Vypadáš super


20. prosince 2014, autor redakce,



Začínám cvičit. Tedy cvičit, rozhýbávám prsty. Každý den přijde rehabilitační sestřička a pokoušíme se rozhýbávat prsty. Palec na ukazováček, palec na prostředníček, palec na prsteníček, palec na malíček a pořád dokola. Na jedné ruce, pak na druhé ruce. To vše za nedostižným cílem, udělat špetku. Špetka je příměr k špetce soli či špetce pepře, je to krásné slovo, ale udělat špetku, to je šílená dřina. Prsty prostě samy solit nechtějí.

 

Ráno, když jsem nabodaná a vykoupaná, zkouším si sama ty prsty trénovat. Poučili mě, že všechny pohyby musím dělat přesně, aby se nervy obnovovaly správně a nenacházely si jiné cestičky. Postupně se dopracovávám k tomu, že už zvednu ruce nad hlavu. Po třech měsících se můžu podrbat na hlavě.

 

Dnes, jak tu ráno stáli kolem mé postele, padl verdikt: „Mohli bychom zítra zkusit odpojit vás od plicní ventilace.“

 

Hurááá!!! Čekala jsem na to jako na smilování. Přesto jsem asi vrhla vyděšený pohled.

 

 

„Nebojte se, to nebude bolet. Vytáhneme to, zalepíme, je to jen chvilička.“

 

Snažím se říct přes sestřičku Martinku, která jako jediná perfektně odezírá a je můj Anděl, že se bojím.

 

„Kdyby to nešlo, tak to tam vrátíme zpátky, nebojte, nic se nemůže stát.“

 

Jak vrátí zpátky? To se jako začnu dusit a budou mi tu hadici tou dírou rvát při vědomí zpátky do krku?

 

Tlak mám určitě 200/100. A je po těšení.

 

„Dáme vám kyslík přes hadičky do nosu, říká se jim brejličky.“

 

To mě trošku uklidnilo, ale celá ta akce se mi přestala líbit. V noci nemůžu spát, což není nic neobvyklého, ale jsou tři ráno a pořád jsem nezabrala.

 

Naštěstí si už můžu sama přepínat televizi, takže celý den pevně svírám dvě věci: hřeben a ovladačku. Měla jsem jen tu ovladačku, než manžel přišel na to, že si s ní buším o kovové zábradlíčko kolem postele za účelem někoho přivolat. Byla jsem sprdnutá, že bych ji mohla rozbít, ale to mi je v dané situaci naprosto jedno. Dřevěný hřeben, který jsem dostala jako náhradu, zdaleka nevyvolával takový randál.

 

Ranní akce s vytažením hadice proběhne tak rychle, že se ani nestačím vzpamatovat.

 

„Tak a můžete mluvit.“

 

„Dobrý den.“

 

„Dobrý den, vy máte zvláštní hlas. To je divné vás slyšet mluvit, vždyť my jsme vás nikdy neslyšeli.“

 

Přes tři měsíce jsem nepromluvila.

 

„To je skvělý! Už nemusím bušit do zábradlí, už vás můžu zavolat!“

 

„Tak to zas tak skvělý není.“

 

Směje se sestra, ale patří k těm hodným, tak vím, že to je z legrace. Je to úžasný pocit. Konečně něco můžu, alespoň mluvit. Jen mám obavy, aby mi ty hadičky nevypadly. Bojím se, že nezvládnu dýchat sama.

 

„Budete začínat zkoušet jíst sama, abyste mohla do rehabilitačního ústavu. Pořád máte sondu do žaludku.“

 

Další dny začínám polykat nějaká sousta, ale nejde to. Doteď bylo veškeré dění kolem mě bez mého přičinění, na ničem jsem se nepodílela, ale tohle budu muset zvládnout úplně sama.

 

Následující dny jsou hodně zlé. Nemůžu jíst. S každým polknutím se mi zvedá žaludek, krk mám stažený, ruce a čelo zpocené. Vše se začíná točit kolem jídla.

 

„Co chceš přinést k jídlu?“

 

Takže si vymýšlím: rajskou, koprovku, vajíčkovou pomazánku, polívku, ale jen si vymýšlím, protože chuť nemám absolutně na nic. Čehokoliv sním víc než tři malé kávové lžičky, začne se mi zvedat žaludek. Všichni zkouší dostat do mě cokoliv. Začínám se propadat do beznaděje. Když nebudu jíst, tak tady zůstanu. Hadičku mi zašijí přímo do břicha, jak už mi pohrozili, a jsem v háji. Určitě mám nějakou tu bulimii či anorexii, a to, že jsem přežila, je k ničemu, protože nemůžu jíst.

 

Vím, že musím ten žaludek nějak roztáhnout, ale je to šílený. Sestřičky mi namažou rohlík s něčím, ten mi nakrájí na kolečka, pak na čtvrtky, do každého kousku zapíchnou párátko, naskládají na tácek a spolu s pitím s brčkem to vše postaví přede mě na stoleček. Nadzvednou mi postel a odejdou.

 

A začne boj. Rozplánovala jsem si, že si každých pět minut jednou kousnu, jednou loknu. Po hodině to, co zbylo, což je většina, nahrnu k jednomu okraji tácku, aby to vypadalo, že jsem toho snědla víc. Jasně, že to je trapný.

 

Horší to je, když je někdo u toho a počítá mi sousta nebo lžičky. Pak nastává dohadování.

 

„Tak kolik jste toho snědla?“

 

„Šest lžic,“ hlásím.

 

„Jenom čtyři!“ práská na mě dotyčný příbuzný, a ať je to kdokoliv, z duše ho nenávidím.

 

Jediné, co mě začalo v posledních dnech těšit, jsou návštěvy. Začali totiž chodit i kamarádi. Je to hodně dojemný, protože většina z nich vcucává slzy, drží mě za ruku a soucitně si mě prohlíží. Přesto se všichni snaží být optimističtí, povzbuzují mě, nosí mi dárečky a já si konečně můžu popovídat s někým jiným, než je rodina.

 

Je léto, venku vedro, a když je vidím navlečené do sterilního oblečení, čepičku přes vlasy, roušku na obličeji, je mi jich až líto, ale za každou návštěvu jsem strašně vděčná. Plahočit se v tomto postrojení místo plovárny na oddělení ARO není zrovna představa o pohodově stráveném odpoledni.

 

Dnes mě navštívila kamarádka Eva. Byla to radost, protože jsme obě stejně postižené. Nemyslím ve smyslu zdravotním, ale obě ujíždíme na psaní. Je to závislost neškodná, dalo by se říci, že bohulibá, tedy pokud se pominou duševní traumata neuznalých tvůrců. Na rozdíl ode mě má však větší tah na branku, tudíž je mnohem dál než já.

 

Když jsme se přivítaly, její první věta zněla: „Vypadáš super, řekla bych, že líp než dřív.“

 

A druhou větou zhodnotila stávající situaci takto: „Ty máš ale štěstí! Tohle bude námět na knížku! To se jen tak někomu nepoštěstí mít takové zážitky! A víš, že v životě jsou nejcennější ty nejsilnější zážitky!“

 

Rozvinula jsem diskuzi na téma, že tohoto silného zážitku bych se v životě klidně vzdala, i za cenu toho, že už nikdy nenapíši ani řádku.

 

„Všechno si musíš zapamatovat a pak to jednou všechno napíšeš a uvidíš, jaká to bude bomba.“

 

Přišlo mi to jako hodně vtipný povzbuzovák. V noci mi nebylo nejlépe a potřebovala jsem alespoň kousek pootočit. Nikdo nešel a já jsem byla bolavá, nešťastná a už i vzteklá, že tu tak trpím a všichni na mě kašlou. Vzpomněla jsem si na slova, že mám vlastně štěstí.

 

Jak jsem tak zírala do tmy na obrysy toho hnusného pokoje a nenáviděla momentálně sloužící směnu, odpolední zaseté semínko začalo pozvolna klíčit. Já vám dám! Všechno to jednou napíšu, aby všichni věděli, jak jsem se tady trápila! Litovala jsem se sama, protože jsem nabyla přesvědčení, že se na mě všichni domluvili a nikdo mě nelituje.

 

Pořád jenom slyším: „Buď ráda, že tě něco bolí!“

 

Úhel pohledu. Ó, jak je toto pravdivé. Z pohledu toho, že jsem mohla umřít, je toto brnkačka.

 

V následujících dnech semínko začalo zapouštět další kořínek. Jelikož jsem měla moře času, vlastně nic jiného než čas, začala jsem si s tou myšlenkou pohrávat a postupně se přímo mazlit. Rozebírala jsem to ze všech stran a snažila být se k sobě co nejupřímnější.

 

Od mládí jsme měli s bratrem díky našemu otci k dispozici úžasnou knihovnu. Byli jsme vášnivými čtenáři a já se díky širokému záběru žánrů dopracovala v pubertě do stavu, kdy jsem četla Hochy od Bobří řeky, Robinsona Crusoa, Božskou komedii, Žert, Zahradníkův rok, Tři kamarády, Jeden den Ivana Děnisoviče a Kámasútru, pečlivě ukrytou na dně knihovny, a to vše samostatně i na přeskáčku, dle momentální chuti.

 

Taky jsem psala. Před časem jsem při úklidu našla své první dílko, a to indiánku psanou krasopisem a ilustrovanou spolužačkou. Chodila jsem asi do čtvrté třídy a moc se mi to povedlo.

 

Když jsem napsala maturitní práci na únikové téma můj vztah k umění za jedna a profesorka před celou třídou prohlásila, že tak dobrou práci už léta nečetla, rozhodla jsem se, že tentokrát už konečně něco napíšu. Pokud možno něco úžasného, nejraději nějaký ten bestseller. Postupně jsem psala o všem možném a vše ukládala do desek. Pořád mi to přišlo, že to není ono. Tématy jsem přímo sršela, ale bylo to jako rozvařený bůček a já jsem chtěla steak.

 

A to vše do chvíle, než vypukla mánie zvaná Harry Potter. To jsem se konečně zdravě naštvala. Zase hlavní hrdina kluk! Nejsem žádná zarytá feministka, ale už mě ti klučičí hrdinové štvou. Ještě, že máme alespoň Barunku z Babičky.

 

Napadlo mě téma a vrhla se na něj. Tentokrát to musím dopsat, i kdybych to měla celé několikrát přepisovat. Vytvořila jsem si varianty a jela až do Vánoc.

 

Můj otec pravidelně rok co rok pod stromeček obdarovával všechny členy rodiny knížkou a poslední kniha, kterou jsem od něj dostala, byla Nesnesitelná lehkost bytí od pana Kundery. Ano, to je psaní! To je krása, přímo jsem slintala u čtení. Slova a věty se vznášejí, to není ani steak, to jsou křehoučké svíčkové medailónky. Znovu jsem přečetla svůj výtvor a sebekriticky usoudila, že je to pořád bůček. Už ne sice rozvařený, ale pořád to je bůček.

 

Přišly daně, času bylo málo, a já znechucená svým výtvorem jsem myšlenku na další psaní zasunula někam dozadu.

 

Tohle vše mi probíhá hlavou, jak tady tak ležím v tom tmavém, jen přístroji osvětleném nočním nemocničním pokoji. Nevím, jestli je to tak úžasné téma, zda psát o tom, že jsem jednoho dne padla na zem a už jsem nevstala. Taky proč to psát. Bagr mi jako odpověď nevyhovoval, tak jsem tu myšlenku nechala volně plynout.

 

 Nevypadá to na to, že by se můj zdravotní stav zázračně ze dne na den změnil, takže budu mít asi ještě spoustu času, abych si počkala na nějaký ten zlomový okamžik, který by mi napověděl, že má smysl se v tom babrat a smolit písmenka do slov a do vět.

 

Ukázka z knihy Radky Zaciosové Vozík a vězení je pro každého

 

 

Více o knize zde: http://www.suvicka.cz/?page_id=29472

 

 

http://www.suvicka.cz/?p=28409

 

 obalka_eshop

 

E-knihu můžete koupit zde:

 

https://www.kosmas.cz/knihy/179602/vozik-a-vezeni-je-pro-kazdeho/

 

https://www.palmknihy.cz/lekarske-prostredi/vozik-a-vezeni-je-pro-kazdeho-3563

 

https://www.ereading.cz/lekarske-prostredi/vozik-a-vezeni-je-pro-kazdeho-3563

 

https://www.levneucebnice.cz/p/vozik-a-vezeni-je-pro-kazdeho-4944/

 

 

 

 

 

 

 







Zařazeno v kategorii Knihy, recenze, Postřehy







Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička