Jak jsem přežila leukémii?


30. září 2014, autor redakce,



 

V říjnovém čísle časopisu Cosmopolitan, kde je na titulu Taťána Kuchařová, vyšel velký rozhovor s Kamilou Novákovou, autorkou knihy Co by se kovbojkám stávat nemělo. Najdete jej na straně 58 pod názvem Jak jsem přežila jsem leukémii?

 

COSMO1

COSMO2

 

 

cosmoobalka

 

S autorkou si povídala redaktorka a spisovatelka Michaela Klevisová – její kniha Kocour z Montmartru byla nominovaná na cenu Česká kniha.

Kamila v rozhovoru líčí, kterak za sebe hledala náhradnici, když se dozvěděla, že má smrtelnou nemoc. Pak si představila, jak by to vypadalo, kdyby se taková „náhradnice“ starala o její děti a manžela, a rozhodla se, že si nemůže dovolit umřít. Předkládám ukázku z knihy, kde toto vše popisuje:

 

Kamila Nováková: Jak na tom jsem

 

A co já?

Páni doktoři našli v mé krvi povalovat se na 80 % hnusných, zblblých rakovinných buněk. Odejdu na věčné pastviny, slunce zapadne, nebesa se budou hroutit a měsíc krvácet.

Kovboj bude prolévat krokodýlí slzy, právě tak, jak to dělají romantičtí hrdinové v mexických telenovelách… Kovboj tu zůstane sám! Musím za sebe najít nějakou náhradnici! Jenže kde hledat? Mezi našimi kamarádkami. Ty byly už vdané za naše kamarády.

Na country bálech. Kvůli nemoci jsem nemohla tolik tancovat. Ale mohla jsem se rozhlížet. Můj muž tancoval klidně. Vybíral si samé krásné, mladé holky. Ukrutně jim to slušelo. Mého kovboje obdivovaly, a když jim prozradil, že má doma koně, skoro pištěly nadšením. Na parketě byly OK, jenže u nás doma jsem si je jaksi nedokázala představit.

Zbyly tedy inzeráty. Zdálo se, že je z čeho vybírat. Velké, malé, tlusté, tenké, blond, černé, zrzavé, svobodné, rozvedené, dokonce i vdovy, všech věkových kategorií, bez závazků i se závazky. Nabízely rodinné zázemí, klid, mír, pohodu nebo taky vzrušení a orgasmus. Požadovaly vesměs nekuřáka, abstinenta, zázemí, peníze, auto, byt, dům. Některé chtěly jen lásku a přátelství. Některé chtěly pouze peníze.

Nikde ani v odborných časopisech typu „Jezdectví “ jsem nenašla inzerát: „Hledám kovboje ve finanční tísni se dvěma závazky. Nejlépe syn typ „Huckleberry Finn“, dcera typ „Divá Bára.“ Značka: „Miluji vyvážení hnoje.“ Možná jsem se špatně dívala.

Představovala jsem si tu náhradnici, jak si povídá s mým kovbojem, jak sedlá koně, jak dojí mé kozy. To ještě šlo. Představit si, jak jezdí na mém koni a miluje se s mým mužem, bylo horší. Představit si, jak budí mé děti, jak jim uklízí pokoj, zda by dovedla ošetřit jejich tržné, bodné a sečné rány a poznat, která z těch ran potřebuje chirurgické ošetření. Zda by je dokázala bezpečně sundat z vrcholku naší třešně či z kteréhokoliv jiného stromu v lese v okruhu jedné míle od domu. Jestli by dokázala odblešit psy i děti zavčas, než je ta havěť sežere. To nešlo.

„Ne! Nemůžu si dovolit umřít a ani se mi nechce! Někdo cizí se mi tady bude roztahovat! To zrovna!“

Mám skvělou odbornou péči, trochu odvahy, dost naivity na to, abych si představila leukémii jako těžší chřipku, k tomu smysl pro humor (i ten černý) a taky nahoře to mám docela dobré. Podáš-li koni oves, budou ti odpuštěny hříchy, píše se přeci v Koránu, a já ovsa rozdala poměrně dost. Mé skóre v zápase se smrtí není tak špatné, je třeba se dát neprodleně do boje! Dokonce mohu určovat válečnou strategii.

Věc se má asi takhle: Mám špatnou krev. Bílé krvinky zblbly úplně, červené se ještě docela drží a krevní destičky odmítají dělat svou práci. Špatné bílé krvinky se líhnou v mé kostní dřeni. Je nutno kostní dřeň opravit.

Jak? Úplně stejně, jako když se pokazí auto. Vyhodit tu špatnou dřeň a koupit novou. Kde? Půjdu do specializované prodejny a objednám si kostní dřeň, červenou, kovbojského typu, asi tak dvě kila. Jenže ty důležité věci v životě se koupit nedají…

Mám dvě možnosti. Vlastně tři. Nechat si transplantovat dřeň od cizího dárce. Může to být příbuzný. Pokud bude chtít a pokud se jeho dřeň bude shodovat s tou mojí. Může to být úplně cizí člověk z národního registru dárců kostní dřeně. Nebo si mohu pomoci sama a podstoupit takzvanou autotransfúzi.

Zmobilizovala jsem veškeré příbuzenstvo. Nemám příliš rozvětvenou rodinu. V té chvíli se zdál výhodný fakt, že můj otec v mládí zhřešil a počal mimo manželství dceru. I tu jsem tedy obtěžovala a její dvě děti rovněž. Mé ratolesti se odběru krve také nevyhnuly. Žádná dřeň, již mi velkoryse nabídli příbuzní, mi nevyhovovala. Vždycky jsem byla příliš náročná a vybíravá.

Nenašla jsem tedy vhodného dárce mezi rodinou. Zdálo se málo pravděpodobné, že by se našel mezi cizími lidmi. Shodné transplantační znaky jsou v každém národě specifické. Evropané mají své, Židé, Rómové, Asiaté mají zase jiné.

Mé tmavé vlasy, šikmé oči a malá výška dávaly tušit, že nejsem čistokrevná Evropanka. Nikdy jsem o tom nepřemýšlela. Až jednou jsem viděla kreslenou pohádku, proháněli se v ní malí tmaví mužíčkové na koních. Místo očí jim malíř namaloval šikmé čárky, černé vlasy vzadu tvořily malý copánek, divoce vlající ve větru. Vypadali úplně stejně jako moje dcera. Ona jezdila taky tak rychle, divoce a bezhlavě.

Možná kdysi dávno nějací nájezdníci ze stepi přepadli a znásilnili moji dávnou příbuznou. Možná s nimi šla dobrovolně. Po ní jsem zdědila horkou krev. Moje děti rovněž. Jenže co teď s tou krví? Zbývá autotransfúze.

Lékaři mi odeberou kmenové buňky. Předtím je chemoterapií zbaví toho rakovinového neřádu. Pak je donutí se množit, aby jich bylo dost, ještě je pořádně vyčistí a pěkně jednu po druhé vrátí do mého krevního řečiště. Tam se ty zdravé vymydlené buňky usadí a vše bude zase v pořádku. Jak prosté a jednoduché!

Mé buňky mé tělo zná, nebude se proti nim bránit, příjme je s otevřenou náručí. Kdybych tělu vnucovala něco cizího, cizí buňky, cizí kostní dřeň, nebylo by z toho dvakrát nadšené. Mohlo by je odmítnout, nepřijmout a zavrhnout. Mohlo by z trucu dostat horečku nebo dokonce ochrnout. Taky by se na to všechno mohlo vykašlat a úplně klidně si umřít.

„Strategie je jasná. Hurá do boje!“ Nerada čekám. Rozladilo mě, že jsem nešla do nemocnice rovnou. Okamžitě. Hned po zjištění diagnózy. Jenže tak rychle to nešlo.

Alespoň mě tedy rozptylovaly zákroky typu odběr kostní dřeně. To se vezme dlouhá a ostrá jehla a jednoduše se zavrtá do pacienta, pěkně až do kosti. Pak se vycucne cosi jako řídký kečup. Netrvá to dlouho. Doktoři zastávají názor, že nemá smysl pacienta uspávat. Jen místo vpichu zmrazí. Dají nemocnému vybrat, zda chce provrtat kost hrudní či pánevní. Zda chce mít díru mezi prsy nebo na zadnici. Lakomci si nechávají pro korunu vrtat koleno.

Další nepříjemnou věcí, kterou jsem musela před nástupem do nemocnice podstoupit, byla návštěva zubaře. Chtěl mi vytrhat nějaké zuby, asi šest, prý bych o ně při chemoterapii stejně přišla. Naše milá a útlocitná paní zubařka se mnou nechtěla nic mít. Měla strach, abych jí v ordinaci nevykrvácela. Chyběly mi krevní destičky.

„Marně svírám pěstičky, nemám krevní destičky,“ notovala jsem si, klepajíc na dveře zubaře superodborníka CSc. Ten se nebál. Povýšil mou maličkost na učební pomůcku. Shromáždil kolem zubařského křesla, na kterém jsem se bázlivě krčila, tři vykulené mladé mediky, a začal přednášet.

Umrtvovací injekce se mu evidentně nepovedla. Dáseň jsem měla ztuhlou, ale úplně jasně jsem cítila, jak mi zub rozlomil. Došla mu řeč. Zaklel a znovu zapáčil. Medikům vypadly oči z důlků a mně po puse na zánovní halenku začal stékat solidní pramínek krve.

„Teď konečně omdlím.“ Doufala jsem. Nebylo mi to dopřáno. Všechno zlé je pro něco dobré.

Pan doktor mi nemohl trhat všechny zuby naráz, jak původně zamýšlel. Musel trhat postupně, a jelikož mi pusa natekla, stihl mi, než jsem nastoupila chemoterapii, vytrhnout pouze zuby dva.

 

 

Obálka knihy:

CO BY SE OBALKA E_BOOK

 

Knihu můžete koupit zde:

http://knihy.heureka.cz/to-by-se-kovbojkam-stavat-nemelo/

 

Více o knize zde:

http://www.suvicka.cz/?page_id=29472

 

E-knihu můžete koupit zde:

 

https://www.palmknihy.cz/romany-povidky-novely/co-by-se-kovbojkam-stavat-nemelo-9142

 

https://www.ereading.cz/romany-povidky-novely/co-by-se-kovbojkam-stavat-nemelo-9142

 

https://www.kosmas.cz/knihy/190178/co-by-se-kovbojkam-stavat-nemelo/

 

https://www.alza.cz/media/co-by-se-kovbojkam-stavat-nemelo-d513739.htm

 

https://www.ebux.cz/index.php?bk=217254

 

https://www.levneucebnice.cz/p/co-by-se-kovbojkam-stavat-nemelo-p9142/

 

 

 







Zařazeno v kategorii Knihy, recenze, Ostatní literatura, Postřehy





Počet komentářů na “Jak jsem přežila leukémii?” - 2


    Katka   (30.9.2014 (15.31))

    super a gratulace!


    Eva   (1.10.2014 (15.53))

    Katko dík. Kamila si to určitě zaslouží, její kniha je skvělá.



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička