Hook 11-12-14

Na Žižkově je poliklinika. V Jeseniově ulici. Prázdná. Chátrající. Plná bezdomků, narkomanů a bordelu. Tedy, donedávna to tak bylo. Cajti občas někoho vykázali, ale jinak klid. Každýmu z moudrých u prdele. Naprosto. (Řešíme věci důležitý, tedy koryta. Na ostatní serem.)
Občanská iniciativa „Klinika“ vymyslela,. že by tam mohlo být komunitní centrum. Že by tam ti, co nikoho z mocných nezajímaj, mohli dělat něco. A je celkem jedno, co. Že by mohli bejt pod střechou a nechcalo by na ně a dostali by najíst a fungovali by.
Takže máme prázdnej chátrající barák, co patří státu. Stát na ten barák totálně sere. Pak máme týpky, co pro ten barák maj využití. Potud dobrý. Jeden by řek, že je to skoro skvělý. Fajn.

Barák – myslím ta zchátralá opuštěná poliklinika – se vyklidil, zamet a začal zprovozňovat. A v tomhle okamžiku se to začalo srát.
Stát, potažmo úředníci zpozorněli. Cajti v pohotovosti. Média nadržená, že zas někdo dostane po tlamě a bude o čem psát.
Barák, kterej byl léta každýmu z mocných u prdele, byl najednou děsně důležitej. Na svět vylezlo, že by si ho ráda zabrala Generální inspekce bezpečnostních sborů. A stát se ztopořil.
Momentálně stát zabezpečuje, aby se do polikliniky už nikdo nedostal. Že tam roky bydleli nepřizpůsobiví nevadilo. Všem volenejm kravaťákům u prdele. Ale v žádným případě se tam nesměj nasáčkovat nikým nevolení aktivisté, který v kravatě nikdy nikdo neviděl.
Mi tohle přijde lehce k zblití. Tady vůbec nejde o to, jestli se něco obsadilo legálně či nelegálně.
Je to barák patřící státu. Stát na něj sere. Barák je navíc. Když v něm něco smysluplnýho bude fungovat, je to prima. A když to mít smyslu nebude je to prima taky. Barák samotnej bude pořád státu.
Mi tohle přijde jako celkem dobrá úvaha. Akorát že úředničtí íkváci to viděj jinak. Po svým. Viděj to klotovsky. V souvislostech. By jeden skoro zaplakal, kdyby to uměl.
Barák zapomenutej je teďkonc důležitej. Děsně důležitej. Prvák ho strašně nutně potřebuje ona Inspekce. Proto tam taky cajti dělali manévry jak kdyby měla začít třetí světová. Praha 3 tam chce mít školku. Praha 2 jesle. Ministerstvo zemědělství by tam rádo umístilo expozici „Zánik cukrovarnictví v Čechách“. Město Pardubice by tam chtělo zřídit muzeum Perníku. Mladý pan Stropnický s tváří východoněmeckého herce filmů pro dospělé by zase rád všechny přived k jednacímu stolu a natočil si je na mobil.
Budou nějaký demonstrace. Proběhne pár podpisovejch akcí. Postupně všechno utichne. Usne. Upadne v zapomění. A úředník si oddychne. Setře pot z čela. Vyplatí si odměny. Uvolní se. Povolí břicho a svěrače. Bude zase v ouklendu.
Po čase se zjistí, že na přestavbu polikliniky v něco bohulibého, podle úřednických not bohulibého, nejsou prachy. A barák bude dál vesele chátrat. Zatlučenej. Hlídanej. Monitorovanej.
Vychází mi z toho jedno. Věci, který vybočujou, věci, který nagelovaní idioti v oblecích od neumětela Armaniho, který v životě nedokázal střihnout padnoucí sako berou jako ohrožení, je potřeba potlačit vším, co je po ruce.
Vše je třeba mít pod kontrolou. Držet pod krkem.
Jenom tak budou mít pracující klid na práci.
Republiku si rozvracet nenecháme.
Pro radostný smích našich dětí.
Soudruzi, fakt si polibte prdel.

Ehm, tohle je samozřejmě pesimistický pohled. Nicméně za dobu, co se tu flákám od ničeho k ničemu jsem poznal, že i ty nejpesimističtější pohledy jsou většinou nemístně optimistické.
To je vše.