Karel Kryl: SLEČNA PERIFERIE

a když už neměla ani trochu místa

kam by schovala zaprášenou trávu

sedla si se mnou před kostel

a poslouchala vlaky

a stařeny o holích

o berlích

o velikonočních nedělích hovořících

o zmrtvýchvstání

A stíny slečny Periferie visely na zdech
dlouhými stínovými nehty
zaryty do oprýskané omítky
a zvětralých říms

a roztouženýma očima osleplých oken
hleděly na rubín semaforu
jejž slečna Periferie rozsvěcí kvečeru
na pozdrav bdícím bláznům

Dnes v noci chodil jsem se slečnou Periferií

Tančila na provaze trolejí na konečné

nekonečně dlouhý svlékací tanec

odkládajíc

plot po plotu

komín po komínu

zeď po zdi

černošedé šaty

a vyprávěla mi o lidech

kteří pro oči nevidí

a kteří nikdy — pro oči — neuvidí

a na úplně nový

světle zlatý nápěv

zpívala mi píseň

pro moje děvče.

(z knihy Kníška Karla Kryla)