne utíkám a je mi z toho všeho na zvracení. Ne, nebylo to zbytečné. Musela jsem ho vidět s jinou ženou na vlastní oči. Bylo to nutné k tomu, abych pochopila, že tady vyhrát nemůžu a ani nechci. První cena nemá žádnou hodnotu. Jako když na zemědělském bále vyhrajete kopu hnoje.

 

 

 

 







Zařazeno v kategorii Nejlepší z webu, Povídky





Počet komentářů na “Tři na lásku” - 1


    Eva   (11.8.2014 (13.09))

    Kamilo, povídka je skvělá, čte se sama. Pocity té manželky jsou vylíčeny perfektně. Jsi dobrý psycholog.



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička