Slzy po cibuli


2. listopadu 2014, autor Katka,



Počítač jí vybuchl přímo pod rukama. Zrovna chtěla odeslat důležitou finanční zprávu. Vymrštěná klávesnice jí vyrazila zub, kus plastu rozbil čelo, z útrob černé bedny se vysypal podivný mazlavý popel. Vzniknuvší štiplavý kouř rozháněla rukama. Rozkašlala se. Pokoj se rázem ocitl v plamenech. Vykřikla. Vzbudila vedle spícího muže.

„Vypnul jsi počítač, Pepo?“ třásla s tělem. Muž se neochotně probudil. Mžoural do tmy.

„Co blbneš, Růženo, vždyť žádný počítač nemáme! Spi, prosím tě,“ zamlaskal a otočil se zády k ní.

Podívala se na své prázdné dlaně, položené na peřině. Nebyly její.

 

 


 

„Nejlépe z rodiny štěkal ten jejich pes,“ pronesl lakonicky Kubíček. Ráno u kávy nebylo jiné, žena mu neodpovídala. Co by taky čekal. Od blázna. Přes okno nahlížela na dvůr a na posezení sousedů, které si Rybaříkovi udělali natruc těsně u společné zdi, tak nízké, že jim byly vidět hlavy, plující za cihlami. V létě, na standardní grilovací sešlosti, u nich voněly makrely a čerstvě upečený chleba. Rybaříková si na kynuté pochutině zakládala zcela neomaleně. Jednou dokonce řekla, že je lepší než hostie, což ji Kubíčková už nikdy neodpustila. Takhle se rouhat, když má kostelní věž hned za okny! Tehdy vyšla na neviditelné molo před domem, její výhled zastíněn zapadajícím sluncem, odkloněn od běžného vnímání provozu; domnívala se správně, že vchází do něčeho, co obíhá kolem její hlavy neslyšně, co přehluší její nechuť k životu jako takovému;  co jí připomíná mžitky z kávových zrnek, roztočených v elektrickém kávovaru s proskleným víkem; však jel kolem jen cyklista Tonda Hiléř, vracející se od lesa, a že pomáhal hajnému se dřevem, a pani, proč se motáte po silnici.

Kubíček ji usadil od té doby k cibuli. A na verandu. Navezl jí množství beden od soukromých hospodářů z dědiny za Kyjovem. Když se trošku vzpamatovala, jezdívala s ním. Otevírala jim drobounká majitelka statku, s modrým přelivem, také jí chyběly přední zuby, mírně opilá, avšak dost spolehlivá k tomu, dát jim tolik cibule, kolik Kubíčková zvládne do termínu oloupat. Víte, jakože mám zájemců dost, ale vaše pani to dycky oloupe dobře, to je hlavní, půjčila jim i vlastní bedny a byla venkoncem milá, i když Kubíčková ji ráda neměla, připomínala jí jen drobnou namodralou tečku bez fantazie. Nenakládá s majetkem po rodičích, jak by měla, rozhlížejíc se po haraburdí, rozházeném po dvoře; drůbež, posedávající večerem po rezavých, již nefunkčních strojích k odpočinku, motala se všem příchozím přes den mezi nohama, hladová snažila se hostům sezobnout tkaničky od bot.

„Pořád máš nějaké připomínky, jen si vzpomeň na své finanční transakce se šmejdama. Nebýt naší Evy, dávno jsme někde pod mostem,“ vyčítal Kubíček choti v autě když se vraceli s nákladem domů. Žena, hlavu otočenou, sledovala svoji úzkost v ubíhající krajině za oknem. Uklidnil ji až Kaufland. Připadala si v něm v bezpečí, troufala si i promluvit a zeptat se prodavačky na zboží.

„Stejně nic nekoupíme, nic nenakládej! Vezmi, co potřebujeme nutně a jedem! Bude se loupat!“ tlačil ji od regálů, plných zboží. Bral ji za ruku, tahal za rukáv, tlačil pěstmi do zad.

„No tak Růžo, nezlob,“ řekl nakonec konejšivě a dosoukal oba, ji i poloprázdný vozík, k pokladnám. Vyložil zboží na pás, a trochu se za malý nákup styděl. Jindy, tak před dvěma lety, toho bývalo víc. Pípalo to veseleji na čtečce kódů.

Večery u cibule na verandě doprovázely návštěvy dcery (občas i s manželem) Kubíčkových. Přišla zkontrolovat rodiče, poptat se, jak se jim daří, popřát matce ke svátku; blížilo se období dušičkové, a tma venku, propletena s padajícím listím, brzy pokrývala rovy, nazdobené ke vzpomínání. Kubíčková byla ráda, že holka chodí tak pravidelně. Levou rukou ji vždy pohladila po tváři, pravou, v níž svírala nůž, schovávala pokaždé za záda, omluvně, a s rozpaky odpovídala na pozdrav.

„Mami, co ti kohouti prosimtě,“ položila ji ruku na záda. Zeť stál opodál. Opíral se o zeď. Rozmlouval s tchánem.

„Tak co? Mami, mami,“ dcera políbila matku do vlasů, poté otočila se na otce. Šli spolu, i zeť na dvůr. U kurníku kokrhalo sedm kohoutů.

„Tady to vidíš,“ ukázal Kubíček na kohouty, jako by se stali osmým divem světa. Zeť se opíral o plot.

„Řekl jsem jí jasně. Až někdo zavolá, tak řekneš, že máme na prodej chovné kohouty, kus za stopadesát, a to jsme levný, tady Macháček je dával i za třista, ale nebudu hrtún, hlavně, ať se jich zbavím, kdo to má živit, a Rybařící měli taky kecy, že je to ruší. No bodejť! Víš, co je ta filharmonii ráno!“ Kubíček otevřel dvířka a ponoukal dceru, ať se jde podívat dovnitř. Ta mávla rukou, že si nebude špinit boty. Zato zeť se odloupl a nakráčel za Kubíčkem do kuřinců.

„Objevil se chlap, ani neví odkud…a ona mu prodala všecky slepice, všech třicet za padesát korun za kus, půlroční…kohouti jí všecky zůstali, já jsem na to dnes hleděl, pak na ni, a ona nic, žeprej ji přemlouval, a že jí ho bylo líto..že mu ty jeho slepice vytahala z kurníku liška,“ křičel Kubíček za dcerou přes plot. Zeť se díval na ženu, pak na Kubíčka, nehnul brvou. Stál oběma nohama v kuřincích jak rhodský kolos.

„Zeptal jsem se jí, jestli aspoň ví, že kohouti vejce nesnáší, a že…“ Kubíček větu nedokončil, sleduje zetě, kterak vyběhl ze dvorku a se smíchem se svalil na pyramidu dřeva, které se pod jeho vahou rozkutálelo. Zmatek, padající polena, poplašené kury, létající sem tam, škodolibý šílený smích neukončilo, ba naopak, proměnilo se ve škytající nezastavitelnou křeč. Žena vzala nejbližší kbelík a praštila svého muže do hlavy…Křik kohoutů ustal.

„Tos nemusela,“ řekl Kubíček druhý den, když se u nich dcera zastavila. Matka loupala cibuli, co jiného, kilo za korunu, musí splatit všechny dluhy, to je jí jasné, ale nebylo jí jasné, proč má zeť tak rozbitou hlavu, když vedle ní usedal na přinesenou židli, v ruce nůž a jal se loupat. Neznatelně se pousmál. Kubíčková se na něj podívala. Chvíli se pozorovali navzájem.

„Já jsem ti to říkala,“ zašeptala Kubíčková. Zeť pokrčil rameny. Dcera odešla s otcem do obývacího pokoje. Uvařili si kávu, otevřeli víno, vytáhli z lednice perníkový řez.

„To nebylo jen za to,“ začala pomalu dcera.

„Kolik stehů?“ otec nalil do připravených skleniček víno. Přiťukli si. U stěny pečlivě vyskládané krabice vysavače, hrnců na dokonalé vaření, biolampy a bůhvíčeho narušovaly jinak poklidný kolorit podzimního večera.

„Pět nebo šest, nevím, za to, co udělal, je to furt málo. Válí se mi tady od vedle s Jarmilou.“

„Cože?! Od Rybaříků? Jak dlouho?“

„Já nevím, no asi od té doby, co se naše mamka pomátla.“

„Co budeš dělat?“

„Co bych dělala? Zítra ho odvezu na převaz. Bez něj bych naši firmu udržela stěží. A stejně už spolu nežijeme  jak se patří.“

„Já ho zabiju!“

„Prosím tě, hlavně to neříkej mamce!“

Zatímco přemýšleli v obývacím pokoji, pili víno a jedli perníkový řez; na verandě se pochopitelně provinile mlčelo a vůně cibule prošpikovávala celý dům, zatroubil před domem kamion.

„Haló!“ volal řidič otevřeným oknem na dva lidi se sklenkami vína ve vratech. „Máte tady tu cibuli. Růžena Kubíčková, jsem tu dobře?"

Dva, co víno nepili, znovu na sebe pohlédli. V jemných ženských ústech se mihl sotva znatelný úsměv. Připomínal malinu, spočívající v trávě, voňavou a žádoucí s kapkou likéru ranní rosy. A pokrčila rameny.

„Jašky s hrubkama,“ řekla a vstala od beden.

||

Zatímco ti, co pili víno, rozmlouvali řidiči neakceptovatelnou objednávku, a muž s rozbitou hlavou zavíral bránu od zahrady, šla žena pokojnou vesnicí na hřbitov. V kapse tři kalíšky a sirky. Nikdo na hřbitově nebyl, jen Marta, a ta je hloupá. Kubíčková ji pozdravila. Marta neodpověděla. Vidíte, jak je hloupá. Kubíčková přistoupila k hrobu, poklekla, zapálila knoty, vstala, pomodlila se. Spokojená, že vše zvládla ve správném pořadí. Stála tam dlouho, na ramena jí padalo listí z akátů; vzduch se chvěl vůní vosku, plaménky světel mířily a zpívaly ve tmě a prachu horečnaté alelujá nebesům, Marta načuhovala zpoza kostela. Za hodnou chvíli, až uviděla, že Kubíčkové trčela z listí jen hlava, ve vlasech se jí přichytila dotěrná haluz obrovské staré lípy z přilehlého parku, a kolem začal hučet silný vítr, ji šla Marta konečně vysvobodit.

„Amen,“ poděkovala Kubíčková. „Amen,“ odpověděla Marta.  A pak spolu čekaly, až na ně konečně dosedne či dolehne to posvátné ticho.







Zařazeno v kategorii Nejlepší z webu, Povídky





Počet komentářů na “Slzy po cibuli” - 2


    Eva   (3.11.2014 (22.17))

    Stál oběma nohama v kuřincích jak rhodský kolos - to mě dostalo... a vůbec celá povídka je moc vtipná. A typická tvoje - něco se děje "pod povrchem". Kubíčková nebyla takový blázen, jak si mysleli, a o zeťákovi věděla svoje.


    Katka   (4.11.2014 (21.52))

    Jo, Evi, takhle jsem to měla na mysli. Díky za pozorné čtení.



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička